nahoru

Rozkaz - osvoboďte Dubčeka! [RX Diskuse]

Zbyněk Pavlačík21. srpna 2003 • 09:12

Píše se 21. srpen 1968. Nechybělo mnoho a v srdci Hostýnských vrchů vzplanul dobře organizovaný ozbrojený odpor proti "bratrské internacionální pomoci". Do jeho čela se měla postavit chlouba tehdejší Československé lidové armády - elitní 7. výsadkový pluk z Holešova, přímo řízený zpravodajskou správou generálního štábu. Právě ta nad ránem 22. srpna vydala holešovské jednotce rozkaz - zjistěte, kde je internován Alexander Dubček, a připravte se na jeho osvobození!



Toto jsou základní fakta pro mnohé asi těžko uvěřitelného příběhu, který stále přikrývá mlha řady nejasností a mlčení.

SEDMÝ VÝSADKOVÝ PLUK

Foto
Veřejnost v komunistickém Československu nesměla o existenci a poslání 7. výsadkového pluku nic tušit. "Při odvodu se mě zeptali, zda bych chtěl sloužit u výsadkářů. Kývl jsem. Řekli mi: půjdeš do útvaru 7374 v Holešově. Nic mi to neříkalo. Co je naším úkolem, jsem se dozvěděl až na místě. Ale musel jsem o tom mlčet, ani doma jsem se nesměl svěřit," vzpomíná Albert Orlita, který do Holešova narukoval v roce 1967. Jeho slova potvrzuje ředitel Vojenského historického ústavu Aleš Knížek:"Ve své době byl 7. výsadkový pluk opravdu elitní jednotkou cvičenou hlavně pro boj zblízka a diverzní činnost. Jeho příslušníci byli velmi hrdí, že v něm slouží." Zárodek jednotky vznikl v roce 1958 v Sabinově na severu Slovenska, později se základna přesunula ještě více na východ, do Prešova. "Tyto lokality sice vyhovovaly potřebám utajení a výcviku, ale již méně způsobu řízení z pražského centra," vysvětluje Jiří Hradil, který 7. výsadkový pluk zakládal. V moravském Holešově pluk sídlil od roku 1961. Jeho hlavním úkolem bylo vyhledávání a likvidace zbraní hromadného ničení v týlu NATO, především pak raket Sergeant a Pershing. Dále průzkumná a diverzní činnost v zázemí nepřítele. Jednotlivé skupiny měly působit v hloubce až 500 kilometrů za frontou."Naším úkolem v rámci Varšavské smlouvy bylo zabezpečit takzvané jižní křídlo ve směru Berlín-Paříž,"říká Jiří Hradil. Právě kvůli ničení strategických cílů byl 7. výsadkový pluk jako jediná vojenská jednotka řízen přímo zpravodajskou správou generálního štábu, jejíž operativci do Holešova předávali čerstvé informace o možných cílech. Pro 7. výsadkový pluk vyvinuly československé zbrojovky zcela novou speciální výzbroj a výstroj. Nejznámější je samopal vzor 61 s tlumičem, známý po celém světě pod názvem Škorpion. Byl to ale i nový typ padáku, pancéřovka RPG 7, dálkově odpalované nálože, naváděcí zařízení pro letadla, mapy tištěné na vodovzdorných materiálech, pro středky pro neutralizaci pachových stop a další do té doby nevídané záležitosti."Naše jednotka byla svého druhu první v celé Varšavské smlouvě,"tvrdí tehdejší náčelník štábu Jiří Dufek."Vyvinuli jsme vlastní specifický způsob výcviku - od práce v jazykových učebnách až po speciální akce v terénu. V polovině šedesátých let nás navštívil šéf východoněmecké rozvědky. Byl šokován, k čemu a jak jsou naši hoši cvičeni."

VEDENÍ STÁ TU DOPRAVIT ZPĚT
Foto
Jedenadvacátého srpna kolem jedné hodiny ráno vzbudil velitele 7. výsadkového pluku telefon."Kolegové ze zpravodajské správy mi řekli, že nás začali obsazovat naši ,spojenci`,"vzpomíná Vladimír Košan. O hodinu později vytočili na zpravodajské správě telefonní číslo do Holešova znovu."Řekli jsme si, že nemůžeme jen tak nečinně přihlížet. Veliteli jsme proto dali rozkaz: vypátrat, kde se nachází vedení státu, a zajistit podmínky k případnému zásahu vedoucímu k jeho osvobození,"popisuje situaci tehdejší zástupce velitele zpravodajské správy Jaroslav Vinkler. "Nejdřív jsme zvažovali útok na sovětské velvyslanectví v Praze, to ale v té době připomínalo jednu velkou pevnost. Měli jsme informace, že Dubček je ukryt někde v Polsku. Chtěli jsme ho osvobodit výsadkem a pak malým letounem letícím nízko nad zemí dopravit sem k nám,"popisuje plán Jiří Dufek. Dozorčí začali obcházet pokoje a budit vojáky."Hned mi bylo divné, že se buzení obešlo bez tradičního řvaní popláááách, poplááách,"vypravuje Albert Orlita."Okamžitě po nástupu nám velitel roty s kamennou tváří oznámil, že sovětská vojska o půlnoci překročila naše hranice." Albert Orlita sloužil na hlásce pro tivzdušné obrany. Mezi třetí a čtvrtou hodinou zaslechl zvuk turbovrtulových motorů - letadla letěla v malé výšce kolem tří set metrů. "V následujících minutách jsme jich napočítali kolem čtyřiceti, byly to těžké dopravní sovětské letounyAn-12 a An-22 mířící na letiště v Brně,"upřesňuje. Ještě za ranního šera stačil z kasáren dvakrát vyjet a zase se vrátit nákladní automobil, který z nedalekého muničního skladu u Dobrotic přivezl ostrou munici a trhaviny. "Vzpomínám si, jak jsme za ranního ticha už z velké dálky uslyšeli rachot pásů sovětských tanků jedoucích po dlážděné silnici od Bystřice pod Hostýnem. Byla to jednotka výsadkových tanků, jež pospíchala z ostravského letiště obsadit speciálně naše kasárna. V Holešově vůbec nebloudily, jely najisto,"doplňuje Orlita. Jeden tank najel přímo před hlavní bránu. Velitel kolony požadoval, aby tanky mohly vjet do kasáren a vojáci složili zbraně. To však velitel Košan odmítl. Vyjet nepozorovaně z kasáren bylo ale v tuto chvíli nemožné. Výsadkáři proto vymysleli lest. Z autoparku vyslali nákladní automobil a sovětský obrněný transportér za ním podle očekávání ihned vyrazil. Řidič náklaďáku ho povodil po klikatých holešovských uličkách a za nějakých dvacet minut se vrátil. Mezitím vyjely z kasáren automobily a nabraly směr k nedalekým Hostýnským vrchům.

PŘÍPRAVA NA OBČANSKOU VÁLKU

Foto
Dodnes jsou na úpatí Hostýnských vrchů patrné zbytky bunkrů, které tam holešovští výsadkáři stačili vybudovat v dramatických srpnových dnech. "Nejprve jsme rozestavili hlídky a zahájili práce na úkrytech. Šlo to pomalu, používali jsme pouze polní lopatky, dělali jsme hlavně na velitelském stanovišti. Nezastírám, že někteří měli strach,"popisuje další události tehdejší ženijní specialista žijící dnes v nedaleké Kroměříži, jenž si přál zůstat v anonymitě. "Měli jsme s sebou samopaly, odstřelovací pušky, trhaviny a pancéřové pěsti,"líčí kapitán Jaroslav S., jenž byl na Tesáku pověřen velením. Nikdo přesně nevěděl, co se děje, respektive co se bude dít. To ale nebylo nic výjimečného. Příslušníci 7. výsadkového pluku se zadání dozvídali vždy až těsně před nástupem do letadla."Rozkaz zněl: skrýt se," dodává Jaroslav S. Kapitán mi torza okopů v lesích nad železniční tratí mezi Holešovem a Bystřicí pod Hostýnem ukázal v srpnu 1998. Navzdory třem desítkám let šel najisto. Kolem dobře patrných prohlubní ještě ležely ztrouchnivělé zbytky maskovacích sítí. "Mysleli jsme, že bychom zde mohli založit jakési ohnisko odporu proti sovětské okupaci,"říká Miroslav Šedina, který byl prvním velitelem 7. výsadkového pluku a v době srpnové krize působil na zpravodajské správě. "Ze stanoviště byl velmi dobrý výhled. V kopcích jsme se mohli udržet dlouho,"dodává kapitán S. Zdejší terén znali holešovští výsadkáři dokonale. Z plánu na osvobození Alexandra Dubčeka a vyvolání partyzánské války nakonec sešlo. Dvacátého čtvrtého srpna přinesla spojka rozkaz stáhnout se zpět do kasáren. V té době se už vědělo, že Dubček a jeho kolegové jsou na vynuceném jednání v Moskvě."Upustili jsme i od varianty vyvolat občanskou válku, a to na základě vyhodnocení nálady ve společnosti. Nemělo by to smysl,"dodává Šedina. "Vydání bezprostředního příkazu k akci mohl zhatit ministr obrany Dzúr, který přišel na jednání vedení zpravodajské správy,"soudí respektovaný publicista v oboru tajných služeb Karel Pacner.

POLITICKÉ GESTO: NEVZDALI JSME SE!

Z dnešního pohledu se může zdát holešovský plán poněkud nerealistický - co se týká praktických možností, i riskantní - vzhledem k následkům pro jeho potenciální aktéry. "Ano, náš plán se dnes může jevit bláhově, ale tehdy bylo vše jinak. Chtěli jsme světu dokázat, že něco umíme a že se nevzdáváme,"reaguje tehdejší náčelník štábu Jiří Dufek. "Mělo to být politické gesto." Je přitom paradoxní, že na ozbrojený odpor se chtěla postavit ta nejelitnější část komunistické československé armády, jež byla vybudována pro přesně opačný účel."Zda bych střílel na sovětské vojáky, naše tehdejší spojence? Takový rozkaz bych splnil. Byli jsme hrozně naštvaní a zklamaní a za druhé jsem voják," říká kapitán Jaroslav S. Mnozí klíčoví aktéři holešovských událostí nechtějí ani po více než třiceti letech zveřejnit svou identitu. "Narodil jsem se za hospodářské krize ve třicátých letech minulého století, zažil národní tragédii mnichovské zrady a euforické osvobození Rudou armádou. Nepopírám - uvěřil jsem ideálům komunismu. Rodiče zrovna moc peněz neměli, a proto jsem po gymnáziu nastoupil na vojenskou akademii,"popisuje svou motivaci jeden z klíčových představitelů celého příběhu působící v srpnu 1968 na zpravodajské správě. Pro své schopnosti a pracovní výsledky dostal záhy nabídku pracovat v ústředí komunistické vojenské rozvědky."Byl to pro mne šok. Velice rychle jsem poznal, že to, co tvrdí oficiální propaganda v Rudém právu, je v naprostém rozporu se skutečností. Varšavská smlouva měla v případě útoku v čele se SSSR v Evropě trojnásobnou přesilu. Proto jsme tehdy vydali onen rozkaz,"objasňuje své pohnutky.

NÁROD, KTERÝ SE DOKÁŽE BRÁNIT

Foto
Je opět srpen, tentokrát roku 1969. Hlavní aktéry našeho příběhu stihl pochopitelně tvrdý trest. Normalizátoři šli tak daleko, že 7. výsadkovému pluku odňali nejprve bojovou zástavu a na podzim roku 1969 celou jednotku - navzdory její výjimečnosti - zrušili. Největší hříšníky čekal vyhazov, další před blížícími se politickými prověrkami odcházejí raději dobrovolně. Zbylí příslušníci ještě před rokem nejelitnější československé výsadkové jednotky museli opustit holešovské kasárny a provizorně živořit ve stanech na prostějovském letišti. Čekalo je přeložení a politická převýchova. Nejzajímavější na celé holešovské kauze ale je, že se o ní veřejnost nikdy nedozvěděla. (I proto zde popsaný příběh obsahuje zřejmě řadu nejasností a pravděpodobně i nepřesností.) Nikoho nepřekvapí, že se jej snažili ututlat za každou cenu normalizátoři. Proč se ale o plánu na osvobození Dubčeka nehovořilo ani v uplynulých třinácti letech? Už jen popsané plánování akce a odhodlání, které je provázelo, se přece dají v kontextu srpnových událostí považovat za výjimečnou událost. Seriózní zpracování holešovských událostí by totiž mohlo alespoň částečně narušit mýtus o národě, který v případě okupací z let 1938, 1939 i 1968 jen nečinně přihlížel.


DISKUSE:
Rádi uvítáme jakýkoliv příspěvek k objasnění holešovské causy - tohoto zřejmě ojedinělého pokusu o ozbrojený odpor proti sovětské okupaci.Pamětníci či kdokoli jiný, kdo může sdělit podrobnosti k těmto událostem, nechť se přihlásí v redakci Reflexu.

Zbyněk Pavlačík


Kurzy měn
25,620
21,830
29,070
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře