Jan Šibík o smrti novinářů v Sýrii: Ti dva byli v pasti | Reflex.cz
reklama
nahoru

Jan Šibík o smrti novinářů v Sýrii: Ti dva byli v pasti

Pavlína Wolfová28. února 2012 • 06:00
Jan Šibík o smrti novinářů v Sýrii: Ti dva byli v pasti
Remi Ochlik
• foto: 
Profimedia.cz

„Jsem naprosto přesvědčen, že útok, při němž zahynuli kolegové Britka Marie Colvinová z The Sunday Times a francouzský fotograf Remi Ochlik, byl zacílen na novináře,“ říká fotograf Reflexu Jan Šibík o vybombardování provizorního tiskového centra v syrském Homsu.

reklama

 

„Chtěli jim ukázat, kdo je v Sýrii pánem, kdo má zdejší situaci pevně v rukou. Ti dva – Colvinová i Ochlik – ilegálně přešli hranici do Sýrie, tak je Asad nechal potrestat.“

 

Šokuje tě to?

Upřímně mě vůbec nejvíc šokují reakce čtenářů serveru iDnes.cz na tu událost. Když jsem klikl na diskusní fórum pod seriózními zprávami z Homsu, zjistil jsem, že existuje velké množství lidí, kteří přejí novinářům smrt, zranění, vysmívají se jim.

 

Když jsi byl vloni při zemětřesení v Japonsku, dalo se také na stránkách Reflex.cz s takovými reakcemi čtenářů setkat. Proč takové jsou?

Nejsem tak naivní, že bych měl o některých lidech vysoké mínění. Ale míra té zlosti a nenávisti mě šokovala i tehdy. Oni se zjevně domnívají, že novináři na nebezpečná místa jezdí proto, aby parazitovali na neštěstí druhých. Byli voyeury, užili si cestu za dobrodružstvím a vydělali balík peněz. Je to absolutní nepochopení naší profese. Co se smrti Colvinové a ochlika týče, v diskusích se objevily dokonce věty typu: „Kdo ví, jak to bylo“ anebo: „Některé starší baby rajcují už jen výbuchy a pot říčných bojujících mladých chlapců“, „Asade, držte se, Bůh Vás ochraňuj“. Je to absolutně nechutné.


Tedy vypadá to, že ti lidé vůbec nechápou, proč tam novináři vyrážejí?

První výrazné fotografie, pomíjím amatérské záběry Syřanů, se objevily někdy před dvěma týdny. Byly od italského fotografa Alessia Romenziho. Ty fotky pořídil tak, že překročil ilegálně libanonsko-syrskou hranici a nedaleko za ní, v malém městě al–Kasair, něco vyfotil – byly okamžitě k vidění na galerii Time lightbox.time.com. Nejautentičtější z nich je záběr ze sklepa, skladiště jablek, mezi nimiž leží mrtvé tělo. Tenhle fotograf se dostal do Sýrie po vlastní ose, udělal práci a vzbudil nutkavou potřebu hromady ostatních novinářů vydat se tam také.


Proč je těch „ostatních novinářů“ tolik, když jde zjevně o smrtelně nebezpečná místa? Možná i to je pro mnohé nepochopitelné.

Když děláš tyhle věci opakovaně, uvědomíš si, že málokde je to tak hrozné, jak to z redakce vypadá. Novináři mají nutkavou potřebu se dostat na místa, kde se něco děje, udělat fotky, stát se známými tím, že udělali ty nejlepší fotky z místa. Silné fotky se dělají tam, kde jde o život. Když je člověk mladý, chce svým kolegům ukázat, že je dobrý, má zakalený mozek a ignoruje míru rizika. Myslím, že tohle potkalo zrovna Romiho Ochlika, jehož to nakonec stálo život.

 

Proč myslíš?

Byl to osmadvacetiletý kluk, před dvěma týdny dostal jednu z cen World Press Photo, což je Oscar pro fotografy. Jsem přesvědčen, že ho to motivovalo, a když se mu naskytla možnost dostat se do Sýrie, hned vyrazil. To, že to byl válečný matador, je nesmysl. První důležitou věc, kterou zaznamenal, bylo zemětřesení na Haiti (2010), byl to jistě skvělý a talentovaný fotograf, ale de facto nemohl mít moc zkušeností.

 

Umírají takoví novináři proto, že nemají dost zkušeností, anebo proto, že mají smůlu?

Obecně vzato, máš-li zkušenost, můžeš riziko v jistých situacích snížit. Nejdeš do věcí, jež ti přijdou příliš nebezpečné, to za to nestojí. Ale když se bombarduje nebo střílí z tanků, tak nemáš šanci. Ti dva – Ochlik i Colvinová – umřeli v takové situaci, kdy jsou zkušenosti na nic, byli v pasti.

 

Je vlastně pozoruhodné, že se do Homsu vůbec dostali.

Do Homsu se dostat dá. Samozřejmě ilegálně. Ale je potřeba říct, že kromě obrovské odvahy potřebuješ mít obrovské množství peněz. Čím je to nebezpečnější, tím je jakýkoli servis – průvodce, auto, ochranka – dražší. I když je to od hranic několik desítek kilometrů, může cesta stát i tisíc dolarů. Ti, kteří teď v Homsu jsou, mají peníze. Marie Colvinová pracovala pro Sunday Times – její budget byl skoro nevyčerpatelný, jako třeba budget CNN nebo BBC. Přesto se Sunday Times už několik dnů nedaří dostat nazpátek ani její tělo. To svědčí o vážnosti situace tam. Já bych s největší pravděpodobností tu hranici teď nepřekročil, riziko se mi zdá neúměrné.

 

Tedy, zdá se ti, že novináři tentokrát přecenili své síly?

Na mě to působí tak, že ano. Možná i tak zkušená novinářka, jakou Marie Colvinová byla, to riziko neodhadla. Ještě bych to pochopil u Ochlika, mladého kluka, jenž navíc do Homsu dorazil jako freelancer (volný novinář, nekrytý redakcí, pozn. autora). U ní se tomu divím.

 

Na druhou stranu, někdo tuhle práci dělat musí – informovat.

Ne, nemusí. Lépe řečeno, žádná redakce na světě nikdy nikoho nebude nutit, aby tam jel. To zvážení rizik je na každém z nás. Může nás to proslavit, ale to riziko je slávě neadekvátní.

 



Klíčová slova: rxrxpavlinawolfova



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama