Miloš Zeman vyrukoval s nařčením, že mu premiér Petr Fiala slíbil podepsat abolici pro stíhaného kancléře Vratislava Mynáře. Zdaleka to není poprvé, co si stěžuje na údajné podrazy a ústrky, jimiž je lemována jeho politická kariéra osobních omylů a debaklů.
Bývalý prezident dal znovu průchod negativním emocím. Po představení konspiračního pamfletu „Spiknutí“ pokračuje v tažení proti současné vládní garnituře. Svoje tvrzení o údajně slíbené abolici, kterou původně nechtěl veřejně potvrdit, a nedodrženém slovu premiéra, nepodložil žádnými důkazy.
„Pravda je, že o tom se mnou Miloš Zeman mluvil opakovaně, mnohokrát. Že mě dvakrát víceméně formálně o abolici požádal. Pravda je, že jsem o této žádosti informoval vládu a že jsem nevyhověl,“ odmítl Zemanovo tvrzení Fiala.
Dechberoucí cynismus
Zemanův cynismus je dechberoucí. Otevřeně přiznává, že chtěl ukončit trestní stíhání svého blízkého spolupracovníka obžalovaného z dotačního podvodu, který je zapletený do mnoha podezřelých machinací na Pražském hradě. A žaluje, že mu nebylo vyhověno.
Zpochybňuje důvěryhodnost oponentů a přitom mu šlo o vyviňování pochybných šíbrů z jeho okolí. Předtím udělil milost odsouzenému Mynářovu komplici Miloši Balákovi z Lesní správy Lány, jenž je dnes obviněný z dalšího trestného činu.
Zeman to sice neříká přímo, ale zároveň tím znovu naznačuje, že se povolební jednání o vládě mohlo vyvíjet jiným směrem. Tehdy byl připravený dvakrát pověřit sestavením vlády Andreje Babiše, přestože neměl sněmovní většinu.
Menšinový kabinet bez důvěry by mohl vládnout libovolně dlouho, což nepovažoval za problém ani v době prudce se zhoršujícího stavu veřejných financí. Nepovažuje to za problém ani dnes ve světle krizových dopadů války na Ukrajině.
Tento šílený mimoústavní plán v rozporu s výsledky demokratických voleb nevyšel kvůli zhoršenému stavu prezidenta a Babišově neochotě se na něm podílet, protože by vedl k dramatickému vyhrocení společenské atmosféry.
Zemanova vendeta
Zemanova zahořklost se táhne nejpozději od nepřímé volby prezidenta v roce 2002. Tehdy odstoupil z čela ČSSD s odůvodněním, že chce odejít z politiky objímat stromy na Vysočinu. Nemyslel to vážně.
Ve skutečnosti chtěl být zvolen na Hrad a jeho křídlo zorganizovalo interní referendum. Zúčastnila se ho jen polovina členů a vyhrál jen těsně, takže byl fakticky přijatelný pro pouhou čtvrtinu ČSSD. Nové vedení Vladimíra Špidly navíc už mělo jiné favority.
Zeman dodnes neunesl potupnou porážku, ačkoli bylo v té době objektivně nemožné získat pro něj většinovou podporu v parlamentu, i kdyby ho Špidla s Grossem, Sobotkou a dalšími hodlali protlačovat.
Výsledkem je dvacet dva let trvající Zemanova vendeta vůči svým nástupcům. Neskončila dodnes ani po jeho zvolení prezidentem v přímé volbě, ani za předsednictví tvárného Jana Hamáčka. Nenávidí ČSSD natolik, že se raději spojuje s konkurenčními populistickými subjekty ANO a SPD.
Nedůvěryhodný Babiš
Tento příběh stojí na počátku jeho charakterových sklonů k patologické mstivosti a nulové schopnosti povznést se nad více či méně domnělé staré křivdy.
Idylické vztahy však neměl vždycky ani s Babišem. Jen na to snadněji zapomíná, protože v éře jeho menšinové vlády tolerované komunisty vzrostl vliv Hradu natolik, že se stal neformálně jejím čtvrtým koaličním partnerem.
Ještě v listopadu 2011 nahlížel Zeman na šéfa ANO jinak. „Pokud jde o pana Babiše, byl jsem přímým účastníkem podpisu dohody s ním při privatizaci Unipetrolu a konstatuji, že pan Babiš tuto podepsanou dohodu nedodržel. To je pro mě dostatečný důkaz nevěrohodnosti pana Babiše,“ komentoval tehdy vznik iniciativy ANO 2011.
„Nevěrohodnost pana Babiše“ později Zemanovi nebránila uzavření mocenského paktu, přestože jejich pragmatická koexistence občas drhla.
V srpnu 2021 Zeman obvinil premiéra, že nesplnil slib zastavit odposlechy jeho nejbližších spolupracovníků Mynáře a Nejedlého, nasazené údajně Bezpečnostní informační službou. Obvinil šéfa ANO, že mu slíbil i odchod ředitele BIS Michala Koudelky, a na poslední chvíli si to prý rozmyslel.
Svoje slova opět nedoložil žádnými důkazy, Babiš je odmítl. Tato „historka z podsvětí“ jen rámovala Zemanův pokleslý politický styl. A je zarážející, že tehdy nezačala konat policie, jak se mohl dostat k utajovaným skutečnostem. Nejedlého kontakty na Rusko přitom byly už dříve v hledáčku několika zahraničních zpravodajských služeb.
Lhali Číňané i Rusové
Zemanovi ale jeho optikou lhali i jiní partneři, jimž bezmezně věřil a nasazoval obrovské množství energie k umetání cestiček co nejužších vztahů.
Lhali mu čínští investoři, kteří slibovali obří investice za 232 miliard korun, z nichž se realizoval jen zlomek. Krach Zemanem velebené česko-čínské spolupráce umocnil bankrot předlužené společnosti CEFC a uvěznění prezidentova poradce Jie Ťien-minga kvůli podezření z korupce.
Zemanovi lhal i ruský ministr zahraničí Lavrov, jemuž v roce 2014 věřil, že se na Krymu nepohybují ruští vojáci. Z omylu ho později vyvedl samotný Putin, který přiznal operace ruské armády při anexi poloostrova.
To Zemanovi nebránilo do poslední chvíle prosazovat obchodní zájmy Ruské federace a věřit Putinovi, že nechce vojensky napadnout Ukrajinu.
„Rusové nejsou blázni, aby se pouštěli do operace, která jim přinese více škody než užitku,“ prohlašoval ještě týden před invazí a odvolával se na svoje informace. Teprve po invazi pochopil, že celou dobu sehrával Kremlu roli bezvýznamného užitečného idiota.
Krach česko-ruských vztahů završuje Zemanovu sérii omylů, debaklů a zákulisních intrik, z nichž se pokouší obviňovat všechny kolem teoriemi o spiknutí, podrazech a nečestném chování. Už jen vzhledem tomu, kým se na Hradě obklopoval, je ten poslední, kdo může kázat o morálce. Působí to čím dál trapněji.
