Pondělí 18. listopadu

"No víte, abych byla upřímná, já nikdy v žádném dabingovém studiu nedělala, takže nemám zrovna.." "Takže vy jste nikdy v dabingu nedělala?" nenechal mě ani domluvit.
"No přímo ne, ale pracovala jsem v televizi, kde jsem namlouvala dokumenty (jednou jeden)," snažila jsem se. Podle všeho už jsem ale byla ztracený případ.
"Nadiktuju vám menší diktát," řekl a začal. Druhá věta začínala slovy: Panebože, ty to vidíš.
"To se může psát dvěma způsoby," utrousila jsem.
Podíval se na mě jako na odpudivou veš. "Ústav pro jazyk český říká něco jiného," pronesl nedůtklivě. Já ale dál stála na svém, že v některých případech můžu napsat i Pane Bože.
Chvíli mlčel a pak řekl: "Tu další větu si neberte osobně," a pokračoval: "TÁHNHI DO PRDELE, HOVADO!"
Doufám, že jsem to napsala spisovně.

Pak už mě čekalo jen kraťoulinké slohové cvičení na téma: Běží zajíc po poli. Z posledních sil jsem napsala cosi o malém zajíci Jackovi, co metal sudy po poli a nevšiml si, že na něj za klasy číhá nenažranej chrt. Během mého plození zaťukala na dveře jakási slečna. Pan ředitel ji nesmírně mile přivítal, zeptal se, jestli je ta od Radka a začal jí sladce vysvětlovat, jak že celé konkurzní řízení bude probíhat. Rudla jsem nad papírem.

Ve dveřích mi sekretářka dala do ruky videokazetu s jedním déčkovým thrillerem. Chtěla, abych jim do druhého dne přinesla recenzi filmu a seznam titulků, které bych opravila. Začala jsem s tím v devět večer a skončila ve dvě ráno. Když jsem jim to zavezla až někam k Ruzyni, padala jsem na držku. Přitom jsem věděla, že nemám nejmenší šanci.

Ale nevadí. Všichni mí dosavadní zaměstnavatelé byli buď jokeři nebo psychopati, takže to bylo poprvé, kdy jsem měla co dočinění s někým, kdo se bere opravdu vážně a seriózně. Zkušenost k nezaplacení. Jenom nevím, jestli bych pro někoho takového vůbec mohla dělat.