Proces s Kramným? Bulvární seriál z intimního života karvinské rodiny

Většinovým způsobem vraždy v České republice je to, co policisté slangově označují domácí zabijačky. Tedy vraždy v rodinách nebo mezi příbuznými, jejichž hlavním rysem je emotivnost.

Co je většinou podnětem?

Začíná to naprosto nevinně. Dojde k nějakému nedorozumění (pití, nevěra, peníze), zvýší se hlasy, přijdou nadávky, pošťuchování a následně emotivní čin. Typický vrah, kterého jsem soudil, byl do té doby netrestaný člověk. Po činu se většinou zhroutil, litoval toho a doznal se.

Dával jste si nějaké limity, abyste nepodléhal dojmům z vystupování svědků před soudem?

Soudce musí především znát právo, to je základ. Současně má mít talent jednat s lidmi a nenechat se ovlivnit sympatiemi a antipatiemi. To se týká i doznání.

Doznání ale není důkaz.

Doznání samo o sobě skutečně důkaz není. Je to však polehčující okolnost. Mezi právníky se ovšem cynicky říká, že doznání sice je polehčující okolnost, ale zato jisté odsouzení.

A co když se obžalovaný dozná, a nejsou pro to důkazy?

Vím o jednom případu, kdy existovalo doznání a hledalo se mrtvé tělo. Pachatel místo pohřbu minimálně desetkrát změnil, ale policisté nikde nic nevykopali. Vyvolalo to domněnku, že doznání nebylo pravdivé. Nakonec byl propuštěn.

Vedl jste někdy vnitřní dilema, kdy jste si říkal, že z toho obžalovaného je vám zle, podle všeho trestný čin spáchal, ale nemůžete ho odsoudit, protože vám chybějí důkazy?

Ve věcech vraždy? To jsem měl vždycky jistotu a dostatek důkazů. Většinou jsem měl jiné právní dilema, jestli to byl pokus o vraždu, anebo jen pokus o ublížení na zdraví, jež skončilo smrtí. V dnešní terminologii, jestli šlo o vraždu, nebo o zabití. Rozdíl je v tom, jestli úmysl pachatele směřoval k usmrcení, nebo jen ublížení na zdraví. Od toho se odvíjela výše trestu. Rozdíl mezi tím může být deset, patnáct i více let.

Do jaké míry jste bral vážně názor prokurátora?

Obyčejně se prokurátoři přiklánějí k tvrdší variantě rozsudku. Během soudního dokazování však může soudce dojít k závěru, že to bylo jinak, a verzi obžaloby zamítne.

Znamená to, že prokurátoři trestní sazby záměrně nadsazují, aby bylo kam ustoupit?

Tak nějak. Osobně nesouhlasím s jiným trendem, který dnes dominuje. Státní zástupci podávají obžalobu i při pochybnostech, které by měly mluvit ve prospěch obviněného. Navrhnou někomu vysoký trest a pak alibisticky dodají, že jejich právní názor koneckonců není nejdůležitější, tak ať o tom, co se stalo, rozhodne nezávislý soud.

Znamená to, že základní právní princip, že při pochybnostech se rozhoduje ve prospěch obviněného, neplatí pro státní zástupce?

Podívejte, pocit jistoty, že se skutek stal, je v každém stadiu procesu jiný. Nejnižší pocit jistoty je při sdělení obvinění (policisté), při podání obžaloby by měl být větší (státní zástupci). Absolutní jistotu má mít až soudce. Když ji nemá, musí respektovat, že pochybnosti hrají ve prospěch obžalovaného.

Takže jak je to s tím alibismem žalobců?

Každý státní zástupce, než podá obžalobu, kterou posílá člověka k soudu, by měl být se svým názorem jistější, než je tomu dnes. Ne všechno hrnout k soudu a z obžalovaného dělat pokusného králíka.

Jak to myslíte?

Nejdříve je člověk dva roky vyšetřován, pak další dva roky prochází různými soudy. Celou dobu je pod velkou zátěží, což se může projevit na jeho psychickém stavu, rodinných a pracovních vztazích. Když je po čtyřech pěti letech u soudu zproštěn, už má většinou zničený celý život.

Jak soudce uvažuje, když dává na misky vah přímé a nepřímé důkazy? Jeden přímý důkaz za pět nepřímých?

Pro mě osobně vždycky bylo důležitější, jak je důkaz věrohodný.

Jakou roli hraje při soudcovském rozhodování vnější tlak, a hlavně média?

Řeknu vám takový příběh. V sedmdesátých letech jsem soudil na Kladně jednoho člověka ze staré komunistické rodiny, jenž však po roce 1968 byl v nemilosti a úřady po něm jely. Chtěly ho dostat tím, že si na pracovišti půjčil vrtačku na vykopání studny. Prokurátoři to kvalifikovali jako přečin proti socialistickému vlastnictví.

Ten člověk v padesátých letech mnoha lidem ublížil a já si v duchu říkal: Tak konečně ses také dostal před soud. Nicméně celá ta věc s vrtačkou byla politickou záminkou, jak ho odsoudit. Takže jsem ho zprostil. Jeho obhájce mi řekl, že jsem hrdina, ale já jsem odpověděl, že nejsem, protože zproštění mi zákon dovoloval. V každém režimu vám zákon dává určité mantinely pro vaše rozhodnutí.

Jak to souvisí s médii?

Za minulého režimu vykonávala tlak na soudy vládnoucí, komunistická strana, nyní tuto roli převzala některá média, hlavně ta bulvární, jež se zaštiťují veřejným zájmem.

Jak se to projevuje?

Vezměte si události před dvěma lety, když ostravský soudce vzal do vazby trojici poslanců a některé další lidi v kauze Nagyová. Od čtvrtka soudce neviděl v televizi a novinách nic jiného než prohlášení policistů, že se našlo sto padesát miliónů korun a za padesát miliónů zlata a podobné věci. Dnes víme, že to byly nesmysly, které s věcnou podstatou kauzy nesouvisely. Postavit se tehdy takovému tlaku a uchovat si zdravý rozum musí být skutečná odvaha.

Na rozdíl od všech profesí má však soudce garantovanou profesní nezávislost a může se vykašlat na to, jaké příběhy pouští do éteru televize nebo bulvár. Jsou vůbec soudci psychologicky připravováni vzdorovat podobnému tlaku?

Ne, nejsou. Hodně to také souvisí s individuálními vlastnostmi a osobnostní výbavou. Většina ze soudců však imunní není. Obecně řečeno, média v devadesáti procentech případů horují pro vysoké tresty a represi. No a soudce, protože pročetl spis a slyšel svědectví, ví, že leccos je jinak a měl by se tomu umět postavit.

Tlak médií a veřejnosti ho často vede k tomu, že se hlavnímu názorovému proudu vnitřně přizpůsobí. Novináři by si měli uvědomit, co ještě mohou a co nemohou a kdy si už nefér způsoby vynucují určité soudní rozhodnutí. A naopak: když nepadne rozhodnutí podle jejich většinového názoru, podsouvají soudcům nekalé úmysly.

Například?

Nedávno pražská soudkyně Králová rozhodla v případu, kdy měla vojenská rozvědka údajně sledovat manželku premiéra Nečase. Její rozhodnutí se neshodovalo s většinovým, mediálním názorem, takže začalo masové zpochybňování jejího rozhodnutí. No a aby to nevypadalo jako bulvární honička, tak se média opírala o citace expertů, kteří k té štvanici vytvářeli stafáž.

V současné době probíhá v Ostravě proces s Petrem Kramným. Devadesát devět procent médií jej už dnes pravomocně odsoudilo. Dovedete se vcítit do role soudkyně?

Dovedu a nezávidím jí. Takové úniky z odposlechů v průběhu celé kauzy, dělostřelecká příprava médií, různé verze, jak mohl Kramný postupovat, to je nevídané. Nedávno jsem si přečetl, že když někteří znalci jako příčinu smrti manželky a dítěte označili zásah elektrickým proudem, údajně prý rozmetali obhajobu Kramného.

Už tento titulek a následný článek byly krajně nepravdivé a nahrávají závěru, že Kramný je pachatel. Kramný se však nehájí, jestli manželku nezabil elektrickým proudem, nebo neotrávil. On se hájí tím, že oběma nic neudělal. To je podstata. To, že někdo něco řekne před soudem, ještě neznamená rozmetání jeho obhajoby. Takhle to v médiích jede pořád dál a dál.

Jaký je váš základní dojem?

To není přenos ze soudního procesu, ale bulvární televizní seriál o intimních vztazích v rodině Kramných. Jen ty věčné spekulace, jak se kdo sexuálně choval, kdo byl žárlivější. Nebo to podivné defilé svědků, kteří spekulují o Kramného možných motivacích, rozebírají důvody, proč asi nešel hned po návratu z Egypta k hrobu…

Podle mého názoru tohle praní špinavého prádla před soudem bylo zvláštní. Jako kdyby to všechno bylo určeno pro oči a uši veřejnosti, a ne kvůli rozpletení případu. Navíc šlo jen o nepřímé důkazy. Můžete jimi zjistit motivaci, ale není to důkaz sloužící k posouzení viny nebo neviny. Média to však vnímají jako nějaký seriálový příběh.

Většinu přátel a známých zlomil Kramného postoj po příjezdu z Egypta, kdy podle nich nedržel dostatečně smutek. Existuje nějaký obecný model toho, jak se chovají lidé, kteří ztratí blízké?

Jsem právník a bývalý soudce, ne psycholog. Podle mě však žádný jednotný model neexistuje. To je moje celoživotní zkušenost. Kdybychom měli Kramného nějak psychologicky posuzovat, rozhodně ne, jak se choval po třech měsících od okamžiku návratu z Egypta, ale v celém jeho životě. Výroky, že dopoledne po úmrtí Kramný brečel a pak nebrečel, což je podezřelé, jsou nanic.

Rozhodně soudkyni nezávidím a doufám, že se rozhodne přesně v duchu principu při pochybnostech ve prospěch obviněného. Žádné Kramný to asi udělal, ale Kramný to s jistotou udělal. To je podstatné.

Ještě k těm ideálním modelům truchlení.

Jak jsem říkal, převažujícím způsobem vražd u nás jsou tzv. domácí zabijačky a typickou reakcí je lítost a uznání viny. Z Kladna si pamatuji na bizarní událost, kdy rozčilený manžel uškrtil svou družku, pak ji ještě v transu naložil na dětský kočárek a odvezl na policejní stanici, kde se ke všemu přiznal. Mimochodem, nepamatuju si případ, že by se někdo doznal a pak říkal, že oběť si smrt zasloužila.

Nikdy?

Jednou manžel nevybíravým způsobem terorizoval manželku, o čemž věděly všechny její kolegyně. Po jednom zvlášť ponižujícím konfliktu manželka vzala jeho pušku a zastřelila ho. Litovala toho, popsala vše, co se tam odehrálo, a výsledkem byl trest pod spodní hranicí sazby, tuším kolem pěti let. Chtěl jsem tím říct, že ani tam nezaznělo, že si někdo zasluhoval smrt. Tyhle rodinné vraždy nedělá úkladný vrah. S každým takovým to zamává a většinou následuje doznání.

Jakou roli u soudu s Kramným hraje advokátka Slámová, která zastupuje rodinu mrtvé Moniky a fakticky vystupuje jako druhá prokurátorka?

Není tam jako obhájkyně, ale zmocněnkyně poškozených. Má právo podávat různé návrhy. Využívá se to docela hodně, ale je to alibistické, protože nemají základní právo na opravný prostředek ke konečnému rozhodnutí. Já jsem je považoval za zdržovače trestního řízení. Vycházím z toho, že pro poškozené je důležitější rychlé rozhodnutí. Když vyhrají trestní řízení, tak většinou vyhrají i následný civilní spor o peníze a o to většinou zmocněncům rodiny jde.

Nezvyšuje nekompromisní vystupování advokátky Slámové obecné povědomí, že Kramný je vrah?

Tak to je, ale těžko to můžete paní Slámové vytknout.

Protože založila kariéru na zastupování mediálně atraktivních případů?

Já k tomu mohu jen říct, že i toto zastupování jde dělat více nebo méně kultivovanou formou. Jako zástupce poškozených udělit kopance může. Jde o to, kolik jich bude a jak budou silné.

V roce 1988 jste udělil jeden z posledních trestů smrti. Bylo rozumné tento institut rušit?

Jsem zapřisáhlým odpůrcem trestů smrti, ale z jiného důvodu než někteří humanitisticky založení kritici. Z toho, co jsem jako soudce viděl, si myslím, že některý pachatel si absolutní konec zaslouží. Nezaslouží si to však soudce.

Proč?

Říct někomu, že ho pověsíte, usmažíte nebo zastřelíte, je něco, co se vymyká všemu myslitelnému. To není otázka práva, ale psychologie, protože berete druhému život. Je to těžký zásah do profesního i osobního života soudce.

Není to součást jejich práce?

Vžijte se do jejich pocitů: jdete ráno do práce, pak se odpoledne vracíte domů a na otázku manželky, jak bylo, odvětíte: Nic zvláštního, jen jsem nechal pověsit jednoho člověka. To vás pak provází celý život. Žádný soudce už nespí klidně, protože zbavil života člověka.

Není trest smrti jako odveta za nějaký čin něco, co souvisí s lidskou přirozeností a v případě zrušení trestu smrti to probíhá stejně, ale jen bez soudů? Mám na mysli debaty, například ve Francii, o tom, že dochází k záhadným úmrtím obviněných, kteří mají být pro nedostatek důkazů propuštěni.

Říká se tomu vzít spravedlnost do svých rukou. Často se to odehrává tak, že pachatelé nejsou při přestřelkách zatčeni, ale přímo zastřeleni. Nikomu se většinou nic nedokáže, ale lidé pohybující se v trestním řízení vědí své. Navíc veřejnost a média vám zatleskají. Je to strašně svůdné a nebezpečné, protože nikdy nevíte, kdy to skončí.

Co mediální vraždy?

Co tím myslíte?

Když média investují čas, energii a kapitál do obvinění nějakého člověka, ten je nakonec u soudu osvobozen, ale je mu to už k ničemu. Mediální trest smrti znamená, že má na čele celoživotní stigma vraha, například.

To nesouvisí jen s médii. Příčinou je, že v Česku se nevžilo respektování výroku soudu. Když je soudní verdikt odlišný, než očekává veřejnost, hned se podpásově objevují v médiích formulace, že dotyčný XY není nevinen, jen mu vina nebyla prokázána. Jinak řečeno, však on to možná pachatel je, tak pozor na něj. To je přece hrozné.

Soudil jste něco podobného?

Kdysi jsem měl na stole obžalobu člověka, jenž měl údajně znásilnit dívku a pak ji přivázat v lese ke stromu. Během procesu jsem zjistil, že jde o justiční omyl, takže jsem ho zprostil. Dokonce ani prokurátor se proti tomu neodvolal, jak ty důkazy byly přesvědčivé. Ten člověk se však musel pod tlakem veřejného mínění odstěhovat z obce, kde třicet let bydlel, a to stovky kilometrů daleko. A i tam se na něj po čase dívali jako na bídáka. A to bylo, prosím pěkně, před čtyřiceti lety, kdy se o těchto věcech psalo jen v černých kronikách a jména obžalovaných se uváděla začátečními písmeny.

Jak může člověk, jenž u soudu zvítězí, přežít svou mediální smrt? Není to v dnešní době na úrovni biblického zmrtvýchvstání?

Lehčí otázku nemáte? Opravdu silný jedinec to možná přebije mediální slávou. Prostě z nouze udělá ctnost, sám jde do médií a tam se ještě jednou obhájí. Mezi námi ale není o co stát.

Mohou ke skutečnému očištění člověka nějak přispět soudci, kteří ho předtím svým výrokem zprostili obvinění?

Líbí se mi nedávné rozhodnutí předsedy Nejvyššího soudu Šámala, jenž vyzval soudce, aby svá rozhodnutí vysvětlovali přímo v médiích. To je myšlenka naprosto správná, jenže zasazená do neúrodné půdy. K tomu není český soudce zatím vzděláván a školen, ale měl by být. Prostě součástí soudcovského řemesla musí být schopnost srozumitelně vysvětlit závěry rozsudku. To by mohlo hodně pomoct lidem, jimž veřejnost ani po zprošťujícím rozsudku ­nevěří.

Pavel Kučera (75) v roce 1967 absolvoval právnickou fakultu UK v Praze. Do roku 1972 působil jako advokát na Kladně a později jako trestní soudce okresního a později krajského soudu. Po revoluci v listopadu 1989 pracoval u prezidenta Václava Havla jako poradce a zástupce vedoucího Kanceláře prezidenta republiky. Roku 1991 byl jmenován soudcem Nejvyššího soudu, kde byl předsedou trestního kolegia. V letech 1993–2010 byl místopředsedou Nejvyššího soudu. Řadu let byl předsedou redakční rady časopisu Trestní právo. Nikdy nebyl členem žádné politické strany.

Text původně vyšel v tištěném Reflexu 29/2015.