Byl to jeden nepřetržitý večírek. Navzdory vážným věcem, o které tehdy šlo. Zahraniční novináři označili československou revoluci z roku 1989 za „Sametovou“, stejně dobře jí ale mohli říkat „Opilá revoluce“. Proč? Na to odpověděl ve svém textu, který vyšel před pěti lety v Reflexu, reportér Marek Gregor. Je tak zajímavý, že vám ho nabízíme i teď, kdy si připomínáme 25. výročí listopadové revoluce.
Možná to spolu i souvisí - sametová a opilá. Český člověk se v opilství neshání po sekyře, mnohem spíš se přitulí ke svému dosavadnímu nepříteli, bodře ho obejme kolem ramen a napije se na bratrství.
Kdo si dnes vzpomene ...
... na polistopadové týdny a měsíce? Rozdíl mezi dnem a nocí zmizel. Stále bylo nepočítaně témat k řešení, zakládaly se spolky, politické strany, galerie, noviny i časopisy - a to vše, zcela přirozeně pro českou tradici, v hospodě, na baru nebo v restauraci.
Není od věci říct, že nově nabytá svoboda se realizovala právě tady a dovoleno bylo takřka vše - jak nesrovnatelné s dobou předcházející, ale i současnou. Zaskočení policisté se děsili paragrafu o zneužití pravomoci veřejného činitele, útrpně přihlíželi veselícím se opilcům (každý byl v nějakém tom Občanském fóru, takže pozor!) a jejich obušek zůstával - jako nedotknutelná tabula rasa - tiše klimbající u pasu.
Zavírací doba byla pouhým doporučením.
Úřady nefunkční.
Ceny nízké a noční klid iluzí.
Jistě, někdo mohl takový stav věcí nazvat chaosem. A nebyl by daleko od pravdy. My, děti revoluce, jsme tomu říkali práce. V prvé řadě šlo přece o politiku.
Kouření marihuany neupravoval žádný zákon a nové politické elity v čele s Václavem Havlem podpořily jakoukoliv dostatečně bláznivou (tím pádem svobodnou) akci či happening. S pořádkem a právním stavem se nikdo příliš nepáral. A tak mohl David Černý natřít smíchovský tank na růžovo (akci sponzoroval šesti plechovkami Národní podnik Barvy laky) a půvabná socha Terezky na pražském Mariánském náměstí vylévala během pouliční party ze svého džbánu místo vody pivo (rakouský dar na podporu české demokracie).
Jen shoda okolností zabránila tomu, že byl do Slovanského domu - dnes luxusního stánku drahých obchodů a restaurací - nastěhován živý slon. Plus strach amerického majitele baru z velikosti sloního trusu.
Z pražské Letné mohlo vysílat ilegální rádio a - hrůza pomyslet při současných normách EU - v centru Prahy existovala hospoda, která neměla záchody. Jednoduše se chodilo o patro níž, na uskladněný koks.
A objevili se Američané ...
... nejprve první dobrodruzi, po nich stovky a tisíce dalších. Usazovali se v Praze, pro ně tak laciné, a místním otevírali dosud netušené obzory, jakým dalším příjemným způsobem (respektive jakým alkoholem či psychotropní látkou) si huntovat tělo.
Jak dlouho trval tenhle hodokvas? Končí v roce 1993, definitivně možná o rok později, když i ti poslední pochopili, že se kromě žvanění po hospodách musí také něčím živit. Znovu začaly platit vyhlášky (všechny ty domovní řády a podobně) a česká policie přestala výtržníkům vykat.
Na obzoru se rýsovaly nové kariéry. Tentokrát již v kravatách.
SILVESTR OLGY A VAŠKA
Národní dům na Smíchově - náměstí 14. října 16, Praha 5
Národní dům na Smíchově je zvláštním místem. Například v únoru 1990 se tu odehrál první nábor striptérek ve svobodném Československu. O klubu Futurum, který tu sídlí, by se také daly popsat stohy papíru. Jenže nade vše ční zřejmě nejproslulejší silvestrovská oslava v českých a československých dějinách. Silvestr 1989. Poprvé se tu sešli emigranti (zčerstva dorazil třeba Pavel Tigrid), disidenti, ještě neodhalení estébáci, ale i noví ministři-přeběhlíci z komunistické strany.
Filmový producent a režisér Václav Marhoul tuhle taškařici organizoval: "Poprosili mě o to Olga s Vaškem a na všechno bylo strašně málo času. Ale doteď vidím jeden obraz. Vašek sedí za stolem se strašně zmačkaným ubrusem, kolem něj celej disent, Čuňas, Saša Vondra, Dienstbier. A najednou Jimmy Čert, v dobách, kdy jsme o něm ještě nevěděli, že udával, kudy chodil, pod nimi v rozkleku s harmonikou a hlavou zvrácenou za sebe vyje neuvěřitelnou melodii."
Co tehdy Václav Havel, prezidentem byl sotva dva dny, pro své okolí znamenal?
"Kolem půlnoci jsme předávali prezidentskej dar, velké královské korunovační klenoty, na tmavorudé podušce vyšívané zlatou nití, na kterých se podíleli všichni členové skupiny Tvrdohlaví," pokračuje Václav Marhoul. "Koruna, jablko, žezlo, prostě všechno, jak má být. Nejlepší bylo žezlo, zubní kartáček od Franty Skály s vymačkanou pastou v podobě nahý ženský od Michala Gabriela."
Autor tohoto článku se ještě rozpomíná, že za ním po půlnoci přišel autor budoucího československého státního znaku, výtvarník Joska Skalník, s tím, "ať to ubalí", že by si pan prezident rád dole ve Futuru zakouřil. To byly doby!
MAGOR JAKO OBVYKLE: DO NAHA!
Radio Stalin - Praha 7, prostor pod bývalým Stalinovým pomníkem na Letné
Díky stotisícovému příspěvku od ministerstva kultury ČR vznikl v devadesátém roce projekt Totalitní zóna. Ve sklepních prostorách pod někdejším Stalinovým pomníkem, na místě, kde se předchozích dvacet let skladovaly brambory, dusík, zahradnické potřeby a další harampádí, vznikl obří klub, který ve své době neměl v Evropě obdoby.
Organizátoři se skupinkou nadšenců z pedagogické fakulty UK spustili první pirátské rozhlasové vysílání v našich dějinách - Radio Stalin, později Radio 1. Moderátoři vysílali ze druhého sklepního podlaží. Místo židlí sloužily pytle s neznámou chemikálií. Absolutní jedinečnost akce dokreslovalo to, že se každý večer po Čechově mostě na Letnou táhly tisíce fanoušků undergroundu.
Vzpomíná John Bok: "Jednou začal Magor pod Stalinem dělat to svoje extempore. Vysvlékl se do naha a tančil pozpátku. Na skružích tam byly desky jako provizorní stolečky. Vedle stála bývalá manželka Ivana Lampera s Jamajkou, tehdejší zpěvačkou Hudby Praha. Jedna druhý povídá: Ten Magor je frajer. A ta druhá na to: Vždyť má malýho pinďoura a furt ho ukazuje. Dostaly záchvat smíchu, až Magor najednou zavrávoral a zahučel dovnitř jedné ze skruží, která na sobě neměla víko, až se všichni lekli. Fotil to nějakej svazák a já se do něj pustil, ať ho nefotí. On na to: Vždyť máme svobodu! Tak jsem ho musel vyhnat!
Nakonec za mnou přišli, že se Magor asi zbláznil, tak jsem ho úplně namol s dcerkou Kristýnou, co už je dneska velká holka, odvezl k sobě domů. Ráno ho potkám polonahýho v koupelně, jak se koupe a říká dceři: Co na mě civíš?! A ona, že ho stejně viděla včera pod Stalinem tancovat nahatýho. Ale Magor spustil: Koukej mazat, to včera byla performance!"
PRAVDA O RŮŽOVÉM TANKU
Smíchovský tank - náměstí Kinských, Praha 5
V roce 1991 se narodily Primátorské čarodějnice. Iniciátorem této dnes již zaniklé slavnosti byl tehdejší primátor Jaroslav Kořán. Součástí projektu byla také výstava výtvarných objektů na Kampě.
Jedním z vybraných umělců byl David Černý. Přislíbil, že nějaký objekt vytvoří, ale jen za podmínky, že mu bude dodáno šest pětikilových plechovek s bílou barvou na přemalování smíchovského tanku na růžovo. Autor těchto řádků nelenil barvu zajistit, a ještě přidal ne úplně ofi ciální potvrzení z magistrátu, že se - samozřejmě pro filmové účely - může tento ohavný výplod, zvaný tank 23, přemalovat. A tak se jedné noci přímo z velkého sálu Obecního domu, kde se konal česko-rakouský bál, vydala kolem třetí ráno na Smíchov zvláštní trojice mužů v černé Tatře 613. Primátor Prahy Kořán, primátor Vídně Zilk a organizátor Gregor. Jenže Černý a jeho parta ještě nezačali malovat. V podstatě mezinárodní ostuda. Druhý den kolem desáté ranní už bylo vše v pořádku a spokojený pražský primátor vysvětloval tehdejšímu předsedovi OV KSČ na Praze 5, že s tím opravdu nemá nic společného.
LEŠENÍ PRO MINISTRY A ŠLAPKY
Klub Lávka - Novotného lávka, Praha 1
Novotného lávka se stala téměř okamžitě po svém otevření v roce 1990 nejdůležitějším nočním barem ve městě. Elitní poloha s výhledem přes Karlův most na Malou Stranu a Hradčany dodávala každému z návštěvníků - vedle tehdy všudypřítomné euforie - pocit naprosté jedinečnosti. Střídali se tu budoucí i současní ministři, umělci, byznysmeni, první porevoluční generace lehkých děv, dnešní šéfové mediálních domů. K sehnání tady byl čistý jihoamerický kokain.
Nejlépe vystihují atmosféru baru slova jednoho z jeho zakladatelů a tehdejších majitelů - muzikanta Oskara Petra: "Interiér baru Lávka jsem vymyslel při svých návratech z Los Angeles. Stará Praha byla v roce devadesát celá podepřená a fasády domů byly obaleny rezavým lešením. Převedli jsme tedy se sochařem Michalem Bouzkem lešení dovnitř do krásných prostor Muzea Bedřicha Smetany a vzepřeli prvky celého baru a konstrukci stolků částečně bez ukotvení a opěr mezi stěny."
Noci tu byly dlouhé.
SLON DO SLOVANSKÉHO DOMU!
Ubiquity - Slovanský dům, Na příkopě 22, Praha 1
Podle svého zakladatele první pořádný noční klub v Praze. Začátkem roku 1992 ho otevřel v prvním patře chátrajícího Slovanského domu Američan ze státu Montana John Bruce Shoemaker, zvaný "JB". V připravované knize Slon, sloni, tygři a medvědi, hurá! vzpomíná, jak se tu chystala první opravdu velká zmaštěná party (tzv. rave) v Praze:
"Čekali jsme na ředitele zoo. V podstatě už jsme byli domluveni, zbývalo probrat peníze a bezpečnost. Pomalu jsem se začal obávat o rozměry sloních lejn na parketu, což mi došlo posléze, když jsem si tu bestii vybavil. Mezitím dorazily lesbické stínové tanečnice. Přišly s tím, zda by mohly na party namíchat bowli plnou extází, LSD, kondomů, robertků a tampónů. Samozřejmě že jsem hned souhlasil ... Jedna kamarádka pak volala řediteli a zjistila, že slon nebude.
Poptávali jsme hrocha, prý moc nebezpečné. Pak čínskýho buvola, to zvíře, které v zoologických zahradách rádo okusuje návštěvníkům prsty, prý taky ne. S gorilou byl stejnej problém. Pštrosi zase na lidi plivaj' a vy trhávaj' jim vlasy. S lamama byl stejnej problém. Prostě byl to problém, sehnat nějaké zvíře, které by hosty dostatečně ohromilo."
A tak John Bruce Shoemaker obstaral náhradu: "Ve městě byli holandští tanečníci, umístili jsme je do velké ocelové klece nad tanečním parketem, kde se navzájem svlékali a kreslili po sobě."
"JB" pak otevřel další legendární hospody, za zmínku stojí hlavně Thirsty Dog neboli Žíznivý pes. Na jeho počest složil přece písničku Nick Cave.
PODMÍNKA VÁCLAVA HAVLA
ÚLUV - Národní třída 38/36, Praha 1
Galerie a dříve i divadlo, které sídlilo v Ústředí lidové a umělecké výroby, se počátkem roku 1990 stalo - díky výstavě Česká alternativa, pořádané Linhartovou nadací - jedním z center uměleckého dění v Praze. Vzpomíná člen skupiny Garage a komentátor Hospodářských novin Jan Macháček: "Když přijel do Prahy Lou Reed, aby pořídil rozhovor s Václavem Havlem pro americký měsíčník Interview, Václav si dal jako podmínku, že si tenhle velký Lou Reed zahraje s naší kapelou Velvet Underground Revival Band. Původně si totiž Lou myslel, že pro Havla někde zabrnká u krbu a bude to mít spláchnutý."
Pozvánky na tuhle akci byly v jarní Praze roku 1990 tou nejžhavější komoditou. Úplně nacpaný sál, na balkóně bok po boku prezident a hudebník, dole snad všichni, co tehdy něco znamenali. A pak došlo na vystoupení.
"Abychom to neměli tak jednoduchý, Lou na nás houkl, že nebudeme hrát, jak je normální, od g, ale od h. Takže jsme celou písničku posouvali nahoru. Otestoval si nás, a když zjistil, že jsme to i takhle schopný zahrát, už nebyl tak moc nepříjemnej. Stejně, to, že jsem si s ním mohl zahrát, považuju za zdaleka největší zážitek z celé revoluce."
OBSAZENÍ KAVÁRNY SLAVIE
Kavárna Slavia - Národní třída, Praha 1
Už dva roky byla kavárna Slavia zavřená, když se začátkem listopadu 1993 potkala zvláštní parta. Ladislav Provaan, stále ještě podílník české pobočky společnosti NH Gorin (která se docela cynicky rozhodla kavárnu zrušit a vybydlet), autor tohoto článku Marek Gregor a již zmínění Glen Emery a JB Shoemaker.
Jmenovaní se domluvili, že na šestou hodinu ranní objednají kamaráda s vrtačkou. Ten odvrtá zámky a Ladislav Provaan vydá i proti vůli své mateřské firmy povolení ke vstupu do Slavie.
A tak se stalo, že jsme pět minut před šestou stáli před hlavním vchodem do kavárny. Kamarád vrtá, vrtá, ale moc mu to nejde. Zapomněl si vrtačku nabít. Nakonec se dveře musely prachsprostě vyrazit.
JB Shoemaker a Glen Emery objednali partu českých studentů doplněnou o válečné uprchlíky z Jugoslávie a všichni dohromady začali uklízet kavárnu, ve které paradoxně i po dvou letech zůstaly všechny lednice, nádobí a skleničky.
Na čtvrtou odpoledne jsme svolali tiskovou konferenci. Přišli všichni, co měli v Praze diktafony a kamery. Včetně BBC, ARD i Václava Havla a večer se strhl neuvěřitelný mejdan, který trval následujících deset dní.
Dnes už je kavárna po léta otevřená, nicméně pražskému dění zůstává nadále jaksi vzdálená.
PRVNÍ KONCERT SVATÉ TEREZY
Mamma klub - Elišky Krásnohorské 7, Praha 1
Jak vznikl jeden z nejslavnějších lokálů porevoluční doby?
"Přišli jsme na tehdejší OPBH, že chceme otevřít,studentský klub', a rázem byl k dispozici pěkný prostor jen kousek od Staroměstského náměstí," vzpomíná tehdejší student a jeden ze tří majitelů, Martin Bartůněk. "Na druhý den jsme vyrazili v našich nejlepších džínsech do banky (v kapse dohromady 260 Kčs!) a že si jako chceme půjčit milión korun ... a světe, div se - oni nám ho dali ... A tak to šlo se vším, neúspěch si nikdo nepřipouštěl, byla to doba, kdy všechno šlo jakoby samo a všechno bylo dovolené."
Vypravuje Jan P. Muchow, kapelník skupiny Extáze svaté Terezy: "První imprese, když si vzpomenu na Mamáč? Rok 1991, odehráli jsme tam naše první punkový vystoupení pro patnáct lidí, co se tam vešli. Náhodou se objevil farář z nedalekého kostela svatýho Ducha. Slovo dalo slovo. Neb jsme ta Extáze, hráli jsme pak u Svatýho Ducha. A hned týden potom ve vyprodaném Rock Café na Národní. Rádi nás viděli u Ducha netypicky, přitom to dopadlo stejně i na Národní, lidi se tam stejně nevešli. A většina z těch lidí byla pořád ze stejnýho klubu. Mamma klub bylo to správný!"
Další z majitelů, Martin Bláha, si vybavuje štědrovečerní příhodu z roku 1991: "Přímo před Mamma klubem zastavilo velké vládní auto. Vystoupil z něj československý ministr zahraničí Dienstbier. Vzali jsem ho do zadní části lokálu, sedl si s námi, dal několik skleniček, vykouřil špeka a vyrazil na půlnoční."
Avšak nadměrné decibely, řinkot skla a občasný ryk opilců naplnily proroctví místní domovnice - "do roka a do dne to tady skončí". Jak řekla, tak se stalo ... Ulice, ve které byli nájemníci po léta zvyklí na absolutní klid a stažené šedivé rolety zaniklých obchodů, studentský klub neskousla. Historie Mamma klubu se v roce 1992 uzavřela.
"Dneska tam sídlí luxusní kosmetický salón a vedle je obchod s golfovým oblečením. Prý tam občas ze sentimentu nakupuje i pár tehdejších navždynezávislých klubistů," šklebí se škodolibě Bartůněk.
PREZIDENT VE TŘI RÁNO
Bunkr - Lodecká 2, Praha 1
Vznik asi nejproslulejšího pražského rockového klubu Bunkr se váže k manifestaci za rockové kluby na Staroměstském náměstí v červenci devadesátého roku. V té době byl jediným nově vzniklým klubem v Praze Újezd. Jenže tam se, do prostoru bývalé garáže, vešlo asi jen 35 lidí včetně zvukaře a několika liliputánů. A tak se skupina, z dnešního pohledu kulturních pracovníků, rozhodla vyburcovat okolí.
Prvního července 1990 postavili k bočnímu vchodu kostela svatého Mikuláše na Staroměstském náměstí pódium a na přilehlé travnaté ploše nainstalovali v zázemí dvou vzrostlých stromů bar. A jali se protestovat proti konformnosti společnosti a burcovali (tedy rušili) město nepřetržitou několikadenní hudební produkcí s jediným cílem: získat prostory pro rockové kluby.
Hned druhý den byla - na třetí hodinu ráno! - ohlášena návštěva prezidentské svity, včetně všech Kantorů a dalších důležitých kolegů našeho nového tatíčka. Chytře pro ně bylo připraveno vystoupení teplických performerů s poněkud zvláštním názvem Vyžvejklá bambule. Chlapci vystupovali dole bez. Panu prezidentovi se vystoupení zalíbilo natolik, že organizátory celé akce vyzval, aby pozítří zašli na OPBH (Bytový podnik Prahy 1, který spravoval nebytové prostory ve vlastnictví obce) a vybrali si vhodný prostor k činnosti - "jen aby už prý byl klid", pravil prezident spiklenecky. Společnost si ze svého středu vybrala z emigrace právě dorazivšího Richarda Němčoka a to ostatní je už docela známá historie. R. C. Bunkr byl slavnostně otevřen v den druhého výročí sametové revoluce.
Richard Němčok si z let jeho provozu na moc věcí nevzpomíná, ale na jednu si prý na rozdíl od rodného čísla a data narození pamatuje přesně, na 21. ledna 1997, to je den, kdy byl Bunkr definitivně - pod záminkou rušení nočního klidu - uzavřen. Od té doby zůstává prostor s nejdelším barem v Praze nevyužíván.
SAGVANE, SUNDEJ TEPLÁKY!
Radost FX - Bělehradská 120, Praha 2
Koncem roku 1992 se otevřely dveře dodnes jednoho z nejlepších tanečních klubů v Praze. Tehdejší kapelník skupiny Garáž a nyní majitel tamního hudebního krámku a videopůjčovny Ivo Pospíšil o té době říká: "Před Radostí stál pořád houf lidí, a tudíž se dalo vybírat. Majitelé klubu, Richard a Betty (mimochodem klub jim patří dodnes - pozn. red.), nechtěli, aby dolů chodili lidé v těch hroznejch teplákovejch uniformách. Jednou jsem kvůli tomu nechal z pozice hlavního manažera klubu vyhodit Sagvana Tofiho. Spláchnul jsem si tak utrpení za to, že jsem ho musel celá léta poslouchat. Druhej den přišel Sagvan, už převlečenej, a povídá: Já nevěděl, že máte takovou funkci."
Prvních pár týdnů po otevření vedle sebe taxikáři, veksláci a lidi z undergroundu vydrželi. "Pak se underground odstěhoval do Bunkru, protože to pro ně bylo v Radosti moc hezký a čistý. Zatímco vekslákům a kurvám to vyhovovalo," uzavírá Ivo Pospíšil.
Pokračování zítra. Mimo jiné pražské podniky Mánes, Repre, Kamýk, U zoufalců, Kotelna, Klub Újezd, hospoda U městské knihovny, resp. U sviní, Činoherní klub, U divého muže a dojde také na mimopražské lokály.
