Jaroslav Rudiš o Národní třídě, Vandamovi, bitkaření a literárních domech | Reflex.cz
nahoru

Jaroslav Rudiš o Národní třídě, Vandamovi, bitkaření a literárních domech

Kateřina Kadlecová1. srpna 2013 • 06:00
Jaroslav Rudiš
Jaroslav Rudiš
• foto: 
Nguyen Phuong Thao

Jaroslav Rudiš po třech letech přichází s novou knihou – jeho novela Národní třída je pro někoho jen dobře napsanou historkou, pro jiného ovšem cesta bojovníka z paneláku představuje generační výpověď a mystického průvodce společenských outsiderů. A i když momentálně píše scénáře v němčině a pracuje na novém komiksu, stále v něm doutná duch Aloise Nebela: „Lojza ještě neřekl poslední slovo.“ Rozhovor s prozaikem čtěte v Reflexu č. 31, který vyšel 1. srpna – a zde bonusy, které se na papír nevešly.

Prostřednictvím novely Národní třída, kterou v červnu vydalo nakladatelství Labyrint, se vracíte do Prahy, jmenovitě na sídliště někde v neurčitě ohraničeném Severním Městě. Hlavní hrdina Vandam je úplně jiný chlap, než jaké jste do svých děl dosud obsazoval – namísto kosmopolitního intelektuála máme tu čest s chlapem-mlátičkou, někdejší smažkou, náckem. Jak to, že jste sáhl tak mimo svůj standardní rejstřík postav?

Agresivita je myslím v každém z nás – někdo ji vysportuje, jiný občas vystartuje, další ji přemění v deprese a nakonec si to třeba hodí v lese. I vzhledem ke svému naturelu jsem dříve do svých knih obsazoval posmutnělé intoše z velkých měst, kteří často nevědí, co se sebou, a mají tendenci k velké sebelítosti. Pak přišla punkerka Nancy z Konce punku v Helsinkách, ta je podobně ostrá jako Vandam, taky jde do všeho naplno a na krev. Asi to ze sebe taky nějak potřebuju dostat, a protože se moc prát neumím, aspoň o tom píšu. Národní třída je pandánem k mému předposlednímu románu Potichu, který zobrazuje tu hezkou Prahu, co ji milují turisti. Tohle je ale drsná pražská periferie, kde se žijí úplně jiné, temnější příběhy. Mimochodem, Vandam není jen tak nějaký mimoň, to si jen myslíme my, kteří žijeme na izolovaném ostrůvku relativně chytrých a úspěšných lidí usazených po kavárnách. Je sice trošku magor s tím svým věčným mlácením, kterému říká „poučování o životě“, ale je v něm i něco dobrého a rovného. Zastupuje ty, co žijí na periferii, těžko se jim shání práce, a ať chtějí, nebo nechtějí, v jednom kuse prohrávají. Národní třída se v tomhle aspektu recepce poraženectví podobá poslední knížce Emila Hakla, Skutečné události, kterou jsem nedávno s nadšením přečetl.

Děj se odehrává mezi stovkami paneláků, kde Vandam v hospodě Severka rozdává lekce o životě a dobré rady typu Nikdy při úderu pěstí nenechávej palec sevřený v dlani, nebo si ho zlomíš… Kde jste rešeršoval? Nevypadáte na bitkaře a na anonymním sídlišti byste nedokázal bydlet ani minutu.

Mě ale taková sídliště vždycky zajímala, možná proto, že jsem vyrostl v ospalém městečku, kde vidíte na dvorek sousedovi, co právě kuchá králíka. U Grandhotelu, Nebe pod Berlínem nebo Nebela jsem se pídil po faktech, chodil jsem po muzeích, archívech a hodně k tomu četl; koneckonců jsem vystudoval historii. V případě Národní třídy nebylo moc co dohledávat, jen jsem se musel něco víc naučit o bitkách. Naštěstí mám jednoho kamaráda, který se trochu pere, a ten mi svět pěstních soubojů otevřel. Naučil mě dělat pořádné kliky. Nejdřív třicet. A pak třikrát třicet. To je prý základ, aby člověk ve rvačce obstál. Tak je dělám.

Vandam dal někomu tisíckrát nakládačku, ale v jednom okamžiku mu to zásadně změnilo život – na demonstraci na pražské Národní 17. listopadu 1989. Kde jste tehdy byl vy?

Doma v Lomnici nad Popelkou nebo na gymplu v Turnově, bylo mi sedmnáct. Pražské události k nám dojížděly dlouho. Mezi studenty i v učitelském sboru zavládla euforie, všem se hrozně ulevilo. Hned za dva tři týdny jsme pak se spolužáky vyrazili přes konečně otevřené hranice poprvé na Západ, do Vídně. Třicet buranů s řízkama mezi dvěma chleby. Byl jsem tehdy v šoku, jak může předvánoční město zářit...

Strávil jste poslední půlrok v Berlíně, kde jste přednášel na Humboldtově univerzitě a obíhal se studenty místa, o nichž jste před jedenácti lety napsal svou prvotinu, Nebe pod Berlínem. Berlín je vedle Londýna a Paříže národnostně nejrozrůzněnější evropskou metropolí; jak se mění postavení menšin v době krize, kdy spousta přistěhovalců nemá práci?

Národnostní nebo mezirasové napětí znát není, spíš možná sociální frustrace – Berlín je tradičně proletářské, levicové město, měli byste vidět tu divokou slávu na první máj v Kreuzbergu. Trochu jsem to tematizoval v Konci punku v Helsinkách v postavě mladé anarchistky, která vyhlásí válku takovým těm novým, hezkým, věčně mladým, bohatým biolidem, které ten cool Berlín taky přitahuje. To oni mění celé čtvrti – přijdou tam, kde se jim to líbí, zrekonstruují baráky a vytlačí stávající subkulturu. V Berlíně se běžně stávalo, že když noví majitelé zrekonstruovali dům, anarchisti jim ho okamžitě zaflákali barvami a nápisy typu Yuppíci pryč.

Pobýval jste v Německu na několika stipendiích a měl příležitost využít některý z mnoha německých „literárních domů“. Co je to za instituce?

Nebe pod Berlínem jsem napsal během ročního novinářského pobytu, Národní třídu jsem velmi intenzivně editoval a přepisoval v pár týdnech strávených ve spisovatelském domě v Rakousku v Kremži na Dunaji, odkud pochází kremžská hořčice a kde psali své knihy kromě mě i Markéta Pilátová, básník Petr Borkovec, Jáchym Topol... Tradice spisovatelských domů je v Německu a v Rakousku velmi dlouhá, stejně jako tradice velkých literárních rozhovorů na prestižních místech v periodicích, dlouhé analytické články o literatuře a divadle... Literární domy organizují čtení, workshopy, spolupracují se školami a za různými účely je navštěvuje spousta lidí, zejména vzdělané měšťanstvo – to je pak úplně jiné čtení než někde v klubu. Není náhoda, že v těchhle domech a na místních literárních festivalech, které jsou pomalu v každém velkém městě, si dávají dostaveníčko všichni středoevropští autoři.

Jak vypadá život v takovém „literárním domě“?

Nemusíte měsíc dělat nic jiného než soustředěně psát; máte k dispozici byt a nějaké stipendium a zpravidla krásný výhled. Většinou je v domě víc zahraničních autorů, tak se seznámíte, společně vaříte, jíte a pijete, mluvíte o psaní a o životě – trochu jako na koleji. Zajímavé je, že v německy mluvících zemích má spousta měst včetně městeček v Porúří takzvaného Stadtschreibera, hostujícího spisovatele, kterého po nějakou dobu podporují. Dobrý protipól českých neoliberálních, nepochopitelných řečí, že co si na sebe nevydělá, to nemá právo na existenci. V Německu se podporou kultury chlubí.

Znáte nějakého německého autora, který by mohl říct: Tuhle svoji knihu jsem napsal na stipendiu v Praze?

Malinko se to lepší, hlavně díky Pražskému literárnímu domu autorů německého jazyka. Třeba můj kamarád, mladý německý autor Martin Becker, se kterým jsem napsal rozhlasové hry Lost in Praha nebo Kovbojové z paneláku, na tvůrčím stipendiu v Praze byl, on je velký čechofil. A teď jsem z Luchterhandu, což je můj německý vydavatel, dostal román Boxenstopp od známé autorky Christiane Neudeckerové, která u nás taky pobývala měsíc. I když se Česko do německých děl jakožto topos dostává, chybějí nám kulturní manažeři, kteří by naši zemi lépe prodávali. Ministerstvo kultury ale zatím naštěstí finančně podporuje překlady českých děl do cizích jazyků, což je naprosto zásadní, nebo cesty autorů do zahraničí. Myslím, že dobře fungují i Česká centra. Jen takhle si v cizině uvědomí, že Česko není jen stará Praha, hokej, škodovky, moravské víno a vychlazené pivo, a jen takhle se snad zase dostaneme zpět na kulturní mapu Evropy. Možná by stačilo ukrojit na podporu české kultury v zahraničí třeba jen půl metru z tunelu Blanka.

Reflex 11 obálka
Velký rozhovor s najdete v Reflexu č. 31/2013, který vyšel 1. srpna.



Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
26,870
25,040
32,070
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře