Zuzka bojovnice | Reflex.cz
reklama
nahoru

Zuzka bojovnice

Jiří X. Doležal 20. prosince 2012 • 00:15
Zuzka bojovnice
foto: Ladislav Křivan / Blesk

Lymfatické uzliny máme v celém těle. Středoškolačce Zuzaně se však „zbláznily“, když nastoupila do prvního ročníku střední školy. Dostala rakovinu. Vyléčila se, ale po roce se nemoc vrátila. Už v nemocnici jí lékaři doporučili, aby se se žádostí o pomoc obrátila na nadaci Dobrý anděl, která jí i její rodině pomohla překonat finanční problémy související s dlouhodobou léčbou. Teď se dnes už osmnáctiletá dívka vrací do normálního života. A děkuje svým dobrým andělům.

reklama

Vcházíme s fotografem do panelového domu na Roztylech, kde je veliké prostranství mezi paneláky vyplněno záhony, stromy a květinami a vůbec to nepůsobí jako socrealistické panelákovice osmdesátých let. Je to naopak celkem hezké. I byt, do něhož vcházíme, není agregátem komůrek jako některé stavby na Jižním Městě. Místností je sice několik, ale velkých a středostavovsky zařízených. Zuzka nás zve dovnitř, fotograf omrkne její pokoj a obývák a pak skončíme v kuchyni. Tam se mluví nejlíp.

 

Zuzka nabízí kafe, pak si sedá a já si ji na odpoledním světle prohlížím podrobně a zkoumavě. A musím konstatovat, že všechny hrůzné vedlejší dopady chemoterapie, které bývaly vidět na onkologických pacientech ještě před dvěma desítkami let, na Zuzce stopy nenechaly. Akorát na hlavě má šátek „na piráta“ a ve svém pokoji na stojanu paruku. Zuzka je stylově spíše do mladé dámy než do punkerky, jež by si holou hlavu užívala. Je jí osmnáct a půl, ale rozhodně nepůsobí jako žabec. Vítá nás mile, sebevědomě, ze začátku je nervózní, ale za pár minut už je sebevědomá a vstřícná. I když mluví o tak delikátní, privátní a děsivé záležitosti, jako je její rakovina.

 

JAK VYHRÁT V LOTERII

Zuzka to měla od začátku rozdané dobře. tak dobře, jak to má stále míň dětí. Vyrůstala v úplné, funkční a podporující rodině, má tátu i mámu, celkem dobře se na základní škole učila, nefetovala a nechodila za školu. A nekouřila trávu ani tabák. „Žila jsem jako normální puberťák!“ říká a směje se. Zuzka se směje asi desetkrát častěji, než je v Česku zvykem, a asi stokrát častěji, než bych čekal u mladé ženy s její diagnózou.

 

Nepíšu dívky, byť kalendářním věkem Zuzka pořád dívka je. Píšu mladé ženy, protože traumatem nemoci Zuzka dospěla a chová se jako dospělý, dozrálý člověk. Pak nastoupila na střední školu, chodila dva měsíce do prvního ročníku, pak dostala zničehonic, bez nějakého nachlazení či prochlazení, vysoké teploty. Nic zlého ani ji, ani rodiče nenapadlo, teploty míváme občas každý a většinou se z toho vyklube banální chřipka. Tak šla ke své obvodní lékařce.

 

Dostala antibiotika na angínu a dalších čtrnáct dní je brala. Teploty neustávaly, ale lékařka se nenechávala příliš zneklidnit, dokud na ni nenastoupil Zuzčin táta a nezavezl dceru do Motola, kde jí udělali všechny testy, které se vůbec udělat daly. „Za dva dny mi pak řekli, co mi je, a poslali mě na ORL. Měla jsem Hodgkinův lymfom.” To je jiným názvem „maligní lymfogranulom“, onkologické onemocnění, jež postihuje lymfatické uzliny. Ty máme v celém těle.

 

Zuzka nevěděla, co to znamená, ale dozvěděla se, že půjde na bio­psii hrudních uzlin. Měla nálezy právě v nich a také na plicích. Bio­psie je odebrání vzorku podezřelé tkáně, kterou pak lékaři podrobně prozkoumají a určí, o jakou nemoc se vlastně jedná a jak ji léčit. Zuzka však pořád ještě nevěděla, co to ten její lymfom je, co vlastně ta nemoc znamená. Až když ji pustili z motolské nemocnice, usedla doma k internetu a dozvěděla se, že má rakovinu. A také se dozvěděla, že prevence tohoto onemocnění není známá a není znám ani mechanismus jeho vzniku. Lékaři se domnívají, že roli hraje narušená imunita, genetické předpoklady a infekce pomalými viry. Léčí se to ozařováním a chemoterapií. A fakt to není sranda.

 

SLOVO PSYCHOLOGA

„Byla jsem strašně smutná, když jsem si to vygooglila!“ říká Zuzka a mně nezbývá než se do jejího příběhu vložit. Neříct mladé inteligentní holce, co jí vlastně je, nevysvětlit jí, co to je za nemoc, nepomoct jí projít tou bránou děsivého poznání, neříct na rovinu to děsivé slovo rakovina a nenabídnout jí psychoterapii je fatálním selháním zdravotnictví. Zvlášť takto mladá, a tudíž citlivá pacientka i celá její rodina potřebují mimořádně opatrný, individuální a postupný proces vysvětlování, přípravy na tu zlou pravdu.

 

Chápu, že nemocnice nemají dostatek prostředků, aby na takovéto pohovory zaměstnávaly psychology, ale lékaři, pokud se nechtějí zpronevěřit Hippokratově přísaze, by měli zlé zprávy oznamovat pacientům sami. Je samozřejmé, že podobné sdělování je mimořádně psychicky vyčerpávající, člověk při něm snadno vyhoří a zcyničtí, ale není možné nechat mladou holku, aby si to, že má rakovinu, vygooglila sama doma po návratu z nemocnice.

 

A nejde jen o etické, ale i o čistě medicínské důvody. U mladého člověka je konfrontace s podobnou pravdou takovým stressem, že aktuál­ně hrozí vysoké nebezpečí sebevražedného chování. Že člověk tu pravdu o samotě neunese a vyskočí z okna nebo spolyká prášky. Zuzčin příklad ukazuje, že naše zdravotnictví fatálně selhává v té nejdůležitější dimenzi, kterou by mělo mít: Totiž v lidskosti.

 

Zuzka je ale nesmírně statečná: „Já byla ráda, že alespoň přišli na to, co se mnou je. Strašně mne navíc svrbělo celé tělo, a když určili diagnózu, tak to začali léčit. Když jsem šla na první chemoterapii, tak jsem měla strupy po celém těle, jak jsem si sama pro to svědění nehty rozškrábala kůži. Takže první chemoterapie mi vlastně hned pomohla. Přestalo to svědit.“

 

CHEMOTERAPIE

Zuzka – až na tu rakovinu – má v životě celkem kliku. Oba rodiče i její pětadvacetiletá sestra se k ní a její nemoci postavili tak, jak se má. Poskytli jí plnou podporu. Rodiče za ní do nemocnice jezdili každý den po práci, trávili s ní čas a pomáhali jí projít zátěž ozařování i chemoterapie. Nenechávali ji propadnout se do chmurných myšlenek. „Ale viděla jsem na nich, jak jsou z toho zaskočení a smutní, i když se ze všech sil snažili mi to nedávat najevo. A snažili se zakrývat smutek.“ Bodejť by nebyli.

 

Příběh se zpočátku vyvíjel k happy endu, Zuzka si poležela ve špitále, absolvovala chemoterapii a radio­terapii. „Na onkologii to bylo suprový, sestřičky i doktoři byli hrozně fajn. Chodila tam za mnou psycholožka.“ říká. Na onkologii je to pro lékaře jedna z psychicky nejnáročnějších misí, jaké vůbec existují. Přesto se opakovaně setkávám s lidmi, kteří se po onkologické léčbě vracejí úplně nadšení z přístupu personálu právě na onkologických odděleních.

 

Pak se Zuzka vrátila domů. Čekat, nakolik první vlna léčby zabrala a nakolik se podařilo nemoc z jejího těla vyhnat. Školu předtím samozřejmě přerušila. Chodila na anglickou školu a dohánět dlouhé měsíce absence nebylo reálné. Takže nastoupila znovu do prvního ročníku. Bylo jí sedmnáct. Rok chodila do školy, ukončila první ročník a nastoupila do druháku. Druhý měsíc jí řekli špatnou zprávu. Ložiska na plicích, která zatím spala, ožila.

 

A kvůli výsledkům testů šla znovu do špitálu a na biopsii – odebrání živého vzorku tkáně – z ložisek v plicích. „Potom je to trošku nepříjemný! Špatně se dýchá a měla jsem dren. Ale za chvíli mi bylo zase fajn,“ směje se Zuzka a musím konstatovat, že je v tomto momentě vyprávění ve výrazně lepší psychické kondici než já. Je mi jí strašně líto. Je to přesně ten případ, jenž ukazuje, že bůh není milosrdný.

 

Lékařka jí při nástupu do nemocnice doporučila nadaci Dobrý anděl. Zuzka je samozřejmě jako studentka bez příjmu, nemoc stojí spoustu vedlejších nákladů a rodina finančně není v nijak růžové situaci. Tak se s nadací spojila a požádala ji o příspěvek.

 

DOBRÝ ANDĚL

Pomáhá pravidelnými měsíčními finančními příspěvky rodinám s dětmi, kde otec, matka nebo některé z dětí trpí rakovinou a rodina strádá nouzí. Nadační fond založili po svém odchodu z byznysu dva čeští podnikatelé, kteří dokázali vybudovat velkou firmu a pak ji prodat. Petr Sýkora v roce 1993 založil s Janem Černým společnost Papi­rius, dodavatelskou firmu na kancelářské potřeby. V roce 2006 společnost prodali americké firmě, pro niž ještě několik let oba pracovali. Pak sekli s byznysem a šli se věnovat něčemu, co je po­dle jejich slov bude naplňovat pocitem smyslu­plné práce. Inspirovali se na Slovensku nadací Dobrý anjel, kterou založili tamní podnikatelé Andrej Kiska a Igor Brossmann.

 

Sýkora s Černým věnovali do projektu pětadvacet miliónů korun a rozhodli se pomáhat zcela konkrétním tuzemským rodinám, kde někdo – děti nebo rodiče – dostal raka a rodina se kvůli výpadku příjmu dostala do finančních problémů. Nadační fond kromě svých peněz vyhledává a oslovuje potenciální dárce, kteří se stávají „dobrým andělem“ a věnují ve prospěch onkologicky nemocných nějaké peníze. Mimořádně zajímavé je, že z vybraných peněz se přerozdělí do posledního haléře všechny. Provoz se financuje z příspěvku od zakladatelů.

 

Dárců, kteří podporují naše zcela konkrétní spoluobčany v nezaviněné nouzi, je v době přípravy tohoto článku více než pět tisíc. Vybralo se a rozdělilo už přes deset miliónů. Upřímně však doufám, že jich přibude, protože iniciativa Dobrý anděl je natolik smysluplná, užitečná a transparentní, že se ji Reflex rozhodl podpořit. Zde je totiž jistota, že peníze dárců dostane – neokousané úředníky – nemocný člověk ve finanční tísni.

 

BUDE KONEC DOBRÝ?

„Vůbec jsem nepočítala s tím, že se mi ozvou, ale řekla jsem si, že to zkusím. Vyplnila jsem všechny formuláře, přidala potvrzení, že jsem studentka, a vše odeslala. To bylo na konci října. Ozvali se mi hned. A už na začátku listopadu od nich přišla první pomoc, čtyři tisíce. To je pro mne hodně peněz, hodně nám to pomůže.“

 

Zuzka má posunutý termín maturity – škola je dvouletá –, je doma a dochází na chemoterapii. Nemůže chodit ven, mezi lidi, má totálně rozeštelovanou a oslabenou imunitu a žije s pomocí internetu. Snaží se pracovat na věcech do školy, učit se, komunikuje přes Facebook, čte desítky serverů a sjíždí filmy. Udělala si řidičák, takže na návštěvy do prostředí, kde je málo lidí, už může jezdit sama. Nedá se a bojuje. A snad proto, že vidím, že Zuzka je bojovnice a nelekne se, že tou nemocí dozrála z děvčete v mladou dospělou ženu, tak si nakonec dovolím položit tu neslušnou, nepříjemnou a bolavou otázku: „Máte strach?“

 

„Měla jsem hlavně ze začátku. A pak, když se nemoc projevila podruhé. To bylo asi nejhorší. Nevěděla jsem, jestli budu tak silná jako poprvé, jestli jsem tu sílu nevyčerpala rok předtím. Ta nemoc mě hodně změnila. Vůbec teď nechápu, jak se řada mých kamarádek může zabývat a trápit se, dělat si problémy s úplnými zbytečnostmi. Mají být rády, že jsou zdravé! Já jsem tou nemocí asi nějak dostala rozum.“

 

Nemůžu pro Zuzku udělat nic jiného než držet jí všechny čtyři palce, což samozřejmě dělám. A taky se stát Dobrým andělem. To jsem udělal na www.dobryandel.cz před minutou, zadal jsem trvalý příkaz na symbolickou částku, a když se symbolická částka vynásobí pěti tisíci – tolik dnes Dobrých andělů je –, tak je z toho částka celkem nesymbolická, jež může podobně jako Zuzce pomoct několika stovkám dalších onkologických pacientů ve finanční nouzi.

Jiří X. Doležal


Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama