nahoru

Libuše Šafránková: „Nesrovnatelná a nesouměřitelná“ herečka očima Vladimíra Procházky

Veronika Bednářová 17. června 2021 • 18:15
Libuše Šafránková: „Nesrovnatelná a nesouměřitelná“ herečka očima Vladimíra Procházky
foto: Archiv Činoherního klubu

Přímo ke dveřím Činoherního klubu, v ulici Ve Smečkách u Václavského náměstí, pokládali lidé minulý týden čerstvé květiny, vzkazy a svíčky. Ve výloze tamní kavárny si pak prohlíželi dojemnou vzpomínkovou tabuli s citáty i fotkami ze 17 inscenací, ve kterých Libuše Šafránková (7. červen 1953 - 9. červen 2021) mezi lety 1972–1995 hrála. Přímo pro Reflex její legendární působení popsala přední osobnost této studiové scény, od konce 70. let dramaturg a od roku 1999 dosud ředitel Činoherního klubu, Vladimír Procházka.

Do Státního divadelního studia, jehož byl Činoherní klub tehdy součástí, jsem nastupoval v roce 1976 jako lektor.

Bylo mi čtyřiadvacet a představa, že se s ní setkám, s Barunkou a Popelkou, mi rozdrnčela hlavu i kolena. Patřil jsem ke generaci mladíků, kteří se do Líby houfně a platonicky zamilovávali.

A pak jsem ji potkal. Na první zkoušce O’Neillovy Cesty dlouhého dne do noci, první hry, kterou jsem do Činoherního klubu přinesl.

Mou zahleděnost vzápětí vystřídal nelíčený obdiv. Hned po první čtené zkoušce mě totiž napadlo – pamatuji si to jako dnes –, že talentovanější herečku už ve svém životě nepotkám. Že s nikým lepším už třeba spolupracovat nebudu. Že Líba bude už navždy nesrovnatelná, nesouměřitelná.

Dnes mohu s klidným svědomím říct, že to byla pravda.

 

Tradovalo se o ní tehdy, že je na jevišti učiněný drak, jenž se do všeho vrhá po hlavě. Režisér Zdeněk Kaloč, který v Mahenově divadle v Brně v roce 1971 režíroval inscenaci Shakespearova ­Romea a Julie, v níž měla svou ­první profesionální roli, vyprávěl, jak ho jednou napadlo, že by její Julie mohla skočit z balkónu dolů, kde by ji zachytil známý moravský silák Franta Kocourek. Zmínil to jen jako variantu, nápad. A ona se v tu ránu rozeběhla – a bez varování skočila. Nic netušící Kocourek ji chytil skutečně jen tak tak…

Ale zpátky k inscenaci amerického dramatika Eugena O’Neilla. Líba v Cestě dlouhého dne do noci, v režii Ladislava Smočka, hrála vlastně nevelkou roli služebné Cathleen. A tahle líbezná Libuška najednou měla hubu od ucha k uchu a pořvávala své nestoudné pravdy s bohorovným přesvědčením primitiva, hubatě, bezostyšně, a přece s půvabem své jedinečné osobnosti.

Premium

Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium

Získejte neomezený přístup již od 49 Kč měsíčně




Diskuse ke článku