Během sledování zpráv často nehneme brvou při pohledu na oběti AIDS, válečných konfl iktů nebo živelních katastrof. Zato bělostné medvídě odvržené matkou nás dojme k slzám a jsme ochotni probdít celou noc kvůli gorilímu porodu. Jak ten fenomén vznikl? A mají z našeho dojetí nějaký užitek i samotná zvířata?
Zvířata jsou odpradávna součástí našeho života, takže není nic zvláštního, když nechybějí ani v masových médiích. Hrají tu ale velmi různé role. Takže existují zvířecí celebrity i tragičtí hrdinové, hvězdy show-businessu a reklamy, ale i filmoví či seriáloví herci. Je pozoruhodné sledovat, jak se jejich osudy těm lidským podobají.
Jestliže si vzpomeneme na nejsledovanější mediální dramata posledních několika let, kde jednotlivec bojuje s nepřízní osudu, často je hlavním hrdinou právě zvíře. Ale ne ledajaké. Musí mít jméno a osobnost, které tvoří jeho nezaměnitelnou identitu, a pohnutý osud. Musí mít v sobě správnou směs toho divokého a nespoutaného, co ho činí v našich očích zástupcem samé Přírody, na druhou stranu mu nesmějí chybět vlastnosti, jež divákovi umožňují identifikovat se s hrdinou a prožívat jeho příběh naplno, s patřičnými emocemi. Pravý hrdina bojuje nejen za sebe, ale i za obecný princip, za nás všechny. Přijde vám to přehnané? Pletete se. Stačí nahlédnout do zcela nedávné historie.
V lachtaním bazénku pražské zoo přívětivě shlíží na svou osiřelou rodinu bronzový Gaston, rekordman ve vytrvalostním plavání na 300 km, který za svůj sportovní výkon zaplatil životem. Jeho tři manželky – Myška, Bára a Julie – jsou už pátým rokem vdovy, pětiletý syn Meloun je sirotek a dcera Abeba dokonce pohrobek. Ale život jde dál a lachtaní rodinka může na svého tatíka vzpomínat jako na celosvětově známého bojovníka za svobodu. Přitom, jak už se to v historii občas stává, přišel Gaston ke své roli hrdiny jako slepý k houslím. Stejně jako jeho tři ženy (kojenec Meloun byl včas evakuován) ho povodeň vypláchla z bazénu a dala mu možnost podívat se do světa, což byla pro dobrodružně založeného muže životní výzva.
Gaston zkoumal své nové teritorium, objevoval nepoznané … až se ztratil. Možná se chtěl vrátit domů, ale zpátky už to nešlo. Rozvodněná Vltava ho nesla do Labe, Labe za hranice do Německa, směr moře.
Tehdy se zrodila legenda o lachtanovi nepolapitelném jako Kajínek, vytrvalém jako Terry Fox. Týdenním putováním zaměstnával ošetřovatele z několika českých zoo, hasičské záchranné sbory a posléze i německé policisty a záchranáře. Dopaden byl až nedaleko Drážďan, natolik vysílený, že se ani nebránil při nakládání do bedny. Brzy nato se jeho veselá a svobodomyslná duše odebrala do lachtaního nebe, které nejspíš vypadá podobně jako jeho rodná jihoamerická pláž na mysu Gross, akorát je tu ve vodě stále dost ryb a široko daleko nikde žádný žralok.
Gaston by dnes byl už děda. On ale opustil tento svět ve svých dvanácti, tedy coby samec v „Kristových letech“. Zanechal po sobě deset potomků a zná ho celý svět. Vyšla o něm kniha, je jednou z hlavních postav dokumentárního filmu Mír s tuleni i německé divadelní hry, za maskota si ho zvolil děčínský basketbalový tým. Při pohledu na jeho bronzovou hlavu vykukující z vody si návštěvníci zoo říkají: „Vždyť vlastně plaval tak nějak za nás, za všechny.“ A jdou se občerstvit do blízké restaurace U Gastona.
Medvěd Bruno, mediální hvězda loňského léta, pomník nemá. Nemá ani hrob a jeho tělo je v chladicím boxu neznámo kde. V den výročí jeho smrti, 26. června, neměli tedy jeho příznivci kam položit košíček malin nebo sklenici medu. Onoho osudného rána, kdy Bruna zastihla smrtící kulka z pušky anonymního německého myslivce, se mediální veřejnost ještě ostřeji rozdělila: Jedněm se ulevilo, druzí hrubě spílali ministru životního prostředí Werneru Schnappaufovi, který odstřel nařídil.
Bruno, prvorozený syn Jurky a Joseho (proto JJ1) z italského národního parku Adamello-Brenta, se ve svých dvou letech jako správný dospívající mladík vydal do světa nabrat zkušenost a najít si nevěstu. Přes hory a doly, přes státní hranice, stovky kilometrů cestou necestou. Okusil rozdíl mezi domácím a lesním medem, degustoval ovce a slepice tu na rakouské, tu na německé straně. Beze strachu hodoval, když měl hlad, spal, když byl unavený, plnými hrstmi užíval života. Bavorské úřady však pro jeho bohémské způsoby pochopení neměly a Bruno, jenž prý ztratil přirozený strach z lidí, se stal psancem. Pokusy ochránců přírody o odchycení do pasti selhaly, ministr Schnappauf žádal jeho hlavu. Po medvědí stopě se vydali finští lovci se speciálně cvičenými psy, vzdušný prostor pročesávaly vrtulníky. Ale marně.
