Reportáž: Mladík byl odsouzen za pokus o vraždu bez jediného důkazu | Reflex.cz
reklama
nahoru

Reportáž: Mladík byl odsouzen za pokus o vraždu bez jediného důkazu

Adéla Knapová25. dubna 2015 • 10:00
Reportáž: Mladík byl odsouzen za pokus o vraždu bez jediného důkazu
foto: ČTK

V únoru před dvěma lety kdosi přepadl v Hořicích kadeřnici, téměř ji umlátil k smrti a okradl. Tehdy dvacetiletý student tamního gymnázia Lukáš Nečesaný se sám přihlásil na policii jako svědek – ten den v kadeřnictví byl. Dnes je ve věznici na Mírově. Byl odsouzen ke třinácti letům za pokus o vraždu. Bez jediného důkazu nebo přímého svědectví.

reklama

Pětapadesátiletá Ludmila B. má svůj malý kadeřnický salón zastrčený v uličce za hořickým náměstím, naproti sídlišti. Je to kadeřnictví dětské a pánské, denní tržba se v něm nepočítá na tisíce korun. Ve čtvrtek jedenadvacátého února před dvěma lety ostříhala prý jako posledního malého hocha, který přišel s maminkou. Když chlapec odešel, Ludmila B. pozhasínala, převlékla se a začala zametat vlasy.

Tehdy k ní měl do kadeřnictví vstoupit mladý muž a zeptat se, zda by ho ještě ostříhala. Odmítla. Tento mladý muž měl poté podle kadeřnice vytáhnout odněkud klacek a začít ji mlátit po hlavě. Nic prý u toho neříkal. Podle všeho mělo z kadeřnictví zmizet zhruba deset tisíc korun.

Kadeřnice zůstala po útoku s roztříštěnou hlavou ležet bezvládně v kalužích krve. Fotografie z místa činu ukazují, že šlo o šílený zápas a že útočník byl brutální. Krev byla nejen na zemi, ale i na stěnách, kadeřnice měla ulámané nehty, jak se bránila.

Ženu našel po osmnácté hodině její syn z prvního manželství. Zavolal záchranku a policii.

Policisté začali okamžitě hledat vraha, neboť žena byla v kómatu a nebylo jisté, zda se vůbec probere. Vyptávali se místních, jestli neviděli v okolí někoho postříkaného krví.

Celé Hořice se do několika minut nebavily o ničem jiném než o útoku v kadeřnictví.

Bezprostředně po činu byla rodina kadeřnice přesvědčena, že v tom má prsty někdo, kdo věděl, že právě ten den nepojede pro paní Ludmilu po práci jako obvykle manžel, neboť měl auto v opravě. Policisté se vydali nejprve po této stopě.

V době útoku totiž shodou náhod v hotelu, jehož dvůr ústí přímo vedle kadeřnictví, pobýval jistý muž, podezřelý z distribuce drog po Královéhradeckém kraji, jenž se měl znát i se starším synem kadeřnice. Choval se podivně a pokojská hotelu na něj upozornila.

Když se po několika dnech Ludmila B. v nemocnici probrala, jako první u ní strávil několik minut syn, který ji našel. Poté policie Ludmilu B. poprvé vyslechla. Kadeřnice popsala, že útočník měl mít mezi sedmnácti a osmnácti lety, byl hubené postavy, výšky asi jako ona, tedy ani ne sto sedmdesát centimetrů, měl krátké vlasy; nevypadal tedy, že by potřeboval ostříhat.

Svědek Lukáš

Obvinění ze závažného zločinu vraždy ukončené ve stadiu pokusu patří mezi ty nejtěžší. Většinově jsme přesvědčeni, že se na nás nemůže vztahovat. Totéž si myslel ještě před dvěma lety i Lukáš Nečesaný, středoškolák těsně před maturitou. Tak trochu floutek, nespolehlivý, věčně ztrácel věci, rozmazlený movitými rodiči, kteří mu koupili, o co si řekl, přesto si od nich občas nějaké peníze vzal i bez jejich vědomí.

