nahoru

Nejlepší zájem dítěte: Nestát se zbraní rozvádějících se rodičů proti sobě

Anna Paulíny5. prosince 2016 • 14:50
Ilustrační snímek.
Ilustrační snímek.
• foto: 
Profimedia.cz

Sousloví, o kterém se v poslední době hodně mluví nejen v souvislosti s mediálně známými kauzami týkajícími se práv dětí. Je obsaženo jak v mezinárodní Úmluvě o právech dítěte, kterou Česká republika ratifikovala, tak například i v občanském zákoníku. Přesto ti, kdo by měli opravdu vědět, co je pro jejich potomka nejlepší, mu často nejvíce ubližují.

V soudních síních je to slyšet dnes a denně. Jeden rodič říká, jak mu na blahu jeho dítěte záleží, jak je to pro něj alfou i omegou jeho života, a jedním dechem plive na toho druhého, který je podle něj strůjce všeho zla, ďábel v kůži člověka. Tak čemu má soud věřit? Tomu, že spokojenost dítěte je pro vás na prvním místě? Nebo tomu, že je pro vás sice hodně důležitá, ale ne tak moc, abyste si jako rodiče oba uvědomili, že buď můžete kopat proti sobě, nebo spolu – za vaše dítě?

Když tyhle příběhy slyším, tak se mi chtíc nechtíc vkrádá na mysl otázka, jaká tajemná síla to toho konkrétního člověka přiměla, aby s tím druhým často několik let žil, a hlavně zplodil dítě? Patrně to byla tatáž, která mu zatemňuje oči i nyní. V tomto případě se ale nejedná o růžové brýle, ale spíš o nějakou 3D optiku, která rodiči zobrazuje úplně jiný svět. Říši snů a představ, ve které dítě nepotřebuje druhého rodiče.

Zem, kde dítě není subjektem, ale spíše objektem, který si k sobě jeden z rodičů chce uzurpátorsky přitáhnout tak, že toho druhého z jakéhokoliv kontaktu naprosto vytěsní. A pokud je tedy soudce tak neschopný a tuto filozofii nechápe, pokud si snad, nedej bože, myslí, že by dítě mělo mít právo na styk s oběma rodiči, pak se s tím rodič vypořádává různě. Nejčastěji ho tomu druhému předává takovým způsobem, aby se s ním vůbec nemusel potkat. Konkrétní způsoby jsou různé, někdy i docela vynalézavé. Jeden třeba vystrčí dítě za dveře, když ten druhý zazvoní. Další zase potomka posílá výtahem. Už jsem byla i svědkem toho, kdy dítě měl pravidelně předávat příslušník letištního provozu v příletové hale. V jakém věku by z toho člověk neměl být nešťastný a zmatený?

Každé dítě je jiné. Pro každého je nejlepším zájmem něco jiného. Děti jsou úžasné bytosti plné fantastických nápadů, rozličných zájmů a dovedností a nedají se zaškatulkovat pod jeden konkrétní paragraf. Přesto je jedna věc, kterou chce úplně každé z nich – vyrůstat ve spokojené rodině. Mít maminku a tatínka, kteří mu spolu s dalšími příbuznými utvářejí stabilní domov, životní jistotu a rodinnou pohodu. Nevědomky mu ukazují, jak žít partnerský život, formují ho.

V dnešní době je rozpad rodiny brán jako něco absolutně normálního. Je to tak běžné, že už se nad tím nikdo ani nepozastaví. Lidé si prostě vyberou stranu, na kterou se přikloní, a je to vyřešeno. O něco nepříjemnější je soudní kolečko, ale i to se nakonec vždycky nějakým způsobem uzavře.

Ve skutečnosti by ale ti, kdo za rozpadem rodiny stojí, takovou situaci měli brát jako osobní tragédii. Vůbec teď nepřeháním. Vždy jde o neúspěch na obou stranách, který zasáhne hodně lidí okolo. Nikdy to není veselé, a pokud je v tom všem ještě dítě, je to o dost horší. Stokrát můžete chtít malému dítěti vysvětlit, že maminka s tatínkem si přestali rozumět, přestali se mít rádi, ale to nemění nic na tom, že mají rádi jeho, stejně má ten malý člověk právo to nechápat a je zcela logické, že z toho bude mít v hlavě zmatek. Lidské vztahy jsou pro nás tím nepochopitelnější, čím jsme starší, ale tu základní rovnici, že k našemu tatínkovi patří naše maminka, tu v sobě máme všichni už odmalička. A najednou rodiče řeknou, že tahle základní jistota neplatí?

Lidé často v soudní síni zuří, rozčilují se a vzájemně se osočují, přitom to byli oni, kdo si právě toho kterého člověka vybrali za svého partnera, za otce či matku svého dítěte. Nikdo je k tomu kroku nenutil, byla to svobodná volba a teď musí čelit jejím důsledkům. Až na to, že v tom nejsou sami – čelí tomu i jejich děti. Často se stanou nástrojem, zbraní, prostředníkem. Mnohokrát si z toho v sobě pak nesou takové šrámy, které se nezahojí celý život.

Úkolem soudu je zjistit, jaké jsou přání a pocity dítěte, jaké má potřeby, to vše dělá soud pro to, aby objektivně zjistil, co je pro dítě nejlepší. Pozice soudu je často velice těžká, rozhoduje o lidských osudech. Musí být objektivní a musí jednat tak, aby pokud možno uklidnil rozbouřené vody poničeného rodinného přístavu. Je úžasné, pokud jsou rodiče schopni udělat totéž. Překlenou svoje vzájemné osobní spory kvůli tomu, co jejich životu dalo největší smysl.

Nikdy se nebudu přít o tom, že jsou situace, kdy není jiná cesta než ukončení vztahu. Vždycky však budu tvrdit, že dítě má právo na oba milující rodiče a na spokojené dětství. Má právo na své blaho, tedy na to, aby bylo v psychické pohodě. To je ten nejlepší zájem dítěte, alfa a omega rodinného práva. Můžete dítě vystrčit na chodbu a zabouchnout za ním dveře. Dost pravděpodobně pak budete slyšet hysterický pláč, protože upřímně – kdo by v tu chvíli neplakal? Můžete přivolat výtah, dítě do něj strčit a odeslat je do přízemí a doufat, že si ho tam vyzvedne ten, kdo ho tam vyzvednout má.

Nebo se můžete přemoct. Jít rodiče vašeho dítěte pozdravit, říct mu, co je nového (a ne mu to jen napsat), a třeba si s ním někdy dát šálek horké kávy. Budete pak usínat s pocitem, že váš vztah mohl být jedním z největších omylů vašeho života, ale že děláte všechno pro to, aby vaše dítě bylo co možná nejšťastnější. Jednou vám to totiž řekne a vaše chování (dobré i špatné) se vám vrátí, na to vezměte jed.

Autorka je studentka právnické fakulty



Klíčová slova: děti, rozvod, soud, rodiče



Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,520
21,720
28,770
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře