Před 100 lety vypukla první světová válka, zvaná Velká | Reflex.cz
reklama
nahoru

Před 100 lety vypukla první světová válka, zvaná Velká

Jaroslav Šajtar27. července 2014 • 10:00
Před 100 lety vypukla první světová válka, zvaná Velká
Před 100 lety vypukla první světová válka, zvaná Velká
• foto: 
Wikimedia.org

Je nesporné, že atentát na následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este a jeho choť v Sarajevu se stal roznětkou, jež světový konflikt podnítila. Stejně tak by ovšem bylo chybou domnívat se, že by bez něj k němu nedošlo. Rozpory mezi velmocemi se totiž vyhrocovaly již delší dobu. Reflex.cz připravil velkou analýzu tohoto světového konfliktu.

reklama

Velkou válku rozpoutalo "naše" Rakousko-Uhersko 28. července vyhlášením války Srbsku, jež vinilo z podílu na sarajevském atentátu. Přitom paradoxně právě habsburská monarchie byla ze všech velmocí stojících u vzniku celosvětového válečného požáru na tak rozsáhlý konflikt nejméně připravena. Totéž platilo i o malém Srbsku, jehož vláda na nesmyslném atentátu nenesla žádný podíl a po dvou nedávných, sice vítězných, ale krvavých balkánských válkách neměla ekonomické předpoklady vstoupit do další.

„Pyrrhovo vítězství srbského národa“

Tak právem nazval profesor Milorad Ekmečić sjednocení Jihoslovanů v roce 1918. V letech 1924 až 1939 generální štáb publikoval rozsáhlé dílo Velká válka Srbska za osvobození a sjednocení Srbů, Chorvatů a Slovinců. První světová válka způsobila Srbsku demografickou katastrofu apokalyptických rozměrů. Na pařížské mírové konferenci zaznělo, že jeho vojenské a civilní ztráty dosáhly 1 247 435 mrtvých, tedy 28 procent populace! Mužů ve věku 18 až 55 let zahynulo 53 procent. S těžkými invalidy vzrostl počet obětí na 1 511 415. V zemi zůstalo na půl miliónu sirotků. Největší zkázu však nezpůsobily nepřátelské střely a granáty, ale epidemie tyfu, jež v letech 1914 až 1915 skosila až 360 000 obětí (podle jiných odhadů „jen“ 150 000). Ztráty Srbska zůstávají dodnes předmětem sporů a protiřečí si i jihoslovanské zdroje. Podle oficiální odpovědi vlády Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (SHS) na dotaz Mezinárodního úřadu práce Společnosti národů, jehož Anketa o produkci vyšla roku 1924, padlo a zemřelo 365 164 důstojníků a vojáků srbské armády. Je možné, že do celkových ztrát Srbska jsou zahrnuti také vojáci z Vojvodiny zahynulí v rakousko-uherské armádě. Celé třídy gymnázií zůstaly vybity, bojovali i devítiletí chlapci a ženy, z nichž nejslavnější – Milunka Savićová, přezdívaná „srbská Jana z Arku“ – jako jediná příslušnice něžného pohlaví v historii obdržela kromě mnoha srbských a zahraničních vyznamenání francouzský Válečný kříž se zlatou palmou.

Rule Britannia…

… rule the waves, Britons never will be slaves (Vládni, Británie, vládni vlnám, z Britů nikdy otroci nebudou). Tak zněl počátek vlastenecké písně J. Thomsona z jeho hry Alfréd z roku 1740, jež se v 18. století stala britskou národní hymnou a přesně vystihovala úlohu Spojeného království. „Královně moří“ se nedařilo dodržovat její zásadu, že britské námořnictvo bude alespoň tak silné jako dvě následující. Royal Navy sice nadále vládlo mořím a oceánům, ale nebezpečně na paty mu šlapalo německé námořnictvo, zaujímající v předvečer Velké války druhé místo, přičemž kvalitou konstrukcí některých lodních kategorií ty britské dokonce překonávalo. Německo dychtilo vybojovat si své místo na slunci, neboť po sjednocení a vyhlášení císařství prodělávalo raketový hospodářský a vojenský vzestup, jemuž ovšem neodpovídal jeho podíl na dělení světových kolonií. Na rozněcování válečné hysterie sehráli mimořádnou roli němečtí učitelé.

Touha po revanši

Francie po prohrané válce s Pruskem hořela touhou odčinit porážku v letech 1870–71 a získat zpět Alsasko a Lotrinsko. Země galského kohouta sice ráda obviňovala kaiserovské Německo z militarismu, ve světle faktů ovšem toto osočování nevyznívá dvakrát přesvědčivě. V roce 1914 totiž čítala stálá francouzská armáda 834 000 vojáků proti 864 000 německým, ačkoli Německo mělo mnohem víc obyvatel.

Naproti tomu Rusko, jakkoli dnes patří k bontónu vinit je ze všech běd na světě, si lízalo rány po potupné prohře ve válce s Japonskem a stejně jako podunajská monarchie nebylo na střetnutí tak gigantického rázu vůbec připraveno, neboť jeho Velký vojenský program z roku 1913 měl dosavadní nedostatky vymýtit až v roce 1917.

Je nesporné, že Německo přepadením Belgie znásilnilo její neutralitu a postavilo proti sobě Britské impérium s jeho nesmírnými lidskými a hospodářskými zdroji. Císařské Německo dosáhlo důsledným kvantitativním i kvalitativním rozvíjením kádrů, neustálým cvičením a výchovou záložníků maximálního využití mužské populace pro rozvoj svých ozbrojených sil, přičemž se mu dařilo udržet u nových jednotek téměř stejnou úroveň jako u jednotek kádrových. Uvědomovalo si však, že tato převaha nepotrvá dlouho, a proto se snažilo kout železo, dokud je žhavé.

Úsilí a oběti jednotlivých zemí

Lidský a vojenský potenciál i ztráty obou znepřátelených bloků zachycuje přiložená tabulka. Vychází z nejnovějších dostupných údajů, mj. z americké Encyklopedie první světové války a z oficiálních statistik.

Bilance první světové války

Dlužno poznamenat, že údaje o počtu zmobilizovaných, a zvláště obětí se nesmírně – u některých zemí dokonce mnohonásobně – liší. Tak například americký národohospodář a profesor Illinoiské univerzity Ernest Ludlow Bogart pokládal u Srbska číslo 707 343 a u Belgie 267 000 za počet mrtvých vojáků, zatímco ministerstvo války USA je uvádělo jako počet zmobilizovaných! V naší odborné literatuře se nejčastěji setkáváme se statistikami a odhady Pentagonu z roku 1924, jež v hrubých rysech sice jakž takž vystihují celkové úsilí a oběti Spojenců a ústředních mocností, ale v některých aspektech zastaraly a jsou velmi diskutabilní, a údaje známého sovětského demografa B. C. Urlanise, jehož historicko-statistická studie Války a evropské obyvatelstvo vyšla roku 1963 i v češtině.

Jak si kdo vedl

Uvážíme-li, že Dohoda a její spojenci disponovali nesrovnatelně mohutnějšími lidskými a hospodářskými zdroji než ústřední mocnosti, nelze nevyjádřit obdiv nad výkony jejich protivníků. Vždyť během války dočasně nebo trvale vyřadili z boje Srbsko, Černou Horu, Rumunsko a po dvou revolucích a ponižujícím brestlitevském míru úplně i nejpočetnější dohodovou armádu – ruskou –, zatímco nejslabší článek německého bloku – Bulharsko – kapituloval teprve 29. září 1918, Turecko 30. října, Rakousko-Uhersko 3. a Německo 11. listopadu. „Přesto však, pokud jde o sílu, nezažila lidská paměť takového projevu, jakým byl výbuch německé sopky. Po čtyři léta vzdorovalo Německo bojem pěti dílům světa, na zemi, na vodě, ve vzduchu. Armády německé podpíraly své klesající spojence, zakročovaly na všech válčištích s úspěchem, stály všude na dobyté půdě a způsobily nepřátelům víc než dvojnásobné krvavé ztráty, než samy utrpěly. Bylo potřebí sebrat do pole všecky největší státy světa, aby zlomily jejich sílu i umění a zkrotily jejich zuřivost. Drtivé zástupy obyvatelstva, neomezené zdroje a prostředky, nesmírné oběti, námořní blokáda, to vše po padesát měsíců nenabylo vrchu. Malé státy byly zápasem rozdrceny, mohutné císařství roztříštěno na neznatelné kousky a na dvacet miliónů lidí zahynulo nebo prolilo svou krev, než bylo lze vyrvat meč z té strašlivé pěsti. Věru, Němci, na dějiny je toho dost!“ psal Winston Churchill ve Světové krizi.

Dohodový blok postavil mnohem více vojáků než soupeř a také utrpěl podstatně větší ztráty. Vzhledem k výrazně nižšímu počtu obyvatel byly ovšem více oslabeny ústřední mocnosti. Některým zemím, jako například Austrálii, Británii, Bulharsku, Francii, Itálii, Kanadě a Novému Zélandu, pustila Velká válka žilou víc než druhá světová.

Že dohodový způsob válčení neoplýval právě efektivitou, zaznamenal výše citovaný Winston Churchill ve zmiňovaném díle: „Po dobu celé války neměli Němci v žádné fázi bojů větší ztráty než Francouzi, s nimiž bojovali, ale častokrát jim způsobili ztráty dvojnásobné. V žádném z období, do nichž francouzští odborníci rozdělují boje, neměli Francouzi výhodu v padlých, zajatých a raněných. Nechť byli v obraně, nebo v útoku, výsledek byl vždy stejný. Ať při ohromném počátečním vpádu do Francie, nebo za německé ofenzívy u Verdunu, nebo ve velikých francouzských útocích na německou frontu, anebo v dlouhých obdobích zákopové války, vždy bylo potřebí krve půldruhého až dvou Francouzů, aby způsobili podobnou ztrátu jednomu Němci.

Druhý fakt, který vyplývá z tabulek, je tento:

Za žádné britské ofenzívy nebyly britské ztráty proti německým menší než v poměru 3:2 a často byly i dvojnásobné ztrát německých.

Srovnáváme-li však úsilí Francouzů proti Němcům s úsilím britským na západní frontě, shledáváme, že Francouzi utrpěli ve všech fázích války, nehledě k druhu operací, vždycky těžší ztráty než Němci, kdežto Britové utrpěli sice větší ztráty než nepřítel při všech svých ofenzívách, způsobili mu však větší ztráty, než měli sami, kdykoli byli sami od Němců napadeni (to neplatí pro druhou bitvu u Yprů, kde napadení Britové měli 119 557, kdežto útočící Němci jen 43 086 ztrát – pozn. překladatele V. J. Haunera).“

V roce 1957 uspořádalo historické oddělení generálního štábu Izraelských obranných sil anketu vztahující se k oběma světovým válkám. Více než tisíc vojenských velitelů a odborníků, historiků a válečných reportérů v ní odpovídalo na následující otázky: Kterou armádu považujete za nejlepší? Kteří vojáci byli nejstatečnější? A s nejlepším vzděláním? A nejschopnější? Nejukázněnější? Kteří projevovali největší iniciativu atd.?

Klasifikace armád účastnících se první světové války vyzněla následovně:

1. německá
2. francouzská
3. britská
4. turecká
5. americká
6. ruská
7. rakousko-uherská
8. italská

Dodatek o starém mocnářství

Armáda podunajské monarchie si nelichotivé, předposlední místo nepochybně zasloužila kvůli vysokému počtu zajatců, dezertérů, vzpour, poprav a faktu, že stále častěji dosahovala úspěchů pouze jako přívažek Německa, kdy draví Teutoni naplňovali roli úderné pěsti. Nicméně se nemůžeme ubránit několika zásadním poznámkám

C. a k. branná moc podle hlášení armády v poli sice opravdu přišla o 2 118 190 zajatých a nezvěstných (25,4 procent úhrnných ztrát), což představovalo druhý nejvyšší počet po Rusku, zároveň však zajala 1 860 516 ruských, italských, srbských, rumunských, černohorských a albánských protivníků (Britové a Francouzi v tomto výkazu chybějí). Z toho vyplývá, že po Německu zajala nejvíc nepřátel – víc než armády Belgie, Britského impéria, Černé Hory, Francie, Itálie, Japonska, Portugalska, Rumunska, Srbska a USA dohromady! Na jihozápadním (italském válčišti) ztratila v bojích proti početnějšímu nepříteli 1 420 451 vojáků včetně 653 444 zajatých a nezvěstných, kdežto proti ní bojující Italové 2 150 000 včetně 530 000 zajatců, Britské impérium 7080 a Francie 2872. Nutno zdůraznit, že na žádné jiné frontě Velké války neexistovaly tak drsné terénní podmínky jako v Dolomitech. Tisíce vojáků usmrtily laviny a vyřadily omrzliny. Od června 1915 do října 1917 proběhlo na řece Soči dvanáct ofenzív. Rakousko-Uhersko v nich ztratilo 436 000 osob, kdežto Itálie 985 000. Císařské a královské válečné námořnictvo, operující proti obrovské přesile Dohody na Jadranu, jež se nemohlo pyšnit staletými tradicemi jako britské a francouzské válečné loďstvo, potopilo víc lodí, než samo ztratilo. V této souvislosti není nevýznamné připomenout, že nejúspěšnějším c. a k. ponorkovým esem se stal Čech Zdenko Hudeček (11 potopených parníků a jedna plachetnice o celkovém objemu 47 828 brutto registrovaných tun). Další Čech, Leo Prášil, zaujal třetí, Rudolf Singule, který obdržel nejvyšší rakouský Vojenský řád Marie Terezie, čtvrté a Josef Holub páté místo. Mezi deseti nejúspěšnějšími ponorkovými veliteli podunajské monarchie se tedy nacházeli čtyři Češi.

Není nadsázkou, řekneme-li, že hlavní ránu skomírajícímu mocnářství zasadil rozvrat v týlu, a především hlad, a nikoli postavení na frontách. Koncem války stály totiž rakousko-uherské armády na nepřátelském území, jenže habsburský voják vážil v průměru pouhých padesát kilo a jezdecké divize zůstávaly jezdeckými jen podle názvu, jelikož vojáci z hladu snědli většinu koní.

Budoucí Československo (včetně Podkarpatské Rusi) se podílelo odpovídajícím způsobem na mobilizačním úsilí dualistického soustátí. Z 8 420 000 mužů odvedených od vypuknutí první světové války do roku 1917 plná čtvrtina pocházela z jeho území, z toho však jen 12,6 procenta bylo české a 3,6 procent slovenské národnosti. Přímé válečné ztráty Československa se odhadovaly až na 420 000 mužů (pro srovnání: ve druhé světové válce činily 343 000 až 360 000 mrtvých, především civilistů, mezi nimiž převažovali Židé), úmrtnost ostatního obyvatelstva hlavně v důsledku podvýživy a nemocí na 80 000 a úbytek v důsledku poklesu porodnosti, vyvolaného mobilizací obrovského počtu mužů v produktivním věku (osmnácti- až třiapadesátiletí, ale nechyběli ani sedmnáctiletí dobrovolníci), na 700 000 obyvatel. V nové republice zůstalo 210 000 válečných invalidů a 380 000 pozůstalých po zahynulých vojácích. Tato čísla je vhodné srovnat s 5405 padlými, zemřelými na zranění a nezvěstnými československými legionáři.

České země arzenálem monarchie

Zbrojní výroba v českých zemích představovala v roce 1914 tři čtvrtiny produkce habsburské monarchie, nemluvě o nesmírném přínosu českých konstruktérů, vysoce kvalifikovaných techniků a dělníků. Škodovácká horská děla představovala absolutní světovou špičku. Totéž platí i o 350mm námořních dělech pro superdreadnoughty, které však nebyly dostavěny, a děla tudíž armáda používala k ostřelování italské fronty. Velký zájem o ně projevil francouzský koncern Schneider, pod nějž po říjnovém převratu roku 1918 plzeňská Škodovka spadala.

Naši noví, francouzští spojenci odvezli nejen všechnu dokumentaci k vývoji námořních děl, ale zřejmě i speciální obráběcí stroje a děla, neboť jejich vlastní za našimi žalostně pokulhávaly.

Neměli bychom však propadat – jak u nás bývá zvykem – přehnané euforii. Jestliže usilujeme o objektivní pohled na „poslední válku Rakouska-Uherska“, abychom parafrázovali název sedmidílné oficiální rakouské historie Velké války, nesmíme přivírat oči nad závažnými nedostatky starého mocnářství. Vždyť letounů vyrobilo dvakrát méně než Itálie (5391:12 031), a leteckých motorů dokonce skoro šestkrát méně (4346:24 300).

Samostatnost jsme nedostali zadarmo

Naši noví spojenci sice oceňovali přínos československých legionářů, zvláště v občanskou válkou zmítaném Rusku, nicméně nezapomínali na to, že jsme představovali kladivo i kovadlinu již rozpadlé Rakousko-uherské říše. Reparační závazky uložené pařížskými mírovými smlouvami právním nástupcům zaniklého mocnářství se týkaly ve formě takzvané náhrady za osvobození i nástupnických států. Z úhrnné částky půldruhé miliardy zlatých franků měla celou polovinu (v přepočtu 12,75 miliardy korun) uhradit ČSR. Kromě toho dohodoví spojenci požadovali 4,246 miliardy korun na vydržování našich legií.

Jaroslav Šajtar


Klíčová slova: reflexprvni svetovaanalyza



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama