Herec Juraj Kukura: Má arogance je čistá obrana | Reflex.cz
reklama
nahoru

Herec Juraj Kukura: Má arogance je čistá obrana

Richard Erml30. května 2015 • 10:00
Herec Juraj Kukura: Má arogance je čistá obrana
foto: fotomontáž Helena Zahrádecká / archív Divadla Arena

Po premiéře Bratrů Karamazových v Činoherním klubu v režii Martina Čičváka jsem v recenzi napsal, že Juraj Kukura (68) v roli starého Karamazova je učiněné monstrum, cosi mezi nemilosrdným starozákonním Bohem a ufňukanou puberťačkou, kterou nikdo nemá rád. Kukuru má charakteristika zaujala, a tak jsme se domluvili na rozhovoru.

reklama

Ředitel nejprogresívnější slovenské scény Aréna, výjimečný herec, jenž se dokázal prosadit na předních německých scénách i v tamní televizi, tvrdí, že Dostojevskij je dnes až nepříjemně aktuální. A já si zas troufám tvrdit, že v pražských divadlech nezažijete fenomenálnější herecký výkon než ten Kukurův v Činoheráku.

Herci ke své práci potřebují zvýšenou citlivost a odvážnou fantazii. V době, kdy je nejen Evropa rozhádaná jako rodina Karamazových, se proto ptám: Dokážete si představit, že se dožijete velkého válečného konfliktu?

Kdyby mi bylo řekněme šestadvacet, připadala by mi vaše otázka nebezpečnější. Nyní musím říct: Zaplaťpánbůh, že jsem už dost starý. Ale myslím, že k další velké válce nedojde. Samozřejmě že ne.

To jste až takový optimista?

Jeden vážný problém tu vidím. Já si totiž myslím, že všichni žijeme v ráji, protože dar života vnímám jako ráj. Evropa má však v tomto ráji výsostné postavení, spočívající v blahobytu, který si často ani neuvědomujeme. Stejně jako si už mnozí mladí neuvědomují, že smějí říkat, co chtějí, a přecházet hranice bez pasu a nebezpečí, že je zastřelí. Díky filmování jsem poznal na padesát států a většinu mimoevropských. Viděl jsem strašně moc bídy, myslím skutečné bídy ve slumech v Indii, ve filipínské Manile, brazilském Riu. A proto si každý den uvědomuji, jaké štěstí mě potkalo, když mohu chodit pěšky do práce, kolem premiérovy zahrady, okolo prezidentského sídla, Starým Městem dolů projdu přes most až do Arény.

Jak vaše procházka starou Bratislavou souvisí s bídou světa?

Na té procházce mě už lidi poznávají, že jde ten starý… Cestou si koupím colu, jinde banán, vím, kde potkám starého pána, kterého jsem jednou vidět plakat v parku, od něj si nic nekoupím, ale pravidelně mu dávám na živobytí. Potkávám pár lidí, kteří to v tomto ráji lidsky nezvládli a pak říkají: Pane Kukuro, dejte mi na lístek do Trnavy, tak nedám, ale když řeknou, že na pivo, tak dám, protože vím, že jim je po ránu zle. Minule neměli banán, a tak jsem si vzal jablko a umyl si je ve fontáně. To pro mě zosobňuje nepředstavitelný luxus, skutečný blahobyt.

Jenomže právě do evropského ráje se jiní touží dostat i za cenu smrtelného rizika.

Není možné, abychom si to nechávali pro sebe, ačkoli se bohatství Evropy budovalo na základě určité tradice. Také ale na příkladu Řecka víme, že nemůžeme financovat blahobyt jistých lidí, co chtějí vyšší penze, než máme my. Avšak zpátky k té procházce. Pochopitelně že jenom nedávám drobné na pivo, ale už léta sponzoruji děvče ze Srí Lanky a myslím, že by to měl dělat každý, kdo si to může dovolit. A také – a to je důležité – nikdy nevyhazuji jídlo!

Vy jste se narodil dva roky po válce – vnímal jste jako kluk, jak vaše rodiče válka poznamenala?

Nevnímal, jenže to je moje chyba, ne jejich. Proto mě dneska straší, když mladí lidé považují dobu reálného socialismu za nějaké absurdní, směšné zakopnutí, nad nímž se můžeme pousmát. Proč jsme neodcházeli do zahraničí? podivují se zcela vážně. Jsou čistí jako lilie. Naší chybou je, že si tak jako jiné národy nepřipomínáme zločiny minulosti, a chybou mladých, že se o ni nezajímají.

Při rozhovorech se zpravidla vyhýbám otázce přístupu k roli, protože i ti nejlepší herci občas netuší, jak se postavy zmocnili. Vy jste asi také nezačal znovu číst celého Dostojevského.

Kdybyste aspoň nepoužil slovo „nejlepší“… Tentokrát jsem si výjimečně vzal na dovolenou do Keni Bratry Karamazovy a po letech si je přečetl. Jinak jsem principiálně proti tomu, aby vás strašila nějaká předloha a vy ji porovnávali se scénářem. Vaší povinností je zahrát scénář tak, jak je napsaný, anebo jej odmítnout. Povím vám příhodu, v níž figuruje můj syn, jenž se stal jedním z nejmladších profesorů na Oxfordu. Když jsem to říkal svému příteli, tak mi povídá: Víš o tom, Ďurko, že máš problém…? Jaký problém? Jsem na syna pyšný. Jenomže teď už nikdo neuvěří, že je to tvůj syn! Chci tím říct, že já se žádnou přípravou na roli nezabývám, vůbec tomu nerozumím, když si však scénář přečtu, vím, o co jde. V případě Karamazovů jsem dokonce říkal, že nechci hrát v Schormově dramatizaci. Ta byla geniálně napsaná na principu vyšetřování, ale ve své době! Dneska nemáte v televizi nic jiného než detektivky, přepínáte a vidíte samé detektivy, ženské, mužské, hezké, mladé, staré, tlusté, a všichni něco vyšetřují. Koho dnes zajímá, kdo zabil starého Karamazova? Rozumíte? Jeho zavraždil život a svět, v němž se dnes nalézáme. Tedy všichni. To je můj osobní názor, protože nepotřebuji rozumět všem okolnostem, potřebuji rozumět tomu svému člověku, kterého představuji.

Zmínil jste svého syna. Vy nemusíte rozumět chemii, v níž on vyniká, ale společné geny přece vnímáte.

Jak mohu vědět, co má po mně, když sám nevím, jaký jsem.

To vám mám věřit?

Člověk je takový, jaký se vidí. Jeden rozdíl mezi námi je. Jeho velký úspěch všichni akceptují, získává ceny, lidé mu věří a jdou s ním. Kdežto můj úspěch bývá výzvou pro jiné, aby jej umenšili anebo mě i porazili.

Obávám se, že docela nerozumím.

Je to velmi jednoduché. Jste na jevišti, kam přijde řekněme deset herců a každý se tam musí prosadit. Zkoušení inscenace je válka, v níž se snažíte uspět na základě svých schopností. V opeře jsou party rozdané jasně, ale i tam se jistě bojuje.

Chcete tím říct, že úspěch vědce je méně napadnutelný než úspěch umělce?

Můj syn má jistě větší úspěch než já, on je profesor, já jen herec. Avšak opakuji, kolegové se jej nesnaží stáhnout dolů anebo se nad něj dostat, zatímco já mluvím o svém úspěchu jako o výzvě pro druhé.

Vy jste odmítl roli Karamazova ve Slovenském národním divadle, které se k vám po návratu z vynucené emigrace zachovalo velice macešsky. Tuším v tom důvod, ale stejně: nebyla to pro vás ­výzva?

Ne. Určitě to není tak, jak si myslíte. Já si velmi vážím režiséra Romana Poláka, jenomže on je pietorovec čili poznamenaný režisérem Milošem Pietorem. Nedávno jsem v Schaubühne viděl Richarda III.; s takovým divadlem můžete projet celý svět, protože takové se dnes ve světě dělá. Na rozdíl od Slovenského národního, kde si myslí, že je dělají dobře, a proto v tomto duchu stále pokračují a v Nitře si za to dávají ceny.

Váš vztah s vaší někdejší mateřskou scénou je značně komplikovaný. Na čí straně je větší nevole jej vyřešit?

Mně se stalo, že jsem dostal pozvánku na premiéru, má asistentka ji potvrdila, načež mi z marketingu divadla odpověděli, že z kapacitních důvodů nabízejí až druhou premiéru. Napsal jsem dopis, že jim ulehčím situaci a na premiéry chodit nebudu, když se mnou mají kapacitní problémy. Ani mi neodpověděli. Rozumíte? Uvažuji o tom, že jim pošlu ještě další dopis, že bych rád 15. března roku 2017, v den svých 70. narozenin, odehrál na jevišti Slovenského národního divadla jistou roli, nebudu říkat jakou. Víte, já si nemyslím, že po více než dvaceti letech, kdy jsem byl členem souboru a hrál velké postavy v inscenacích, jež divadlo reprezentovaly v Evropě, bych měl být obsazen do postavy Karamazova jen proto, že se na něj typově hodím. Podle mého názoru by si měli sednout a říct: Máme tu Kukuru, možná by bylo dobré pro něj něco vymyslet, najít titul. Pokud tohle někdo považuje za aroganci, pak se za ni nestydím. Ostatně mě dostala tam, kde jsem. V onom mém odmítnutí opravdu nehledejte žádnou uraženost, dotčenost. Prostě si myslím, že to z jejich strany nebylo v pořádku a že by se měli zamyslet, jak to změnit.

Zásluhou biografické hry režiséra Martina Čičváka nazvané Kukura toho víme dost o vašich osobních dějinách. Napadá mě otázka, jestli máte ve své povaze cosi jako odpuštění.

Musím připustit, že to trošku můj problém je. Ano, jedna z mých největších chyb spočívá v tom, že od lidí očekávám něco, čeho nejsou při nejlepší vůli schopni. Někdy si skutečně myslím, že by bylo lepší, kdybych nebyl tak…

Arogantní? Sám jste to slovo ­použil.

To s tím nemá nic společného. Arogance je čistá obrana. Všiml jste si, kolik lidí, co mají něco společného s kriminalitou, nosí arogantní černé brýle? Ano?

Divím se, že nezakopávají na schodech.

Nosí je, i když je tma. A proč je nosí? Aby jim nebylo vidět na očích, že mají strach. Podobně to je s mou arogancí, nechci, aby někdo viděl, že jsem slabý.

Od časů Karla Havlíčka Borovského je alespoň část české společnosti ostražitá před tím, čemu se říká ruská duše. Myslel jste na ni při zkoušení Karamazova?

Vůbec. Velikost určitých dramatiků a spisovatelů je v tom, že mají v každé době co říct. Jenom je nesmíte mechanicky přenášet; teď se vracím k tomu, že princip detektivního vyšetřování ztratil dnes účinnost. Jaký je problém dnešní doby, kterou chcete oslovit? Víra – nevíra, Bůh – absence Boha. V každé době je Dostojevskij aktuální jinak, dneska tím, co říká o morálce, rodině, o nevíře, o peklu a ráji. A doba se mění velmi rychle – proto nechci v Aréně žádný dramaturgický plán. Musíte reagovat pohotověji – když spadnou Dvojčata, když nastane ekonomická krize, když se díváte na popravy tzv. Islámského státu. Musíte vnímat ducha doby, nejen ruskou duši.

Zeptám se co nejjednodušeji: o čem jsou pro vás Bratři Kara­mazovi?

Můj absolutní názor je tenhle: není to hra o nenávisti, je to hra o lásce. Snažil jsem se to vysvětlit chlapcům, s nimiž hraji, že nenávist je láska, láska je nenávist, ale někdy je nenávist nenávistí a láska láskou. Nic nelze vnímat paušálně, že někoho nenávidím a někoho miluji. Drama Karamazovů je proto velice aktuální: lidé se milují, mají se rádi, ale neumějí se potkat. Otec touží po lásce a porozumění svých dětí a ony zas po lásce a porozumění svého otce. Nejde tam o nic jiného než o lásku.

V jednom rozhovoru jste se sympaticky vyslovil v tom smyslu, že nevíte, proč byste svému synovi v životě radil, když vy sám jste učinil tolik špatných rozhodnutí. Stále to platí?

Ano, bál bych se, nebyl bych si jistý. Jednou přišel můj otec za mnou do pokoje, když jsem si četl Camuse, a poručil mi: Nečti, piš! Od té chvíle jsem to měl jako memento, abych svému synovi nikdy neřekl: S tím choď, s tím ne, ten je horší, ten lepší. To mi zůstalo. Samozřejmě že jsem za něj musel udělat určitá rozhodnutí, když jsem jej například poslal studovat do Ameriky, jinak si však myslím, že jsem nikdy své moci nad dítětem, co je na vás závislé, ne­zneužil.

Divadlo Aréna vedete originálním způsobem. Bez dlouhodobého dramaturgického plánu, objednáváte si původní hry ze slovenské historie i současnosti, vyzýváte mladé režiséry a dramaturgy. Přišel byste na to i bez vaší německé zkušenosti?

Ne, určitě ne. Není hanba opisovat, důležité je, jestli opisujete to dobré. Mohl bych jmenovat desítky osobností, s nimiž jsem se v Německu při práci potkal, pro mě je ale nejdůležitější, že jsem tam obstál. Ne že jsem si na proscéniu rozbíjel flaškou hlavu, aby si mě někdo povšiml. Naučil jsem se tam podstatnou věc, že divadlo má nezastupitelné společenské postavení. Na to si pokaždé vzpomenu, když slyším tu příšernou větu, že lidé už mají tolik starostí, že nepotřebují chodit do divadla, aby jim tam ještě naložili těžší břímě. Přišli se přece pobavit! To se můžete i na Shakespearovi anebo na Karamazovech, záleží na tom, jaký druh duševní zábavy hledáte. Podle mého má divadlo provokovat, lámat stereotypy myšlení. A nemusí být dobré! To vyčítám Slovenskému národnímu, že se snaží být vždycky dobré. Divadlo je umění a proces a proces je pokus, jenž může vyjít, a také nemusí. Důležité je, aby se člověk pokusil. U talentovaných, zajímavých lidí neúspěch neznamená vůbec nic. Pro netalentované to je samozřejmě konec.

Jakým způsobem vyhledáváte pro Arénu ty talentované? Sledujete jejich dosavadní práci?

Není to tak doslova. Pro mě na prvním místě stojí téma. Mě zajímá téma a pak si vytipuji někoho, kdo by to mohl napsat. On to napíše nebo ne, my to realizujeme anebo ne. Od našeho divadla se už tyto inscenace očekávají, upletli jsme si na sebe bič. Obávám se, že kdybychom uvedli bulvární komedii, nikdo nepřijde. Má filozofie je jednoduchá: Pane režisére, minule jste udělal vynikající inscenaci, ale divácky nevyšla. Nemohu si dovolit vám dát další inscenaci, která nevyjde. Musíte udělat divácky úspěšnou a pak můžeme jít do rizika. Bez diváků nemůžeme existovat.

Také německá zkušenost?

Ne, tam se do divadla chodí. Zmiňovaný Richard III. byl vyprodaný na tři měsíce dopředu, viděl jsem mladé diváky s nápisy Koupím lístek. Naplnit v Bratislavě divadlo žánrem, jejž upřednostňujeme, není legrace.

Říkal jste, že vás historie zajímá víc než politika…

Historie je politika. Ale rozumím. Mě zajímají témata jako komunismus, Slovenský stát, Slovenské národní povstání, kapitalismus. Zrovna Marxův Kapitál mi ležel na stole jako myšlenka tři roky, až jsem si řekl: Dozrál čas. Kapitalismus nebo demokracie, to lidi začalo zajímat a my jsme jej inscenovali v pravou chvíli. Prostě dobrý tah. Divadlo pokaždé očekává jiné téma, jiný intenzívní problém, a proto žádné dramaturgické plány.

Půjdeme k závěru. Tak je Bůh, anebo není Bůh?

Odpovím jinak: Lepší je být v pekle s rodinou než v nebi sám. Jestli se někomu z diváků naší inscenace v Činoherním klubu jenom mihla tato myšlenka, byl bych šťastný.

Mě tedy nenapadla. Naopak jsem si říkal, že nás nejvíce ohrožují lidé, kteří na rozdíl od vlažné evropské víry jsou plni horoucí pravdy.

Nedostatek víry je v dnešní Evropě problém. Není to tak dávno, kdy jsem byl na Vánoce v Jeruzalémě a zažili jsme svátek, kde jsou přítomna všechna křesťanská náboženství. S hrůzou jsem vnímal to napětí mezi nimi, všichni mají své obřadní kostýmy, zpěvy, bubnování, nikdo však nerespektuje toho druhého, dokonce na ně prý musí dohlížet muslimský správce. Napadlo mě tenkrát, že sice Bůh je jen jeden, zato jeho management je takřka nekonečný. Asi jako počet mobilních operátorů. Podle mě Bůh je a jeho jméno je pokora. Tak je to jednoduché. Pokora je Bůh. A když má člověk Boha, není na světě sám.

Bratři Karamazovi

Dramatizace klíčového románu F. M. Dostojevského Bratři Karamazovi se stala erbovní inscenací několika českých scén. Divadlo Na zábradlí ji uvedlo v roce 1981 v adaptaci a režii Evalda Schorma s tehdejšími hereckými hvězdami souboru – Bartoškou, Mrkvičkou, Heřmánkem; v roli starého Karamazova exceloval Vlastimil Bedrna. Záznam inscenace vyšel na DVD v divadelní sérii Reflexu. V devadesátých letech minulého století převzalo štafetu rodící se Dejvické divadlo s Ivanem Trojanem coby zavražděným Karamazovem. Režisér Petr Zelenka upravil inscenaci pro filmové plátno. Naposledy se Bratři Karamazovi objevili v Činoherním klubu v režii kmenového režiséra Martina Čičváka s Jurajem Kukurou v ­hlavní roli.

Proč tak vytrvalý zájem divadelníků o ruský román, jemuž mohou konkurovat jedině další díla Dostojevského, jako Zločin a trest anebo Idiot? Odpověď je jednoduchá: archetypální, až biblicky hutný příběh otce, jeho tří synů a jednoho levobočka s třemi pozoruhodnými ženskými postavami nabízí nejen strhující drama, ale také mimořádné herecké příležitosti. Tradice Dostojevského dramatizací zdaleka nekončí.

Text byl původně publikován v tištěném Reflexu č.21/2015.

Richard Erml


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama