Dívat se do očí dobru i zlu: Soud s obžalovanými z vraždy Kuciaka a Kušnírové očima Adély Knapové | Reflex.cz
nahoru

Dívat se do očí dobru i zlu: Soud s obžalovanými z vraždy Kuciaka a Kušnírové očima Adély Knapové

Adéla Knapová7. února 2020 • 13:00
Dívat se do očí dobru i zlu: Soud s obžalovanými z vraždy Kuciaka a Kušnírové očima Adély Knapové

Napůl mezi poli, zčásti na kraji sídliště přivádí ještě za ranního mrazivého šera po zuby ozbrojená eskorta nechvalně známého podnikatele Mariána Kočnera obžalovaného mimo jiné z vraždy novináře Jana Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové. O kilometr a půl jižněji, v historickém srdci města se za chvíli otevřou dveře oblíbené galerie s kavárnou a čokoládovnou, kterou provozuje pravý Kočnerův opak – jeho mladší bratr.

Když jsem přijela do Pezinku v neděli večer před prvním dnem soudního procesu s vrahy novináře a jeho snoubenky, jedno z prvních doporučení, které mi zaměstnanci hotelu udělili, bylo, že si rozhodně musím zajít na kávu k bratrovi Mariána Kočnera. Je to nejlepší kavárna široko daleko. A hned spustili, že hodnějšího, poctivějšího, pracovitějšího a skromnějšího člověka těžko najdete. Pravý opak výrazně staršího Mariána. Mladší bratr se od něj prý vždy distancoval, nechtěl s ním mít co do činění, vše, co má, vybudoval sám se ženou a rodinou. Žije skromně a ve své galerii s kavárnou a čokoládovnou osobně pracuje. O přestávce v procesu mi totéž zopakovala slovenská dopisovatelka New York Times. I ona zná rodinu těch slušných Kočnerovců osobně a jsou to zlatí lidé.

Na kávu ke Kočnerovi

Příliš mnoho chvály, napadne člověka. A po prvních minutách v kavárně na to rád zapomene. Kočnerova bratra poznáte hned. Je to ten nejusměvavější a dost možná i nejpokornější člověk v Pezinku a okolí. Netají se tím, kdo je. Koneckonců ve městě, jako je Pezinok by to bylo marné. Všichni ho znají. Má neustále plno. Ráno, v poledne i před zavíračkou.

Jakmile si sednu, přijde ke mně a k mému překvapení ví, kdo jsem. Jde rovnou k věci a zeptá se, zda i já vím, kdo je on. Přikývnu – proč myslí, že jsem právě tady? „Protože je tu dobrá káva?“ usměje se. Když se ho ptám, jestli sleduje proces, pokrčí rameny. „Jen trochu. Co k tomu říct?“ a dodá, že novinářům konkrétně v tomhle případě jejich práci nezávidí. Pak jde zpět za bar připravovat kávu.

Proces v Pezinku trvá s přestávkami zatím dva měsíce, pokaždé jsem se zastavila i tady. Na kávu k „tomu hodnému“. O bratrovi nemluví a nikdo se ho na něj neptá. Žádný novinář si ho tady kradmo nefotí na mobil, naopak většina místních se s ním zdraví jako se starým dobrým známým. Řeknu mu, že mi přijde paradoxní, že soud s jeho bratrem, jenž momentálně na Slovensku ztělesňuje zlo a při němž jsou každý den v pohotovosti desítky kamer a fotoaparátů, probíhá jen kousek odsud, kde on bez povšimnutí žije a pracuje. Zadívá se na mě tázavě. „Někde se soud konat musí, ne? A pak, já nejsem pro novináře tak zajímavý. Naštěstí!“ znovu se usměje.

Jen jedinkrát mu úsměv na chvíli zmizí z tváře. To když se mě jeho známá, novinářka z Denníku N, jež právě přišla do kavárny na schůzku s kamarádkou, zeptá, zda s ním budu dělat rozhovor, že by určitě bylo o čem. Ostře zavrtí hlavou a odejde obsluhovat ostatní. Novinářka se mě spiklenecky zeptá: „Ale víte, kdo to je, ne?“   

Dlouhý pohled do očí

Druhý den v devět ráno se dívám do tváře už opět toho druhého Kočnera. Sedím dnes zhruba čtyři metry od něj. Všiml si mého civění, hledíme si do očí. Po čase stráveném s jeho bratrem si nemůžu pomoct, po něčem pátrám, byť nevím po čem. Možná, že hledám v jeho tváři stopy jeho pravého opaku? Nevím. Hledím do očí momentálně zosobněnému zlu s perfektně uvázanou kravatou na nažehlené košili pnoucí se přes tučný pupek. Můj soused v lavici v soudní síni se ke mně nakloní: jak prý můžu vydržet přímý pohled takového hajzla. Všímá si toho i jeden z ozbrojenců, kteří Kočnera v soudní síni hlídají. Jeho oči – to jediné, co černá kukla odkrývá – se přivřou ostřením na mou tvář a přimějí mě podívat se do nich. Kočner skloní hlavu zpět ke svým poznámkám.

Je mnohem těžší dívat se o necelou hodinu později do zarudlých očí matky Martiny Kušnírové a rodičů Jana Kuciaka, když společně stojíme o přestávce venku na mrazu a protahujeme ztuhlá těla, kouříme. Je téměř zbytečné ptát se jich, jak těžké to je. Přesto se s omluvou v hlase zeptám. Paní Kušnírová říká, že nepředstavitelně. Překročili hranice svých možností, jsou napínáni na skřipec v realitě, již žádný člověk nechce zakusit. I proto zítra nepřijdou, aby nemuseli znovu poslouchat detaily o smrti svých dětí, popisy pitev; životy, jež dali, zredukované na tkáně, maso, důkazy… „Martinčina lebka rozřízlá a mozek na váze,“ zlomí se jindy silný hlas. A kolem jen ticho, na to není co říct. Pan Kuciak rychle zamrká, jako by mu do očí vletěl kouř z už dávno dokouřené cigarety. Ze dveří vyjde ozbrojený strážce a pokyne nám, že už je čas.





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější