Doba si žádá efektivnost. Spíše než „konec prokrastinace“ bych učil, jak dobře prokrastinovat, jak náležitě zevlovat. Kavárna je chrámem klidu, pomalého myšlení a útržkovitého zaznamenávání uplynulých dní do deníku. Můžete hodiny poustevnicky prosedět sami u stolu s dopitým kafem a sklenicí vody z kohoutku (to mají moji barmani moc rádi) a nikomu to nepřipadne divné. Sami, uprostřed plné, kolotající kavárny, s pohledem na rej lidí, tramvají, taxíků tam venku. Někdy možná potřebujeme přítomnost okolních lidí, diváků naší samoty.
Jednoho dne vám však přijde na mysl, že marníte čas. Bouchnete do stolu a snažíte si ospravedlnit oněch uplynulých pár měsíců. A tím právě vyburcujete imaginaci, vnitřní sílu, abyste dali těm promrhaným chvílím smysl. A vymyslíte nápad, odhodláte se k činu.
Kavárna je ale také stavem mysli. Kavárenský povaleč a lázeňský host jedno jsou. Navykl jsem si přes zimu jezdit v restauračním voze do Budapešti do starých tureckých neturistických lázní.
V jemném oparu usednete na schůdek bazénku a jak v kavárně pozorujete dědky s pupky, s jen malou rouškou přes přirození. I tam jste sami, uprostřed dvaceti blažených tváří. Pohyb ve čtyřicetistupňové vodě je přirozeně pomalý, až malátný, taktéž hovor a i myšlení. Oči přimhouřené. Všechny vzteky rozpuštěny.
Je to sice šest a půl hodiny vlakem, ale jde vlastně o šest a půl hodiny poctivého kavárenského povalečství v jídelním voze. Wifi České dráhy moudře omezují, aby se cestující mohli oddávat civění z okna. (My ji v kavárnách také občas vypneme, když už tam sedí lidé příliš dlouho a noví hosté si nemají kam sednout.)
Mohl bych místo toho dělat jistě něco užitečnějšího. Ale většinou mě vždy něco zásadního napadne a myšlenky se utříbí. I lázně jsou chrámem. Posvátný prostor vhledu do sebe. Stejně jako jsou les, moře, hora bytostmi, s nimiž jak svatý František mluvíme, tak i blahodárná horká léčivá voda lázní je bytostí. Svěřuji se jí a zavazuji k novým životním odhodláním.
