Hned po příletu do Japonska jsem slíbila, že se vrátím k tématu místního sexuálního průmyslu. Tehdy jsem si ještě myslela, že čím déle v Japonsku budu, tím více porozumím jejich pozoruhodným sexuálním praktikám a potažmo pak celé japonské společnosti. Naopak. Každý den mě překvapí něčím novým.
Už před příletem do Japonska jsem měla určitou představu, že Japonci nebudou v tomto ohledu úplní puritáni. Kamarádka Kiyo, která vyrostla v Tokiu, mě připravila na to, že se nemám nechat vyděsit, až půjdu na ulici kolem automatu na použité kalhotky. Říkala, že u nich budou fotky dívek, které kalhotky nosily a poznámka o tom, jak dlouho je nosily, s tím že „čím déle, tím lépe.“
„Kdo to kupuje?“ ptala jsem se jí.
„Japonský chlapi, fetišisti a prasata,“ řekla mi Kiyo.
„A co to je za holky, který ty kalhotky prodávají?“ chtěla jsem vědět.
„Studentky. Jak myslíš, že si osmnáctiletý holky v Japonsku vydělají na všechny ty kabelky od Louis Vuittona?“
Myslela jsem si, že Kiyo přehání, ale pak jsem v hotelu viděla televizní pořad, kde nějaký sociolog tvrdil, že třetina japonských středoškolaček přiznává, že přijímá (nebo někdy přijala) od muže finanční odměnu za „enjo-kōsai,” neboli placené rande, neboli nějakou službu mající co do činění s „intimním vztahem mezi mužem a ženou,“ což ale nemusí být přímo sex. Japonští sararimen -- z anglického „salary“ (výplata) + “men“ (muži) -- mají prý slabost pro mladičké holky a navíc mají rádi, když je ostatní sararimen se školačkami vidí. Enjo-kōsai tedy funguje tak, že muž zaplatí dívce za to, že si s ním dvě hodiny u večeře povídá nebo zpívá karaoke a předstírá, že jí to baví. Nebo taky funguje tak, že jí zaplatí za sex. Soudě podle počtu hodinových hotelů v Japonsku to tak pravděpodobně funguje dost často. Momentální tržní cena za jednu takovou seanci je v přepočtu na koruny asi 8 000, v přepoču na kabelky LV z nové kolekce asi 0,3 (tři rande = jedna kabelka).
Člověk by si skoro myslel, že se ocitl v zemi, kde k sexu přistupují tak otevřeně a pragmaticky jako k jakékoli jiné službě. Placená rande jsou brigáda jako každá jiná. Kupování použitých kalhotek je úplně normální, stejně jako kupování „pocket pussy,“ což musím přeložit tak, aby se to dalo publikovat, řekněme „kapesní vagína,“ vynález, který vypadá jako tlustá baterka, která je uvnitř lubrikovaná a používá se k podobným účelům jako enjo-kōsai, ale je na jedno použití a stojí jen stovku. Když všechny tyhle věci jsou v Japonsku “středněproudový” a běžně k dostání, napadlo mě, jak asi musí vypadat jejich sexshopy?
A tam teprv se paradoxně ukázalo, jak jsou v Japonsku vlastně konzervativní. Použité kalhotky tam neprodávají. Ty už jedou dneska prý jen na internetu a na černém trhu u nádraží. V pornu se sice pořád objevuje motiv školačka + sararimen, tady ale spíš ve variaci, kde školačka ani nepředstírá, že ji to baví. Spíš, že jí to bolí. Ale pak je tu ta opravdu šokující záležitost: v Japonsku je legální jen pornografie, kde jsou rozmazené veškeré intimní partie. Vagíny a penisy musí být rozkostičkované tak, aby z nich nebylo vidět nic a to nejen ve hraných filmech, ale i na fotkách, v animovaných filmech a v komiksech. Ukázky z japonské pornografie, které v těch sex shopech pouští, tak vypadají trochu jako televizní reportáž o znásilnění. S tím rozdílem, že v hlavním záběru na nočním stolku leží nerozmazaná kabelka od Vuittona.
