V průběhu krvavého konfliktu vznikl na základě potřeb amerických vojáků rozsáhlý sexuální průmysl. Ochotných profesionálek byly plné bary a prostituci se začaly věnovat i ženy, které by to před válkou vůbec nenapadlo. Zcela logickým důsledkem byla vlna novorozeňat, která byla hned na první pohled velmi dobře rozpoznatelná. Po odchodu zahraničních sil v roce 1975 bylo dle odhadů takových dětí na 50 tisíc. A jejich život nebyl vůbec lehký. To ilustruje i vyprávění Bi Thi Loan pro marieclaire.com.
„Jsem dcerou černého amerického vojáka Aliho a vietnamské ženy. Má matka už byla vdaná, když potkala Aliho. Její manžel sloužil v armádě Jižního Vietnamu. Byl často pryč a matka musela nějak vydělávat. Pracovala v baru a tam potkala mého otce. Asi rok poté jsem se narodila. Už ve dvou měsících mě dala matka babičce žijící v provincii Minh Hai, protože její manžel mě hrozně nenáviděl.“
Od dvanácti musela Bi Thi Loan dřít na rýžovém poli a dělat tu nejtěžší možnou práci. Tahala pluh, protože rodina neměla peníze na to, aby koupila vola. Její strýc, veterán Vietcongu, ji bil do hlavy klackem pokaždé, když se mu nelíbilo, jak pluh táhne. Dodnes ji kvůli tomu bolívá hlava. V 15 letech se dívka vydala zpět za matkou a usilovně prosila, aby se mohla vrátit. Nevlastní otec ale návrat rezolutně zakázal. A tak musela zpět na rýžová pole.
Americká vláda reagovala na zprávy o násilí na potomcích vojáků speciálním zákonem, který jim povoloval požádat o americké občanství. Jenže kvůli ztíženému přístupu ke vzdělání neuměla většina těchto dětí ani číst. Povinnou zkoušku tak zvládlo jen asi 40 procent z těch, kteří se přihlásili. Bi Thi Loan například absolvovala jen pět tříd základní školy. Číst a psát tedy umí, ale stejně byla v době rozhovoru bez práce. Společně s manželem a čtyřmi dětmi žila v malém domku na hřbitově.
„Nemáme žádné postele, spíme přímo na zemi. Každý den chodíme k restauracím a hledáme zbytky, které vyhodí. Umyjeme je a znovu uvaříme, abychom měli alespoň co jíst. Opravdu moc bych chtěla najít svého otce Aliho. Jestli se mi to někdy povede, tak budu plakat a řeknu mu, jak moc jsem ty roky trpěla. Ráda bych jela do Ameriky. Mé děti tady nesnáší školu, protože je šikanují kvůli tomu, že vypadají jako černoši.“
Dle Bi Thi Loan existují ve Vietnamu dva druhy lidí. Většina si nemyslí, že jsou Američané špatní, a chápou, že udělali hodně pro chudé Vietnamce. Druzí ale stále nemají Američany rádi a vidí ji i její rodinu jako děti nepřítele. A tak Bi Thi Loan stále trpí.