Bruno se mezitím stal hvězdou. Tisíce fanoušků mu držely palce natolik, že v Německu klesla sledovanost mistrovství světa ve fotbale. Někteří podnikatelé využili Brunovy popularity a začali vyrábět suvenýry s medvědí tematikou, nejvíc šla na dračku trička s nápisem „Mě nedostanete“.
Dvoumetrový stokilový psanec, zvaný též JJ Guevara, unikal lovcům bezmála měsíc. Až jednou za rozbřesku u Spitzigenského jezera v Horním Bavorsku jej dostihla smrt. Brunovi fandové to považují za jasný signál úřadů, že pro nonkonformního rebela není ve spořádaném Německu místo. Pro ukázněný a spořádaný muzejní exponát však ano: Medvědí JJ Guevara má být do letošního podzimu vycpán, a jestli to italská strana nezatrhne, vystaven v zatím blíže neurčeném přírodovědném muzeu. Inu, mrtvý hrdina, dobrý hrdina.
KAMBA A KNUT
„Kamba porodila mrtvé mládě,“ hlásají titulky deníků po jedenáctém dubnu letošního roku. Tragickou událost zařazují do hlavního zpravodajského bloku všechny tři celostátní televize. Probíhají bouřlivé mediální diskuse o tom, proč se tak stalo a kdo za gorilí tragédii může. Proč včas nezasáhli lékaři? Gorilu z reality show Odhalení už veřejnost nevnímala jako divoké zvíře, ale především jako nešťastnou prvorodičku, ženu. Ředitel pražské zoo Petr Fejk i vrchní ošetřovatel goril Marek Žďánský pořád dokola vysvětlovali, že nemohli zasahovat jako v porodnici. Politické kauzy jdou stranou, Karel Svoboda je zapomenut, smrt Egona Bondyho veřejnost téměř neregistruje, celý duben truchlí národ nad nešťastným osudem Kamby.
Tolik pozornosti se nedostalo ani poslankyni Lucii Talmanové, která rovněž otěhotněla s alfasamcem Mirkem Topolánkem.
Mláďata jsou v mediálním světě vůbec velmi oblíbená. To bylo radosti, když se 5. prosince loňského roku narodila v berlínské zoo dvojčata medvěda ledního. Byla velká jako morčata, vypadala jako plyšové vánoční dárky a vzbudila nadšení u všech kromě vlastní matky Tosky. Vysloužilá cirkusová hvězda NDR nebyla zřejmě, tak jako mnohé umělkyně, pro mateřství stvořena. Po čtyřech dnech její krkavčí péče zakročila „sociálka“ — pracovníci zoo raději přemístili jednoho dosud nerozsápaného synka na měsíc a půl do inkubátoru.
Dostal jméno Knut a byl svěřen do pěstounské péče ošetřovateli Thomasi Doerfleinovi, který ho šestkrát denně krmil z flašky.
Když byl Knut 23. března slavnostně představen veřejnosti, sjely se do Berlína na čtyři stovky novinářů z celého světa. Začala opravdová ledněmedvědí mánie. Kdo neviděl Knuta, neví, co je roztomilé. Zato někteří ochránci přírody nepovažovali pěstounskou péči člověka za ideální pro rozvoj vyvážené medvědí osobnosti. Poukazovali na to, že mládě odvržené matkou v přírodě nemá šanci na přežití a po umělém odchovu člověkem bude stejně citově deprivované.
Snad by bylo lepší ho utratit … Veřejnost už ale Knuta milovala a svého bělostného plyšáka se odmítala vzdát. Co na tom, že si medvídě myslí, že ten vousatý chlápek je jeho maminka?
Otcem, ač také adoptivním, se stal ministr životního prostředí Sigmar Gabriel. Počáteční tragédie se zdá být zažehnána a Knutovi osud přeje. V útlém věku to dotáhl až na titulní stranu německé verze časopisu Vanity Fair, stal se námětem několika písní a jeho jméno je světoznámou obchodní značkou ve vlastnictví berlínské zoo. Nyní osmiměsíční lední medvěd ale ze své role plyšáka vyrostl a jeho náhradní pěstoun už mu bude citovou oporou pouze zpovzdáli, raději bezkontaktně. Zda bude mít Knut stejně jako jiné odložené děti problémy s navazováním partnerských vztahů, se brzy uvidí.
Zcela specifickým fenoménem jsou bezpochyby hrdinové zvířecích večerníčků v režii Václava Chaloupka. Slávu a nesmrtelnost si získali nejen u nás, ale i v mnoha dalších zemích, kam se večerníčky prodávají. Cílem bylo nejen natočit příběhy pro děti, ale zároveň upozornit na ne zrovna příznivé vyhlídky některých druhů zvířat, jež byly odnepaměti součástí naší fauny.
Prvním z vyvolených byl lišák Pusík, který se s úspěchem zhostil role Tuláčka a stal se dosud nepřekonanou večerníčkovou hvězdou. Stejně jako jeho sourozence a stovky dalších liščat ho myslivci v útlém věku vynorovali za pomoci psů jako škodnou a měl být utracen.