Někteří jeho kamarádi říkají prostě, že to byl „takovej pohodovej salámista“, přijít někam včas mu činilo problém, nic ho příliš nerozčililo, ani špatné známky ve škole. Než aby zaplatil za ples, raději si koupil cigarety a zbytek utratil s kamarády, všechny pohostil. Však ono to nějak dopadne, usmíval se prý. Přesto ho měli rádi nejen spolužáci, ale i učitelé – jak říká Hana Richtermocová, ředitelka střední školy, kam chodil: „Byl to úplně normální kluk. Problémy s autoritami měl jako každý druhý v jeho věku.“

Z Liberce, kde žil s rodiči a mladším bratrem, odešel Lukáš na střední školu do Hořic, odkud pochází rodina jeho otce a kde bydlel u prarodičů.

Protože nikdy nic neplánoval, ani jedenadvacátého února ráno prý netušil, že ho odpoledne napadne zajít se po soukromém doučování angličtiny nechat ostříhat, aby se na večerní schůzce líbil své dívce; vlasy už se mu kroutily po krku až na ramena. Řekl to učiteli angličtiny, kterého poprosil, aby skončili o něco dřív a aby hlídal čas – neměl ani mobil (zapomněl ho, jako už tolikrát), ani hodinky. Věděl, že v kadeřnictví, kolem něhož často chodil a kde se už několikrát nechal ostříhat, zavírají v pět. Učitel ho tedy ve tři čtvrtě na pět upozornil, že má nejvyšší čas vyrazit.

Zhruba za deset minut přišel Lukáš ke kadeřnictví. Všiml si, že je zhasnuto, ale přesto zkusil kliku; už dříve ho tady kadeřnice ostříhala i po páté hodině. Dveře byly otevřené, šel tedy dál. Zůstal v chodbě, neboť viděl kadeřnici, jak zametá vlasy. Zeptal se, zda ho ostříhá, ale žena odmítla s tím, že už zavírá. Lukáš odešel.

Dveře bytu prarodičů otevřel přesně v sedmnáct hodin. Ještě je ani nezavřel a babička mu začala naštvaně spílat, že určitě nebyl na doučování angličtiny, když je doma tak brzo. „Musela jsem ho hlídat, byl nespolehlivý. A naštvalo mě, že místo na doučování angličtiny šel ven. Angličtina mu končila v pět, vyvodila jsem si tedy, že tam nebyl,“ říká Lukášova babička. A dědeček dodává: „Ta vám na něj řvala jako tygr.“

Lukáš jí to ale vysvětlil a vyzval ji, aby zavolala učiteli. Nakonec babičku požádal, zda by mu dlouhé vlasy nepřistřihla. Že takhle na rande jít nechce.

Lukáš pak seděl u počítače, dokud se nevydal za kamarádem. Chtěl taky ještě koupit v Lidlu na večerní rande květiny. Cestou na místo Lukášovy schůzky projížděli kamarádovým autem kousek od kadeřnictví a všimli si záchranky. Lukáš okamžitě řekl, že v tom kadeřnictví ten den byl.

Když se po Hořicích rozneslo, že v kadeřnictví došlo k násilnému přepadení a že kadeřnice je v kómatu, neváhal se Lukáš s tím, že tam byl chvilku před pachatelem, svěřit (nejen) na Facebooku. V sobotu pak jeho matka navrhla, že by možná policii pomohlo, kdyby přišel jako svědek. Třeba něco nebo někoho viděl. Lukáš šel.

Jeho rodiče vůbec nenapadlo, co se výpovědí spustí. Když si k nim domů o pár hodin později přišli policisté pro Lukášovy věci, byli zaražení, ale bez protestů jim je dali. „Říkali jsme si, že potřebují vyloučit všechny svědky, aby našli pachatele,“ říká Lukášův otec. A dodává: „Oni zatím čekali, až odletíme s mladším synem na dovolenou do Mexika, a sebrali Lukáše cestou do školy jako zvíře. Tolik chlapů naskákalo na jednoho kluka. Ani mu nedovolili jeden telefonát.“

„Pamatuju si dobře, jak Lukáš říkal: Už ať se ta paní probudí a řekne všem, kdo to byl,“ tvrdí Lukášova matka zdrceně a přiznává, že si to, že syna na policii poslala, nikdy neodpustí. „Mám pocit, že jsem jim syna předhodila.“

Amnézie

Příběh, který jsme popsali, je Lukášova verze. Ovšem verze potvrzená svědky. Časově i fakticky sedí. Ale přesto – pořád je to jen verze mladého muže odsouzeného za pokus o vraždu. Kdo by se v takové situaci nesnažil zajistit si alibi, zvlášť když je inteligentní?

Problém je, že žádná jiná věrohodná verze než tahle vlastně neexistuje. Vyšetřovatelé a státní zástupkyně Lenka Faltusová sice nabídli svou variantu, avšak ta nejenže nesedí časově, ale nejsou pro ni ani důkazy. Respektive, vše, co jako svědectví nebo důkazy státní zástupkyně soudu předložila, bylo okamžitě vyvráceno a ukázalo se, že není pravda. Sami odborníci z řad policie některé takzvané důkazy žaloby rozcupovali s tím, že jsou zmanipulované.

Není motiv. Nenašla se zbraň, ukradené peníze, peněženka, žádné biologické stopy na Lukášovi ani jeho oblečení (o němž policejní experti zjistili, že nebylo vypráno, a případné stopy tedy nemohly být zničeny). Žádné Lukášovy boty neodpovídaly stopám na místě činu. Neexistovala ani shoda DNA. Svědkové v inkriminované době, kdy Lukáš už byl doma, viděli do kadeřnictví vstupovat někoho jiného; mladého muže s vlasy vystříhanými na kůži do poloviny hlavy. Pachové stopy z místa činu byly dokonce tak zmatečné, že usvědčily z pobytu v kadeřnictví i vyšetřující policisty. A Lukášova výpověď seděla na minuty i z hlediska trasologie.

Co je však nejdůležitější – Ludmila B. Lukáše tváří v tvář nikdy nepoznala. Při policejních rekognicích ho neztotožnila s pachatelem. Popisovala dokola někoho jiného; mladého muže přibližně její výšky (160 cm), s krátkými vlasy a bez brýlí. Lukáš je minimálně o dvacet centimetrů vyšší, měl ten den vlasy na ramena a jeho oční vada mu neumožňuje nosit kontaktní čočky – silné brýle odkládá jen na spaní a někdy při cvičení, bez nich téměř nevidí.

Navíc – podle několika znaleckých posudků předních kapacit z oblasti medicíny, jež byly soudu předloženy, si člověk, jenž utrpěl podobná zranění jako paní Ludmila, několik minut před a po útoku pamatovat nemůže. Zmatené, protichůdné výpovědi poškozené ženy s amnézií, která dokonce nepoznala svůj podpis pod výpovědí, již učinila při policejním výslechu, a prohlásila ho za zfalšovaný, daly lékařům za pravdu.

Ludmila B. je však přesvědčena, že žádnou amnézii nemá, že se odborníci pletou. Ať už však amnézii měla/má, nebo ne, Lukáše Nečesaného s útočníkem neztotožnila.

Pekelné soukolí

Zdálo by se, že není co řešit. Lukáš je z toho venku, policie by měla hledat někoho, kdo brutální čin skutečně spáchal. Někoho, proti komu bude alespoň jeden jediný důkaz.

Přesto se to nestalo. Podle místních dokonce neváhali policisté Lukáše ještě před jeho odsouzením označovat veřejně za vraha. V jedné legendě vyšetřovatelů je Lukáš feťák, jenž kradl, protože neměl peníze na drogy (Lukáš se jim sám přiznal, že občas kouří marihuanu a vyzkoušel kdysi s kamarády i jiné drogy, ale policejní testy ukázaly, že několik týdnů před dnem útoku ani po něm žádné drogy nepožil). Podle další verze je Lukáš rozmazlený, agresívní zbohatlický spratek, jenž si vraždu předem naplánoval.

Vyšetřovatelé však nejsou soud. A soud nemůže rozhodovat podle sympatií, měl by hledat pravdu a chtít důkazy. To všechno věděl jak Lukáš, tak jeho rodiče, přátelé, právní zástupci. Všichni byli přesvědčeni, že soud musí Lukáše osvobodit a pustit, když všechny důkazy svědčí o jeho nevině.

„Nepochybovali jsme, že je to za námi. Že od soudu Lukáš odejde volný. Neumíte si představit ten šok. To bylo…,“ Lukášova maminka nedokáže dokončit větu ani dnes. I když se snaží, třesou se jí ruce a do očí tlačí slzy.

„Jste jeho rodiče, připustili byste vůbec, kdyby existovaly důkazy, že je Lukáš vrah?“

„Myslím, že ano. Ano, připustil bych to. Bylo by to hrozné zjištění, ale rozhodně lepší, než když víte, že je nevinný, a je přesto odsouzen. Nepřeju nikomu tu bezmoc. Nechápu to. Když si ho ti místní policajti vyhlídli jako obětního beránka, proč se alespoň nesnažili nějak líp upravit důkazy? Jak si mohli být jisti, že ho soud odsoudí i bez nich? Možná to zní směšně, ale já jsem do té doby věřil, že u nás soudy fungují,“ říká pan Nečesaný, Lukášův otec a krizový manažer, momentálně ředitel nemocnice v Liberci.

„Přemýšleli jsme se ženou, komu jsme co udělali, že se nám mstí. Na nic jsme nepřišli. Vyšetřovatel se rozhodl, že se mu Lukáš hodí jako pachatel. A státní zástupkyně i soud už pak jely setrvačností. Je to soukolí, kde nemá spravedlnost své místo.“

Študáček gympláček

Za Lukáše se postavily desítky spolužáků, kamarádů, známých. A stojí za ním dodnes. Jeho rodiče se rozhodli za syna bojovat. Jediným štěstím je pro ně nyní to, co Lukášovi možná v očích maloměstských policistů zlomilo vaz – že mají dost peněz. Mohli si dovolit zaplatit dobré právníky stejně jako znalecké posudky nejuznávanějších odborníků. Dokonce najali soukromé detektivy, aby našli skutečného útočníka – což se údajně téměř povedlo, ale u soudu to nikoho nezajímalo, nikdo nechtěl ani posoudit biologický materiál onoho možného skutečného útočníka a srovnat ho s tím, co se našlo na místě činu a na těle oběti.

Královéhradecký krajský soud se rozhodl, že jiné svědky, důkazy a posudky než od vyšetřujících policistů nechce vidět. Že věří naprosto úsudku policistů a státní zástupkyně.

Když člověk čte rozsáhlý spis (redakce Reflexu ho má k dispozici), získá dokonce pocit, že jej soudce Vacek z královéhradeckého krajského soudu, jenž má Lukášovo odsouzení na svědomí, snad ani neviděl.

„Jsem z toho zděšená, jak u nás fungují soudy,“ říká ředitelka Richter­mocová, která soud sledovala a stále se o Lukášův osud zajímá. „Pro mě pořád platí, že to Lukáš neudělal.“

Lukášova babička je o vnukově nevině přesvědčena absolutně: „My dva s manželem totiž víme, že to nemohl udělat. My víme, že byl v době, kdy paní někdo přepadl, doma. A ten soudce Vacek nad tím jen mávl rukou – prý bába se určitě spletla, kolik bylo hodin! Přitom i ti jejich ajťáci řekli, že deset minut po páté už Lukáš seděl u svého počítače. Jak by to stihl, když jsem mu předtím nadávala a řešili jsme jeho angličtinu?“ Paní Nečesaná rozzlobeně třese hlavou, když si na soud vzpomene.

Mínění v Hořicích kolísá podle toho, co se o případu zrovna říká nebo co píšou noviny. Část městečka je dodnes přesvědčena, že za útokem stojí syn kadeřnice z prvního manželství, problémový člověk, jenž je spojován s drogami a který měl dát útočníkovi, také dealerovi drog, tip.

Část Hořic věří, že pokud nakonec soud Lukáše odsoudil, tak to musel udělat. Soudy jsou přece spravedlivé, neposlaly by nevinného člověka do vězení.

A Ludmila B. dál stříhá ve svém malém kadeřnictví, prý jí nevadilo se tam vrátit. „Řekla jsem policii, co jsem řekla. Ne, Lukáše jsem nikdy nepoznala. Všechno to máte přece ve spisu. Já chci mít klid. Najít pachatele je věc policie,“ smetá si z bílé halenky paní Ludmila B. zbytky vlasů od posledního zá­kazníka.

„Byl to Nečesaný, policie ho usvědčila. Jeho otec si myslí, že když má peníze, tak si všechny koupí. Byl to on, ten feťák, potřeboval prachy,“ rozčileně vstává ze židle v rohu místnosti manžel kadeřnice.

„Nech toho, mlč. To je věc policie,“ snaží se manžela uklidnit Ludmila B. Ale starý muž je v ráži, rozhodl se sdělit nám, že lidé, co mají peníze, jsou zlosyni, kteří si zaslouží potrestat. „Dostal co proto! Aspoň vidí, že peníze nejsou všechno. Teď mu sklaplo, zbohatlíkovi. Byl to mladej Nečesanej. Žena ho perfektně popsala, to pomohlo policajtům ho usvědčit. Řekla, že to byl takovej študáček gympláček.“

Pravda vítězí?

Jakkoliv to může znít neuvěřitelně, právě tato slova – tedy označení „študáček gympláček“ – se stala u soudu Lukášovi osudnými. Prý jako jediný člověk v Hořicích odpovídá tomuto popisu. Na základě toho byl Lukáš nakonec odsouzen coby vrah ke třinácti letům. Pokusili jsme se ho na Mírově navštívit, ale vedení věznice nám to neumožnilo. Bohužel ani Lukášovy písemné odpovědi na naše otázky do uzávěrky nedorazily.

Lukášovým rodičům a jeho právníkům se nakonec podařilo s případem dostat až k ministryni spravedlnosti Heleně Válkové. Tato uznávaná profesorka trestního práva, když spis pročetla, byla zděšena – podle spisu je Lukáš nevinný.

„… Rozhodnutí soudů jsou tak v extrémním rozporu se skutečně zjištěným stavem a byla tak učiněna oběma soudy v důkazní nouzi, pokud se jedná o prokázání viny obviněného, kdy ani jeden jediný přímý důkaz nesvědčí pro závěr, na jehož podkladě by mohlo být rozhodnuto o nepochybné vině obviněného, stejně tak nepřímé důkazy netvoří žádný ucelený řetězec, aby bylo možné s největší možnou jistotou dospět k závěru, že pachatelem je právě obviněný, jak to má na mysli trestní řád.

Je třeba poukázat na konkrétní skutečnosti z průběhu dokazování u soudu nalézacího i odvolacího a na konkrétní extrémní rozpory mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů.“

Tato citace pochází ze stížnosti pro porušení zákona, kterou pětadvacátého února letošního roku ještě coby ministryně poslala Helena Válková Nejvyššímu soudu v kauze Lukáše Nečesaného.

Jak nám sdělilo ministerstvo spravedlnosti, úspěšnost těchto stížností je šestaosmdesát procent. Lukáš Nečesaný tedy ještě má naději, že se dočká spravedlnosti.

„Doba, jež uplyne od podání mimořádného opravného prostředku do zrušení původního, napadeného rozhodnutí, se může pohybovat od několika měsíců do několika let,“ sdělila Reflexu profesorka Válková na otázku, jak rychle dokáže justice napravovat své omyly.

I kdyby se však nakonec podařilo Lukáši Nečesanému dosáhnout spravedlnosti, bude za fatální selhání potrestán někdo v rámci justičního systému?

Zeptali jsme se státní zástupkyně Lenky Faltusové, která Lukáše spolu se soudcem Vackem do vězení dostala, zda považuje tuto kauzu za typickou ukázku své práce. A zda, když se ukáže, že nechala zavřít nevinného, přijme za své selhání odpovědnost. Odpověděla nám, že na tyto osobní otázky odpovídat nebude.

„V současné době nemůžeme být spokojeni s možnostmi vyvodit odpovědnost vůči těm, kteří se dopustili takzvaného fatálního pochybení při řešení trestních věcí, a to jak pokud jde o jejich kárný postih, tak pokud jde o regresní řízení. Proto se připravuje novelizace příslušných právních předpisů upravujících postupy a sankce v takových případech (zákon o soudech a soudcích, zákon o státním zastupitelství), jež by měla současnou situaci napravit,“ popsala také profesorka Válková aktuální situaci, kdy jsou vlastně soudci a státní zástupci zbaveni za své špatné rozhodování odpovědnosti. A mohou tedy beztrestně poslat člověka do vězení bez důkazů jen na základě toho, že vypadá jako študáček gym­pláček.

Text původně vyšel v tištěném Reflexu č.16/2015.



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama