Je vzdělaná, krásná a vtipná. Postoje k podstatným společenským problémům se nemusí učit od poradců. Vadí jí šířící se institucionální nesvoboda, novodobý socialismus, ať ten „domácí“, nebo „bruselský“. Markéta Šichtařová (41) se svým manželem Vladimírem Pikorou vychovává pět dětí, píšou spolu knihy, z nichž většina se stala bestsellery.
Sledovala jste letošní volbu prezidenta, diskuse všech kandidátů? Bylo to dost tristní představení, nechyběla v něm jen žena, ale také kandidát se silným názorem, vizí…
V podstatě moc ne. Bylo dopředu jasné, že finále se odehraje mezi Zemanem a Drahošem. Celé moje uvažování se smrsklo na to, co je strategicky výhodnější: Jestli spekulovat na vítězství jednoho, nebo na druhého starce. Ne však podle jejich názorů, ale podle toho, jak silné osobnosti to jsou a jak velkou případnou škodu mohou napáchat. Proto i prezidentské debaty jsem sledovala jen jako jistou formu zábavy, estrádu, jež nemá vliv na mé uvažování o prezidentech.
Mohl Zemana porazit někdo jiný než Jiří Drahoš?
Zeman má vlastně jediného, dneska už však nepoužitelného protihráče, a tím je Václav Klaus. Klaus a Zeman jsou natolik silné osobnosti s tak silným charismatem, že u nás prostě nemají konkurenci. A prezidentskou volbu nerozhodovaly názory, nýbrž charisma. A Zeman má natolik silné lidové charisma, že si může myslet cokoliv, může být na veřejnosti stokrát vulgární, ale stříká z něj sebevědomí a lidi na to slyší.
Charisma nechybí ani vám. Navíc máte silné názory na Evropskou unii, euro, nesnesitelnou míru byrokracie a socialismu kolem nás atd. A to, že jste žena, je, v nadsázce řečeno, vaší drobnou přidanou hodnotou pro případnou veřejnou funkci…
Funkce politická, jakákoliv, od poslance, senátora nebo, nedej bože, ministra nebo premiéra až po prezidenta, mě neláká. Ale nechci zároveň říci, že ji absolutně odmítám. Je přijatelná jen v případě, kdyby se nějakým zásadním způsobem lámaly dějiny a že situace potřebuje nějakou Johanku z Arku. Když budu mít pocit, že opravdu nejsem schopna najít nikoho jiného než sebe samu. Umím si tedy představit, že v totální dějinné krizi, dějinném zlomu, se sebeobětuji.
A nelámou se už ty naše dějiny?
Nelámou. Jen se posunují od období svobody devadesátých let k dnešnímu stavu omezování svobod. Dějinné kyvadlo se ovšem vychyluje pomalu, zatím tedy nemám pocit, že by šlo o takový náraz, který by mě přinutil vrhnout se do veřejné funkce. Tím tedy neříkám, že nikdy nebudu chtít dělat politiku, ale kromě své práce mám malé děti, a dokud se o sebe nebudou schopny aspoň trochu postarat, tak by mi to dokonce připadlo jako zbabělost od nich utíkat.
Velký rozhovor s Markétou Šichtařovou si přečtěte v novém tištěném Reflexu, který vychází ve čtvrtek 8. února.
