nahoru

Estonia: Trhlina v příběhu aneb Nová fakta v případu největší námořní katastrofy poválečné Evropy

Kryštof Pavelka31. ledna 2021 • 09:30
Estonia: Trhlina v příběhu aneb Nová fakta v případu největší námořní katastrofy poválečné Evropy
foto: Profimedia.cz

Sedmadvacátého ledna začal v Göteborgu soud se švédským dokumentaristou Henrikem Evertssonem, autorem snímku Estonia: Důkaz, který mění vše (2020). Evertssonův štáb provedl v létě 2019 průzkumný ponor k vraku trajektu Estonia. Tím porušil mezinárodní úmluvu, která ohledávání vraku coby hromadného hrobu stovek pasažérů zakazuje. Záběry natočené dokumentaristy osmdesát metrů pod hladinou Baltu přitom mohou zcela zvrátit oficiální verzi o příčinách neštěstí.

Dosud obecně přijímaná verze zkázy Estonie, uvedená ve finální zprávě Spojené vyšetřovací komise z roku 1997, zní takto: Trajekt vyplul 27. září 1994 v 19.15 z estonského Tallinnu na pravidelné lince do Stockholmu, kam měl dorazit kolem deváté ranní druhého dne. Estonia byla vlajkovou lodí estonsko-švédské společnosti Estline, založené roku 1990. Rejdařství mělo desetileté výhradní právo na komerční přepravu mezi Tallinnem a Stockholmem. Na palubě byli 803 pasažéři a 183 členů posádky. Po vyplutí se na otevřeném moři zhoršilo počasí. Vítr o rychlosti šedesát kilometrů v hodině zvedal vlny až k pěti metrům. Několika pasažérům se udělalo nevolno, většina si ale užívala nabídku obchodů, barů a stravovacích zařízení. Gastronomickým hitem Estonie byly dvě restaurace, jedna zařízená ve stylu „smörgåsbord“, tedy švédského stolu s opulentní nabídkou teplých a studených jídel, včetně mořských plodů a grilovaných mas, dekorovaná několika akvárii. V druhé restauraci mohli cestující hodovat à la carte. Na palubě se nacházel i konferenční sál, diskotéka, byly tu kavárny, duty free shopy. Estonia byla spíše luxusní výletní lodí než běžným trajektem.

Náraz po půlnoci

Kolem půlnoci už část cestujících spala, řada se ale stále bavila: například bar Admiral, zařízený ve stylu námořnického pubu, pořádal soutěž v karaoke, jak vzpomíná Švédka Yasmina Weidingerová, tehdy dvacetiletá. Na Estonii se plavila spolu s dalšími třinácti přáteli z křesťanské školy. Několik minut po půlnoci stockholmského času lodí cosi otřáslo. Pasažéři na horních palubách, kde se nacházely bary a restaurace, hluk téměř nepostřehli – na rozdíl od lidí spících v nejlevnějších kajutách bez oken a pod čarou ponoru. Ti zvuk popisovali jako „náraz na led nebo skálu“. Následovala řada menších otřesů. Do spodních palub se začala valit voda. Sotva čtvrt hodiny po půlnoci už měla Estonia náklon 15 stupňů na pravobok. Asi v 00.20 se v lodním komunikačním systému ozval tichý ženský hlas oznamující poplach. Posádka měla začít s přípravou záchranných prací. Náklon lodi byl ale už tak značný (kolem půl jedné asi šedesát stupňů), že velké množství pasažérů i členů posádky se nikdy nedostalo z jejích útrob.

Premium

Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium

Získejte neomezený přístup již od 49 Kč měsíčně




Diskuse ke článku