Ale Václav Chaloupek zrovna sháněl adepta na hlavní roli ve svém seriálu. Po skončení roční kariéry dětské hvězdy pobýval Pusík tři roky v záchranné stanici a posléze se vrátil ke svému režisérovi, který si mezitím pořídil hájovnu. Nakonec dal ale přednost svobodnému životu v lesích, a jestli ho opět nevynorovali či nepozřel otrávenou návnadu, žije si v lesích spokojeně dodnes.
Bivoj a Beruška, alias Pruhovaní kamarádi, takové štěstí neměli a v rané dospělosti je patrně někdo poobědval se zelím nebo se šípkovou. Ostatně takto měli skončit už jako selátka. Patřili totiž k domácímu chovu divočáků, které podnikavý český myslivec choval na odstřel pro Němce. Sourozenecké duo však Chaloupek odkoupil za pět tisíc korun a po ukončení natáčení obě nové celebrity trvale ubytoval ve chlívku u hájovny. „Jednoho dne, v roce 1998, byla prasata pryč a chlívek zavřený,“ vypráví režisér. „Ještě za tři týdny nám nějaká paní hlásila, že k ní chodí dvojice ochočených prasat pravidelně na zahrádku. Pak se už ale nikdy neukázala.“ Pátrání skončilo neúspěšně, paní totiž pravděpodobně nahlásila přítomnost někdejších pruhovaných kamarádů i místnímu mysliveckému spolku.
Medvědí bratři Vojta a Kuba s Matějem, díky nimž „usnem, než se nadějem“, dopadli na poměry dětských seriálových hvězd dobře a ze své někdejší slávy těží dodnes. Matka, rumunská medvědice s trvalým bydlištěm na krumlovském zámku, je odvrhla a jejich adoptivní rodinou se stali Chaloupkovi.
Jenže na rozdíl od vlka (ti u Chaloupků žijí dodnes) je medvěd zvíře cholerické a o poznání méně sociální, takže v dospělosti o nějakém idylickém pobytu v hájence nemohlo být řeči. Vojta, Kuba a Matěj tedy přesídlili do lesoparku v Berouně, kde svou přítomností obšťastňují turisty a dětské školní zájezdy, samozřejmě za plotem.
Zároveň jsou maskoty města, jež má medvěda ve znaku. A protože představují cennou genovou rezervu, zůstali dodnes celými (tedy nevykastrovanými) muži.
Opravdu výraznou a na poměry českého filmu extravagantní osobností je bezpochyby Vydrísek. Jako sirotka v kojeneckém věku se ho ujala jistá slovenská rodina. Její obětavou, leč ne nejvhodnější péči, zahrnující krmení kravským mlékem, zázrakem přežil. Je ovšem otázkou, zdali se náročné dětství nepromítlo v jeho neurózách jako v případě Woodyho Allena. Jisté je, že náhlý pokles zájmu o svou osobu po skončení natáčení nesl těžce.
Jeho náhradní pěstoun a režisér ho totiž musel vrátit zpět do Stanice pro handicapovaná zvířata v Pavlově, kam patřil. Z dospívajícího Vydríska se stal agresívní a problémový teenager, který udělal tlustou čáru za kariérou dětské hvězdy stejně jako Macaulay Culkin. Několikrát utekl, a protože z lidí neměl žádný respekt, došlo i k potyčkám. Když mu rybář nechtěl dát rybu, vzal si ji sám. To už je ale dnes minulost. Vydrísek, nyní dospělý čtyřletý chovný samec, získal německé občanství a přesídlil do luxusního výběhu v Bavorském národním parku. Usadil se a hodlá založit rodinu.
Poslední a stále zářící hvězdou z chaloupkovské stáje je tříletý rys Filip s uměleckým pseudonymem Ťap. Jeho životním posláním je zabránit vyvražďování rysů na území České republiky a zatím se své role zhostil úspěšně. Kromě večerníčku si zahrál i v několika dokumentárních filmech, točil v Tatrách i v Alpách a zdá se, že prudký kariérní sestup ho nečeká ani v dospělosti. S jedním ze svých dvou majitelů, Vladimírem Zadražilem, má přátelský i pracovně partnerský vztah: žije ve výběhu na jeho pozemku a ve volném čase spolu oba chodí na procházku do lesa.
„Donedávna zájem lidí o nějaké zvíře znamenal jeho smrt. Dnes je situace mnohdy opačná,“ říká etolog Daniel Frynta. „Objevení zvířat v médiích je naprosto klíčové pro jejich přežití. V dnešní společnosti totiž dostane podporu jen ten, na koho se nezapomene. Extrémní ochranářské snahy o izolaci zvířat v rezervacích jsou tedy prvním krokem k jejich vyhubení.“ Mediální zvířátka jsou zkrátka a dobře důležitá. Byť mnohdy velmi kýčovitě, vystupují nejen za sebe, ale za celý svůj v nemálo případech ohrožený druh. Každý z hrdinů večerníčků i dojemných mediálních příběhů je tedy zároveň jakýmsi ekoaktivistou bojujícím za práva svých soukmenovců, zvířecím Martinem Lutherem Kingem. Jakmile totiž nějaký živočišný druh zmizí z médií, z kultury, a tím i z našich životů, má na kahánku.
My lidé jsme evolučně naprogramováni zvířata vnímat jako důležitou součást prostředí, ve kterém ž? eme, ať už jako potravu, nebo zdroje ohrožení. Potřebujeme zvířata vidět, abychom měli pocit normálního běhu věcí, bez nichž nemůžeme žít úplně šťastný život.
Jako lidé reagujeme na určité schéma mláděte, podívejme se, jak se postupně vyvíjel Mickey Mouse nebo jak vznikal Krteček. Typické rysy mláděte – velké oči, relativně kulatá hlava a krátká obličejová část lebky – budí mnohem více soucitu a vyvolávají altruistické chování. To, proč považujeme například tulení mládě za ještě roztomilejší než lidské dítě, může vysvětlit teorie supranormálního spouštěče: Například pták reaguje na sádrové vejce, které je větší než to jeho skutečné, mnohem víc. Stejně tak je atraktivnější počítačově upravený obrázek se zvýrazněnými dětskými rysy nežli reálné dítě. Podobně může fungovat i zvířecí mládě. Hraje tu roli zároveň faktor odlišnosti: pozornost vždycky vzbuzuje to, co je mírně odlišné. Když držíte v náručí mládě lidoopa, nejlépe orangutana, tak jste si téměř jisti, že je to lidské dítě, ale navíc je tam prvek neznáma na pozadí známého prostředí, což přitahuje vždycky největší pozornost. Obecně savci a mláďata ptáků, nejlépe holátka, velmi dobře evokují novorozence. Mláďata plazů nebo obojživelníků tato kritéria nesplňují z toho důvodu, že jsou to většinou zmenšení dospělí, navíc jsou člověku příliš vzdálená.
Estetické kritérium je velmi významné. Složení fauny budoucnosti je do značné míry závislé na tom, jak se který druh líbí člověku. Ten, jenž se líbí lidem, dostane podporu ve formě ochrany území, na němž ž? e, chovu v zoologické zahradě nebo jen politickou podporu veřejnosti. Nedávno jsem tuto problematiku řešil s doktorandkou Janou Marešovou a kolegou Antonínem Krásou u hadů: Zkoušeli jsme vzít fotografie jednotlivých druhů hadů a nechali je seřadit podle estetických kritérií lidem z různých kultur v různých částech světa. Všichni je seřadili v podstatě stejně. Na prvních příčkách se umístili hadi barevní, červení nebo zelení a s pěknou kresbou. Když jsme porovnali žebříček hadů s tím, jaké druhy chovají zoologické zahrady, zjistili jsme, že i v zahradách se přednostně chovají ti krásní. Ačkoli primární funkcí zoologických zahrad je uchovávat a množit přednostně ty nejohroženější druhy zvířat, ta, která jsou ošklivá, byť vzácná, mají smůlu.
Ideální jsou vysoce sociální zvířata, jež jsou schopna s námi i komunikovat, a potom ta, která vyvolávají nějakou emoci. Abychom je ale dokázali vnímat, musí mít jméno a vlastní příběh. Důležitý je i jednoduchý a výlučný název. Je prokázáno, že každé etnikum je schopno pojmenovat výlučnými pojmy pět set jasně rozlišitelných zvířat. Média nám jich ale ukazují jen několik desítek.
Bruiser, Que-chan, Besinka, Tinkerbell, Ondra, Bambi, Zoey, Bit-Bit … Jsou vám jména těchto celebrit povědomá a hádáte, co asi mají společného? Ano, všechna patří k nejmenšímu psímu plemeni na světě. Ačkoli zlé jazyky označují čivavy spíše za krysy, jsou to jednoduše psí bonsaje se všemi vlastnostmi, které lidé od psa vyžadují, a k tomu nenáročné na provoz. Navíc si po celý život uchovávají rysy mláděte. Podle kritérií, jež uvádí etolog Daniel Frynta, jsou ideálními zvířaty pro svět médií a show-businessu.
U zrodu tohoto čivavího fenoménu stál čivavák Que-chan („kúčan“).
Pejsek z japonské reklamy se stal přes noc celonárodní hvězdou. Davy fanoušků skupovaly veškeré produkty s tematikou Que-chana a každý, kdo mohl, si pořídil živou čivavu.
Nejslavnější pes Japonska se stal hlavním hrdinou knížky pro děti a následně se dal na hudební dráhu: Vydal dvě CD, jedno určené k relaxaci a druhé ke cvičení. V klipu k úvodnímu singlu vystupuje v černém obleku s kravatou. Majitelka Que-chana, mladá tok? ská úřednice, popisuje Mistrovy začátky takto: „Zůstal dlouho v obchodě a nemohli ho prodat, takže jsem ho dostala se slevou.“ Podle všeho opravdu výhodná koupě.
Českým slabým odleskem Que-chana je Falešný sob z reklamy na Vodafone. Navzdory vražedným choutkám, které už ve většině televizních diváků reklama probouzí, nutno konstatovat, že Besinka je opravdu roztomilá. Zpráva o její milostné avantýře s hereckým kolegou na parkovišti za autem a následném porodu dvojčat nesměla v prosinci chybět v regionálních listech ani bulvárních denících.
Co si o kultu mediálních zvířátek myslíte vy?
Jestliže si vzpomeneme na nejsledovanější mediální dramata posledních několika let, kde jednotlivec bojuje s nepřízní osudu, často je hlavním hrdinou právě zvíře. Ale ne ledajaké. Musí mít jméno a osobnost, které tvoří jeho nezaměnitelnou identitu, a pohnutý osud. Musí mít v sobě správnou směs toho divokého a nespoutaného, co ho činí v našich očích zástupcem samé Přírody, na druhou stranu mu nesmějí chybět vlastnosti, jež divákovi umožňují identifikovat se s hrdinou a prožívat jeho příběh naplno, s patřičnými emocemi. Pravý hrdina bojuje nejen za sebe, ale i za obecný princip, za nás všechny. Přijde vám to přehnané? Pletete se. Stačí nahlédnout do zcela nedávné historie.
GASTONOVA SOCHA SVOBODY
V lachtaním bazénku pražské zoo přívětivě shlíží na svou osiřelou rodinu bronzový Gaston, rekordman ve vytrvalostním plavání na 300 km, který za svůj sportovní výkon zaplatil životem. Jeho tři manželky – Myška, Bára a Julie – jsou už pátým rokem vdovy, pětiletý syn Meloun je sirotek a dcera Abeba dokonce pohrobek. Ale život jde dál a lachtaní rodinka může na svého tatíka vzpomínat jako na celosvětově známého bojovníka za svobodu. Přitom, jak už se to v historii občas stává, přišel Gaston ke své roli hrdiny jako slepý k houslím. Stejně jako jeho tři ženy (kojenec Meloun byl včas evakuován) ho povodeň vypláchla z bazénu a dala mu možnost podívat se do světa, což byla pro dobrodružně založeného muže životní výzva.
Gaston zkoumal své nové teritorium, objevoval nepoznané … až se ztratil. Možná se chtěl vrátit domů, ale zpátky už to nešlo. Rozvodněná Vltava ho nesla do Labe, Labe za hranice do Německa, směr moře.
Tehdy se zrodila legenda o lachtanovi nepolapitelném jako Kajínek, vytrvalém jako Terry Fox. Týdenním putováním zaměstnával ošetřovatele z několika českých zoo, hasičské záchranné sbory a posléze i německé policisty a záchranáře. Dopaden byl až nedaleko Drážďan, natolik vysílený, že se ani nebránil při nakládání do bedny. Brzy nato se jeho veselá a svobodomyslná duše odebrala do lachtaního nebe, které nejspíš vypadá podobně jako jeho rodná jihoamerická pláž na mysu Gross, akorát je tu ve vodě stále dost ryb a široko daleko nikde žádný žralok.
Gaston by dnes byl už děda. On ale opustil tento svět ve svých dvanácti, tedy coby samec v „Kristových letech“. Zanechal po sobě deset potomků a zná ho celý svět. Vyšla o něm kniha, je jednou z hlavních postav dokumentárního filmu Mír s tuleni i německé divadelní hry, za maskota si ho zvolil děčínský basketbalový tým. Při pohledu na jeho bronzovou hlavu vykukující z vody si návštěvníci zoo říkají: „Vždyť vlastně plaval tak nějak za nás, za všechny.“ A jdou se občerstvit do blízké restaurace U Gastona.
PSANEC JJ1
Medvěd Bruno, mediální hvězda loňského léta, pomník nemá. Nemá ani hrob a jeho tělo je v chladicím boxu neznámo kde. V den výročí jeho smrti, 26. června, neměli tedy jeho příznivci kam položit košíček malin nebo sklenici medu. Onoho osudného rána, kdy Bruna zastihla smrtící kulka z pušky anonymního německého myslivce, se mediální veřejnost ještě ostřeji rozdělila: Jedněm se ulevilo, druzí hrubě spílali ministru životního prostředí Werneru Schnappaufovi, který odstřel nařídil.
Bruno, prvorozený syn Jurky a Joseho (proto JJ1) z italského národního parku Adamello-Brenta, se ve svých dvou letech jako správný dospívající mladík vydal do světa nabrat zkušenost a najít si nevěstu. Přes hory a doly, přes státní hranice, stovky kilometrů cestou necestou. Okusil rozdíl mezi domácím a lesním medem, degustoval ovce a slepice tu na rakouské, tu na německé straně. Beze strachu hodoval, když měl hlad, spal, když byl unavený, plnými hrstmi užíval života. Bavorské úřady však pro jeho bohémské způsoby pochopení neměly a Bruno, jenž prý ztratil přirozený strach z lidí, se stal psancem. Pokusy ochránců přírody o odchycení do pasti selhaly, ministr Schnappauf žádal jeho hlavu. Po medvědí stopě se vydali finští lovci se speciálně cvičenými psy, vzdušný prostor pročesávaly vrtulníky. Ale marně.
Bruno se mezitím stal hvězdou. Tisíce fanoušků mu držely palce natolik, že v Německu klesla sledovanost mistrovství světa ve fotbale. Někteří podnikatelé využili Brunovy popularity a začali vyrábět suvenýry s medvědí tematikou, nejvíc šla na dračku trička s nápisem „Mě nedostanete“.
Dvoumetrový stokilový psanec, zvaný též JJ Guevara, unikal lovcům bezmála měsíc. Až jednou za rozbřesku u Spitzigenského jezera v Horním Bavorsku jej dostihla smrt. Brunovi fandové to považují za jasný signál úřadů, že pro nonkonformního rebela není ve spořádaném Německu místo. Pro ukázněný a spořádaný muzejní exponát však ano: Medvědí JJ Guevara má být do letošního podzimu vycpán, a jestli to italská strana nezatrhne, vystaven v zatím blíže neurčeném přírodovědném muzeu. Inu, mrtvý hrdina, dobrý hrdina.
KAMBA A KNUT
„Kamba porodila mrtvé mládě,“ hlásají titulky deníků po jedenáctém dubnu letošního roku. Tragickou událost zařazují do hlavního zpravodajského bloku všechny tři celostátní televize. Probíhají bouřlivé mediální diskuse o tom, proč se tak stalo a kdo za gorilí tragédii může. Proč včas nezasáhli lékaři? Gorilu z reality show Odhalení už veřejnost nevnímala jako divoké zvíře, ale především jako nešťastnou prvorodičku, ženu. Ředitel pražské zoo Petr Fejk i vrchní ošetřovatel goril Marek Žďánský pořád dokola vysvětlovali, že nemohli zasahovat jako v porodnici. Politické kauzy jdou stranou, Karel Svoboda je zapomenut, smrt Egona Bondyho veřejnost téměř neregistruje, celý duben truchlí národ nad nešťastným osudem Kamby.
Tolik pozornosti se nedostalo ani poslankyni Lucii Talmanové, která rovněž otěhotněla s alfasamcem Mirkem Topolánkem.
Mláďata jsou v mediálním světě vůbec velmi oblíbená. To bylo radosti, když se 5. prosince loňského roku narodila v berlínské zoo dvojčata medvěda ledního. Byla velká jako morčata, vypadala jako plyšové vánoční dárky a vzbudila nadšení u všech kromě vlastní matky Tosky. Vysloužilá cirkusová hvězda NDR nebyla zřejmě, tak jako mnohé umělkyně, pro mateřství stvořena. Po čtyřech dnech její krkavčí péče zakročila „sociálka“ — pracovníci zoo raději přemístili jednoho dosud nerozsápaného synka na měsíc a půl do inkubátoru.
Dostal jméno Knut a byl svěřen do pěstounské péče ošetřovateli Thomasi Doerfleinovi, který ho šestkrát denně krmil z flašky.
Když byl Knut 23. března slavnostně představen veřejnosti, sjely se do Berlína na čtyři stovky novinářů z celého světa. Začala opravdová ledněmedvědí mánie. Kdo neviděl Knuta, neví, co je roztomilé. Zato někteří ochránci přírody nepovažovali pěstounskou péči člověka za ideální pro rozvoj vyvážené medvědí osobnosti. Poukazovali na to, že mládě odvržené matkou v přírodě nemá šanci na přežití a po umělém odchovu člověkem bude stejně citově deprivované.
Snad by bylo lepší ho utratit … Veřejnost už ale Knuta milovala a svého bělostného plyšáka se odmítala vzdát. Co na tom, že si medvídě myslí, že ten vousatý chlápek je jeho maminka?
Otcem, ač také adoptivním, se stal ministr životního prostředí Sigmar Gabriel. Počáteční tragédie se zdá být zažehnána a Knutovi osud přeje. V útlém věku to dotáhl až na titulní stranu německé verze časopisu Vanity Fair, stal se námětem několika písní a jeho jméno je světoznámou obchodní značkou ve vlastnictví berlínské zoo. Nyní osmiměsíční lední medvěd ale ze své role plyšáka vyrostl a jeho náhradní pěstoun už mu bude citovou oporou pouze zpovzdáli, raději bezkontaktně. Zda bude mít Knut stejně jako jiné odložené děti problémy s navazováním partnerských vztahů, se brzy uvidí.
VZPOMÍNKY NA HVĚZDNÝ PRACH
Zcela specifickým fenoménem jsou bezpochyby hrdinové zvířecích večerníčků v režii Václava Chaloupka. Slávu a nesmrtelnost si získali nejen u nás, ale i v mnoha dalších zemích, kam se večerníčky prodávají. Cílem bylo nejen natočit příběhy pro děti, ale zároveň upozornit na ne zrovna příznivé vyhlídky některých druhů zvířat, jež byly odnepaměti součástí naší fauny.
Prvním z vyvolených byl lišák Pusík, který se s úspěchem zhostil role Tuláčka a stal se dosud nepřekonanou večerníčkovou hvězdou. Stejně jako jeho sourozence a stovky dalších liščat ho myslivci v útlém věku vynorovali za pomoci psů jako škodnou a měl být utracen.
Ale Václav Chaloupek zrovna sháněl adepta na hlavní roli ve svém seriálu. Po skončení roční kariéry dětské hvězdy pobýval Pusík tři roky v záchranné stanici a posléze se vrátil ke svému režisérovi, který si mezitím pořídil hájovnu. Nakonec dal ale přednost svobodnému životu v lesích, a jestli ho opět nevynorovali či nepozřel otrávenou návnadu, žije si v lesích spokojeně dodnes.
Bivoj a Beruška, alias Pruhovaní kamarádi, takové štěstí neměli a v rané dospělosti je patrně někdo poobědval se zelím nebo se šípkovou. Ostatně takto měli skončit už jako selátka. Patřili totiž k domácímu chovu divočáků, které podnikavý český myslivec choval na odstřel pro Němce. Sourozenecké duo však Chaloupek odkoupil za pět tisíc korun a po ukončení natáčení obě nové celebrity trvale ubytoval ve chlívku u hájovny. „Jednoho dne, v roce 1998, byla prasata pryč a chlívek zavřený,“ vypráví režisér. „Ještě za tři týdny nám nějaká paní hlásila, že k ní chodí dvojice ochočených prasat pravidelně na zahrádku. Pak se už ale nikdy neukázala.“ Pátrání skončilo neúspěšně, paní totiž pravděpodobně nahlásila přítomnost někdejších pruhovaných kamarádů i místnímu mysliveckému spolku.
Medvědí bratři Vojta a Kuba s Matějem, díky nimž „usnem, než se nadějem“, dopadli na poměry dětských seriálových hvězd dobře a ze své někdejší slávy těží dodnes. Matka, rumunská medvědice s trvalým bydlištěm na krumlovském zámku, je odvrhla a jejich adoptivní rodinou se stali Chaloupkovi.
Jenže na rozdíl od vlka (ti u Chaloupků žijí dodnes) je medvěd zvíře cholerické a o poznání méně sociální, takže v dospělosti o nějakém idylickém pobytu v hájence nemohlo být řeči. Vojta, Kuba a Matěj tedy přesídlili do lesoparku v Berouně, kde svou přítomností obšťastňují turisty a dětské školní zájezdy, samozřejmě za plotem.
Zároveň jsou maskoty města, jež má medvěda ve znaku. A protože představují cennou genovou rezervu, zůstali dodnes celými (tedy nevykastrovanými) muži.
Opravdu výraznou a na poměry českého filmu extravagantní osobností je bezpochyby Vydrísek. Jako sirotka v kojeneckém věku se ho ujala jistá slovenská rodina. Její obětavou, leč ne nejvhodnější péči, zahrnující krmení kravským mlékem, zázrakem přežil. Je ovšem otázkou, zdali se náročné dětství nepromítlo v jeho neurózách jako v případě Woodyho Allena. Jisté je, že náhlý pokles zájmu o svou osobu po skončení natáčení nesl těžce.
Jeho náhradní pěstoun a režisér ho totiž musel vrátit zpět do Stanice pro handicapovaná zvířata v Pavlově, kam patřil. Z dospívajícího Vydríska se stal agresívní a problémový teenager, který udělal tlustou čáru za kariérou dětské hvězdy stejně jako Macaulay Culkin. Několikrát utekl, a protože z lidí neměl žádný respekt, došlo i k potyčkám. Když mu rybář nechtěl dát rybu, vzal si ji sám. To už je ale dnes minulost. Vydrísek, nyní dospělý čtyřletý chovný samec, získal německé občanství a přesídlil do luxusního výběhu v Bavorském národním parku. Usadil se a hodlá založit rodinu.
Poslední a stále zářící hvězdou z chaloupkovské stáje je tříletý rys Filip s uměleckým pseudonymem Ťap. Jeho životním posláním je zabránit vyvražďování rysů na území České republiky a zatím se své role zhostil úspěšně. Kromě večerníčku si zahrál i v několika dokumentárních filmech, točil v Tatrách i v Alpách a zdá se, že prudký kariérní sestup ho nečeká ani v dospělosti. S jedním ze svých dvou majitelů, Vladimírem Zadražilem, má přátelský i pracovně partnerský vztah: žije ve výběhu na jeho pozemku a ve volném čase spolu oba chodí na procházku do lesa.
NA KOHO SE NEZAPOMENE
„Donedávna zájem lidí o nějaké zvíře znamenal jeho smrt. Dnes je situace mnohdy opačná,“ říká etolog Daniel Frynta. „Objevení zvířat v médiích je naprosto klíčové pro jejich přežití. V dnešní společnosti totiž dostane podporu jen ten, na koho se nezapomene. Extrémní ochranářské snahy o izolaci zvířat v rezervacích jsou tedy prvním krokem k jejich vyhubení.“ Mediální zvířátka jsou zkrátka a dobře důležitá. Byť mnohdy velmi kýčovitě, vystupují nejen za sebe, ale za celý svůj v nemálo případech ohrožený druh. Každý z hrdinů večerníčků i dojemných mediálních příběhů je tedy zároveň jakýmsi ekoaktivistou bojujícím za práva svých soukmenovců, zvířecím Martinem Lutherem Kingem. Jakmile totiž nějaký živočišný druh zmizí z médií, z kultury, a tím i z našich životů, má na kahánku.
ZVÍŘATA A MÉDIA SE VZÁJEMNĚ POTŘEBUJÍ
Proč tak dobře fungují zvířátka v médiích a jejich příběhy nás dojímají k slzám víc než ty lidské? Etolog DANIEL FRYNTA má pro tento fenomén vysvětlení.
Z jakého důvodu mají mediální zvířátka takový úspěch?
My lidé jsme evolučně naprogramováni zvířata vnímat jako důležitou součást prostředí, ve kterém ž? eme, ať už jako potravu, nebo zdroje ohrožení. Potřebujeme zvířata vidět, abychom měli pocit normálního běhu věcí, bez nichž nemůžeme žít úplně šťastný život.
Proč považujeme za vrchol vší roztomilosti například tulení mládě, a ne lidské dítě?
Jako lidé reagujeme na určité schéma mláděte, podívejme se, jak se postupně vyvíjel Mickey Mouse nebo jak vznikal Krteček. Typické rysy mláděte – velké oči, relativně kulatá hlava a krátká obličejová část lebky – budí mnohem více soucitu a vyvolávají altruistické chování. To, proč považujeme například tulení mládě za ještě roztomilejší než lidské dítě, může vysvětlit teorie supranormálního spouštěče: Například pták reaguje na sádrové vejce, které je větší než to jeho skutečné, mnohem víc. Stejně tak je atraktivnější počítačově upravený obrázek se zvýrazněnými dětskými rysy nežli reálné dítě. Podobně může fungovat i zvířecí mládě. Hraje tu roli zároveň faktor odlišnosti: pozornost vždycky vzbuzuje to, co je mírně odlišné. Když držíte v náručí mládě lidoopa, nejlépe orangutana, tak jste si téměř jisti, že je to lidské dítě, ale navíc je tam prvek neznáma na pozadí známého prostředí, což přitahuje vždycky největší pozornost. Obecně savci a mláďata ptáků, nejlépe holátka, velmi dobře evokují novorozence. Mláďata plazů nebo obojživelníků tato kritéria nesplňují z toho důvodu, že jsou to většinou zmenšení dospělí, navíc jsou člověku příliš vzdálená.
Jak velkou roli hraje v popularitě zvířete jeho vzhled?
Estetické kritérium je velmi významné. Složení fauny budoucnosti je do značné míry závislé na tom, jak se který druh líbí člověku. Ten, jenž se líbí lidem, dostane podporu ve formě ochrany území, na němž ž? e, chovu v zoologické zahradě nebo jen politickou podporu veřejnosti. Nedávno jsem tuto problematiku řešil s doktorandkou Janou Marešovou a kolegou Antonínem Krásou u hadů: Zkoušeli jsme vzít fotografie jednotlivých druhů hadů a nechali je seřadit podle estetických kritérií lidem z různých kultur v různých částech světa. Všichni je seřadili v podstatě stejně. Na prvních příčkách se umístili hadi barevní, červení nebo zelení a s pěknou kresbou. Když jsme porovnali žebříček hadů s tím, jaké druhy chovají zoologické zahrady, zjistili jsme, že i v zahradách se přednostně chovají ti krásní. Ačkoli primární funkcí zoologických zahrad je uchovávat a množit přednostně ty nejohroženější druhy zvířat, ta, která jsou ošklivá, byť vzácná, mají smůlu.
Jaké další vlastnosti by mělo mít mediální zvířátko?
Ideální jsou vysoce sociální zvířata, jež jsou schopna s námi i komunikovat, a potom ta, která vyvolávají nějakou emoci. Abychom je ale dokázali vnímat, musí mít jméno a vlastní příběh. Důležitý je i jednoduchý a výlučný název. Je prokázáno, že každé etnikum je schopno pojmenovat výlučnými pojmy pět set jasně rozlišitelných zvířat. Média nám jich ale ukazují jen několik desítek.
PSÍ BONSAJE V SHOW-BUSINESSU
Bruiser, Que-chan, Besinka, Tinkerbell, Ondra, Bambi, Zoey, Bit-Bit … Jsou vám jména těchto celebrit povědomá a hádáte, co asi mají společného? Ano, všechna patří k nejmenšímu psímu plemeni na světě. Ačkoli zlé jazyky označují čivavy spíše za krysy, jsou to jednoduše psí bonsaje se všemi vlastnostmi, které lidé od psa vyžadují, a k tomu nenáročné na provoz. Navíc si po celý život uchovávají rysy mláděte. Podle kritérií, jež uvádí etolog Daniel Frynta, jsou ideálními zvířaty pro svět médií a show-businessu.
U zrodu tohoto čivavího fenoménu stál čivavák Que-chan („kúčan“).
Pejsek z japonské reklamy se stal přes noc celonárodní hvězdou. Davy fanoušků skupovaly veškeré produkty s tematikou Que-chana a každý, kdo mohl, si pořídil živou čivavu.
Nejslavnější pes Japonska se stal hlavním hrdinou knížky pro děti a následně se dal na hudební dráhu: Vydal dvě CD, jedno určené k relaxaci a druhé ke cvičení. V klipu k úvodnímu singlu vystupuje v černém obleku s kravatou. Majitelka Que-chana, mladá tok? ská úřednice, popisuje Mistrovy začátky takto: „Zůstal dlouho v obchodě a nemohli ho prodat, takže jsem ho dostala se slevou.“ Podle všeho opravdu výhodná koupě.
Českým slabým odleskem Que-chana je Falešný sob z reklamy na Vodafone. Navzdory vražedným choutkám, které už ve většině televizních diváků reklama probouzí, nutno konstatovat, že Besinka je opravdu roztomilá. Zpráva o její milostné avantýře s hereckým kolegou na parkovišti za autem a následném porodu dvojčat nesměla v prosinci chybět v regionálních listech ani bulvárních denících.
Co si o kultu mediálních zvířátek myslíte vy?
