Herečka Marie Doležalová: Trapas je skvělá věc | Reflex.cz
reklama
nahoru

Herečka Marie Doležalová: Trapas je skvělá věc

Milan Tesař22. listopadu 2014 • 07:00
Herečka Marie Doležalová: Trapas je skvělá věc
Marie Doležalová
• foto: 
Nguyen Phuong Thao

Je osvěžující bavit se o herectví s hercem, který se nebere vážně. Když měla Marie Doležalová (27) hrát na Fidlovačce titulní roli ve hře Eva tropí hlouposti, prohlásila, že film s Natašou Gollovou nikdy neviděla, protože černobílé filmy nemá sílu dokoukat. Její trpělivost je ohraničena krátkými, ale nesmírně vtipnými fejetony, jimiž od počátku září týden co týden zásobuje herecký blog „kafeacigarko“. Já se bavím, ale dokážu si představit rozladění jejích kolegů, pokud mají pocit, že kudy chodí, tudy „páchají“ velkej kumšt jako pan Pivec.

reklama

Dneska máte premiéru. Těšíte se na nějakou repliku, kterou řeknete nahlas?

Když vám ji řeknu, tak se mi nepovede večer. To nejde.

Máte zažitý rituál takového dne?

Udělám si volno a koupím si hezké šaty, abych v nich mohla po premiéře vejít do klubu a dělat: „Áááále, nechte toho, nechvalte mě tolik.“ Ale obleču si je pro jistotu až po představení. Teď je do slávy ještě daleko, mám trému.

Třeba Vanda Hybnerová si na premiéry kupuje voňavky.

Fakt? Tak to je hezký a užitečný, protože vůně je spojena s pocity, které člověk neumí vyslovit nahlas. Možná to taky někdy udělám.

Ne že bych se do té míry propadl do vaší neodolatelně naivní Saši z Comebacku, ale když jsem se začetl do vašich blogů, překvapily mě – jsou chytré a vtipné. Kdy jste je začala psát?

Letos v červnu, na konci divadelní sezóny, jsem dostala nápad psát o herectví zevnitř, ze šaten, z divadelního klubu. Divák vidí vážnou tragédii, herci si rvou šaty z těla, a zatím vzadu v klubu – kafíčko, cigárko, chlapi sledují fotbal a mezitím si jenom čas od času někdo odskočí na jeviště tak, jak ho zavolá inspicient.

Co vám přijde na herectví legrační?

Herectví je něčím umění, to nepopírám, ale taky je za ním moře srandy. Vždycky mě bavily nepovedené záběry z filmu, kde vidíte trochu pod pokličku, že ne všechno je bez kazu – že se ten herecký stroj musí naolejovat, že si herci musí říct, kam postaví hrneček s kafem, kterým toho druhého otráví, aby ho měl po ruce, aby škrcení bylo v tempu. Není ti to příjemnější, když tě škrtím takhle zleva? Nezapomeň, že po týhle replice si máme dát pusu, promiň, já měl česnekovou bagetu, tak to pro tentokrát dáme na tvář.

Sloupky vycházejí každý čtvrtek na hereckém blogu „kafeacigarko“. Kdo vymyslel ten název?

Můj přítel. Není z branže a tvrdí, že herce vídá na jevišti a pak jenom u kafíčka s cigárem. Jak kecáme o divadle. Líbilo se mi to.

Kde berete inspiraci?

Nejsem žádný tahoun stolní společnosti, spíš poslouchám. Mám tu výhodu, že herci se spolu baví s otevřeností, která potká normální lidi tak po čtyřech deckách vína. Snaží se sdílet s ostatními prakticky všechno, co je v životě potká.

Jaké máte reakce?

Na blogu reagují normální lidé, na Facebooku moji kamarádi-herci. Jenže já nedobře reaguju na chválu, protože když mi píšou, jak se těší na čtvrtek, berou mi svobodu. Začnu o tom přemýšlet a bojím se, aby mě nechytla tvůrčí křeč. Někdy napíšu čtyři články dopředu, pak si dám měsíc volno.

Který z těch sloupků měl největší ohlas?

Šest typů ponižujících telefonátů, které musí každý herec někdy absolvovat. Sedm tisíc návštěv za den je na mé poměry úžasné.

Typ první: „Dobrý den, chci se s vámi dohodnout na honoráři…“ Producent je člověk, který má peníze na projekt, například na film. Produkční je zaměstnanec, jehož úkolem je se o tyto peníze se všemi hádat, v nejlepším případě nikomu žádné nedat. Když vám volá produkční, je třeba se psychicky připravit na hovor se skrytým sadistou, který je tím šťastnější, čím víc vás poníží nabídnutým honorářem… Po ukončení telefonátu ve vás stejně hlodá obava, jestli nevyberou někoho, „kdo to vezme za míň“, a i když to dopadne dobře, nemůžete se naopak zbavit představy, jak si ten sadista šťastně mne ruce, kolik na vás ušetřil, a ihned dá vědět ostatním českým krvelačným produkčním, na jak málo sami sebe hodnotíte. (Šest typů ponižujících telefonátů, které musí každý herec někdy ­absolvovat – úryvek)

Který fejeton byl první?

Jak herci nesnášejí konkursy, které jim přinášejí práci. Byl o tom, jak je na tu nejistotu člověk vždycky sám, když mu komise řekne, aby dělal kočičku a lísal se k někomu, koho v životě neviděl. V tom sloupku ale opravdu žádná nadsázka nebyla.

Nejste asi typ profíka, který udělá cokoli.

Já myslela, že si na konkursy zvyknu, přece jenom už hraju deset let, ale ten pocit je vždycky stejný. Tuhle mě hned po vstupu do místnosti režisérka vyzvala, abych si lehla na kluka, kterého znám trochu od vidění, a dělali jsme, že máme intimní rozhovor po sexu. Jsme dospělí lidi, to je přece hrozně trapný.

Vy vlastně stahujete z vaší profese háv, na němž si spousta herců-umělců tolik zakládá. Kdy jste získala od profese odstup do té míry, že jste schopná ji vnímat jako grotesku?

Je v tom kus doležalovského humoru, který jsem zdědila po tátovi. Je založený na trapnosti. Já miluju, když se mi podaří úplně přesně popsat něčí trapas. Nejlépe svůj. Ale jinak je to takový můj způsob relaxu. Čistím se tak od nejistoty a emočních náporů, které tu profesi provázejí. Herec má pořád nějaký různý emoce: Stačí, když mi někdo po představení řekne: „Tys to ale vystřihla.“ A já jdu pyšně domů a říkám si: „Jó, to jsem ale herečka!“ To trvá do rána. Potom zase nemůžu s něčím hnout nebo mě někdo vystaví kritice – a sebevědomí mám na nule. Jsme tak zranitelní.

Režisér ošmatávač

Známé nepsané pravidlo pro režiséry zní, že na herečky se nesahá. Slušní režiséři by vás po jevišti raději popostrkovali bidlem, než by to pravidlo porušili. Ne tak režisér ošmatávač. Ke kontaktu se záminka vždycky najde. Například: Ukaž, jak tam máš tu krajku přišitou? Postav se sem nebo ještě sem, promiň, raději sem… (Přičemž vás vodí za ramena sem a tam.) Dobře jsi dneska hrála. (Následuje otcovské poplácání.) Poslouchej, zahraj to ještě trochu jinak… (Naklání se a šeptá.) A zlatý hřeb všech režisérů ošmatávačů: Radime, ty tu milostnou scénu hraješ úplně nemožně, pusť mě, já ti to s Marií předvedu… Takhle jí sáhneš na stehno… Takhle se nakloníš…

Režisér za zenitem

Divadlo dělá už dlouho. Své slavné inscenace má už dávno za sebou, pokud nějaké byly, Hamleta inscenoval šestkrát, Maryšu pětkrát. Ví, jak se dělá režisérské řemeslo, ale taky ví, že není třeba se nějak přehnaně vzrušovat jen proto, že za měsíc je premiéra. Mladí herci v souboru se mu tak trochu pletou, kdo si má ty mladé tváře pořád pamatovat. Aranže neřeší, protože stejně to každý herec udělá nejlíp přirozeně. Kostýmy by chtěl podobně, jako byly v osmdesátém v Kladně, pokud má při ruce stejnou kostymérku, jsou to dokonce přesně ty kostýmy z Kladna. Má za to, že při zkoušení má být pohoda. Hercům své připomínky říká maximálně dvakrát, ti dobří to pochopí, ti špatní budou špatní. Stejně nebudou lepší než Rösner s Maciuchovou, tak co.

(Sedm typů režisérů, které člověk jednou potká – úryvek)

Do jaké kategorie režisérů patřil Jiří Krejčík, s nímž jste také natáčela?

Jednoznačně „pruďas“. Hrála jsem švadlenku v jedné z jeho posledních režií, nebyla jsem hlavní herec, ale křičelo se dost. Jenže u něj jste cítil, že to řemeslo tak miluje a že je vzteklý na herce, když se mu „nevejdou“ do nápadu, do představy. On na vás neřve jako někdo, kdo si myslí, že jste debil, ale jako někdo, kdo si myslí, že byste mohl být lepší. Točili jsme dvanáct hodin v kuse hodin s jedinou pauzou, dvacet minut na polévku. My mladí lezli po zemi únavou, on měl pořád v očích jiskru a veliké charisma.

Prý vás svérázným způsobem postrčil k herectví.

Poté, co mě napoprvé nepřijali na konzervatoř, jsem u něj byla na konkursu a on se na mě podíval těma svýma vážnýma očima a řekl: „Jestli jste tohle předvedla na přijímačkách, to se vůbec nedivím, že vás nepřijali.“ Načež jsem se rozbrečela, protože jsem nebyla zvyklá na kritiku. A on řekl: „ Aha, vy brečíte, takže jste citlivá, takže byste to herectví snad nakonec i dělat mohla.“

Vy ale máte i kapelu.

Sedm let máme se spolužáky z konzervatoře kapelu Olats Otesoc. Jedinou naší ambicí je výzkum, kam až lze v trapnosti dojít. Můžeme cokoli, třeba uspořádat myslivecký bál a přijít na něj převlečení za srny. Když je to trapas, tak to ustojíme a je nám fajn. Baví mě energie, kdy člověk nemusí mít strach, že nesplní pokyn. Herectví je založené na plnění pokynů, což je někdy vysilující.

Jste vášnivý čtenář?

Od malička. Loni jsem objevila Davida Nichollse, jehož knížka Záskok obkroužila celé divadlo. Je o neúspěšném herci, který se pořád srovnává s úspěšnějším kolegou a zažívá trapasy. Četli jsme to jedním dechem, protože to konečně někdo řekl nahlas: že jsme všichni tak strašně citliví a zároveň ješitní, protože kolem té profese je pořád obláček velkého umění. Máme v sobě skromnost, ale přitom by každý z nás chtěl hrát všechny role, a když je nehraje, závidí ostatním. Zrovna dneska mi vyšel článek Šest věcí, které my herci děláme, ačkoli vám to nepřiznáme.

... Víte, kolik herců je potřeba k zašroubování žárovky? Dva. Jeden, který šroubuje, a druhý, který ví, jak by to zašrouboval líp. To se tak při zkoušení díváme na kolegu, jak nepřirozeně říká repliku, a úplně v duchu slyšíme, jak by to mělo správně být. Vždycky víme, jak zahrát role všech ostatních. (Když herec není pod tlakem a není to jeho role, zdá se to přece úplně jednoduché.) Ti horší z nás si ji tiše a správně zašeptají pro sebe. Ti nejhorší kolegovi repliku na ukázku předehrají přímo do obličeje. S pečovatelským výrazem a omluvným mrknutím.

(Šest věcí, které my herci děláme, ačkoli vám to nikdy nepřiznáme – úryvek)

Bojíte se někdy, že to přepísknete?

Ano. Pokaždé, když píšu, vážím každé slovo a modlím se, aby to byla přesná pravda, ale abych nikoho neurazila. Když to přepísknu, tak to radši smažu.

Například?

Mám schované téma, jaké to je, zkoušet alternativní divadlo. A to je případ článku, který si přítel přečetl a řekl, že je to moc zlý.

To mě zajímá. Jaké to je, když zkoušíte alternativní divadlo?

Všichni kolem mají psa. Ze zdi trčí trubky.

Svléknete se do naha a pomažou vás blátem.

Přesně tak. Místo kafíčka pijou čaj a místo hereckých drbů meditujou a rozcvičujou si mluvidla.

Zažila jste to?

Ano.

Vy jste v angažmá v Divadle Na Fidlovačce. Uživíte se ve svých sedmadvaceti jenom divadlem?

Fidlovačka je soukromé divadlo, kde uzavíráme zvlášť smlouvu na každé představení. Mám teď hodně rolí, tak mi to stačí. Všechno ostatní – film, televize – je finanční bonus. To je ideální.

Byla jste u nějaké vyložené kraviny?

Samozřejmě, ale asi se nesluší jmenovat. Někdy ale, když si čtu scénář, je to k zoufání. Například věta: „Tohle není tahání nevinných králíků z klobouku, tohle je hra, ve který ve tmě číhá nebezpečí a v té tmě někdo může sakra ublížit.“

Nějaký sitcom?

Vážný seriál. A tak tam jako herec sedíte a říkáte si: „Jak tohle mám zahrát, abych nevypadal jako úplný debil, který mluví, jako kdyby četl v knize. Tahle replika měla vlastně říct: „Tvůj otec je v kriminále a je nebezpečnej.“ Něco se dá přepsat. Na druhou stranu: někdy mě fascinuje, jak výborný herec dokáže podat i slátaninu tak, že opticky vypadá, že má smysl.

Naopak skvělá věc, u níž jste asistovala, byl Comeback. Tušila jste už za pochodu, že to bude fungovat?

To se nikdy neví. Znám to z divadla. Když se zkouší komedie, smějeme se, ale funkčnost nikdy není jistá. Když jsme natočili šestnáct dílů, teprve pak to šlo do televize a my s napětím čekali, jak bude vypadat sledovanost. Mě natáčení Comebacku hrozně bavilo, smáli jsme se už na čtených zkouškách, kam scenáristé nosili ještě teplé scénáře. Byl to první zcela profesionálně připravený sitcom, jenž měl například speciálního režiséra pro herce, který hledal, aby postava nevyskočila ze své šarže. Tady už Saša moc šaškuje, taky je naopak moc vážná. Základem sitcomu je, že postava nemá charakterní vývoj, v každém díle se těšíte, jak se v podstatě zachová stejně v nové situaci. A naučila jsem se sázet pointy a timing. O tom to je.

Dá se říct, že když přišel Comeback, byla jste „pánem světa“, jak vy říkáte?

Ten vývoj byl pozvolný a největší boom přišel až při reprízách, kdy si to začaly pouštět děti na YouTube. V tu chvíli už to ale pro mě bylo pasé. Comeback je v klidu, je hotový. Divadlo není nikdy hotové, jste tam pořád a každý den musíte být ve střehu. Když máte dobrý den, diváci s vámi jdou a milují vás za každou repliku, když se nedaří, tak je vůbec nezajímáte a spíš jim na jevišti trochu vadíte. A nedá se pořádně říct proč.

Před sedmi lety jste na sebe upozornila v debutu režisérky Karin Babinské Pusinky – road movie o třech holkách, které hledají COSI. Slyšel jsem, že vás ta role málem vycucla.

Když přijde role ve druháku na konzervatoři, je člověk hyperšťastnej. A udělá cokoliv. A Karin řekla: „Jsi v pohodě, ale potřebuju, abys ještě zhubla. Nemyslela, že jsem tlustá, ale postava Iška měla být křehká a labilní. A já chtěla vyjít vstříc. Přestala jsem jíst a začala běhat. Bylo by to v pohodě, ale natáčení se o rok odložilo a já se bála ztloustnout – držela jsem dietu a zničila si metabolismus. Ještě dlouho potom jsem přibírala i z mála jídla a pořád to řešila. Dlouho jsem trpěla obsesívním pocitem, že mě štáb za kamerou sleduje, jak bobtnám, a trochu se mi to celé vrazilo do hlavy. Teprve rok nebo dva po natáčení jsem si to v sobě urovnala, přestala jsem řešit, jak vypadám, a bylo to v pohodě.

Má to herečka těžší než herec?

Nevím. Sice řeší svůj vzhled veřejně, ale mám pocit, že když herečka nemá práci, snáší to líp. Práce pro nás není vyloženě středobodem života jako u chlapa. U kolegů pozoruju, že když nemají práci, ničí je to.

Co dělají?

Mají malé role, tvrdí, že je to v pohodě, ale každý čeká, že už zítra přijde velká, kde budou za hvězdu. My takhle žijeme, toužíme po roli, která bude velká a zásadní. Někdy i celý život nám to vydrží. Já bych chtěla například hrát femme fatale, jež zamotá hrdinům životy, a místo toho ve svých dvaceti sedmi letech moderuju na Déčku Planetu Yó, ale nikomu to není divný.

Nechcete děti někdy uškrtit?

To je další z tajemství herců, o kterém jsem psala; když říkají, že děti jsou zlatý, protože dají najevo, co si myslí, jsou spontánní a bla bla. Ale když pro ně máte hrát, někdy to ve vás bublá a říkáte si: „Jestli ještě chvíli budeš čučet do toho mobilu, já tě prostě uškrtím.“ Ale je to dobrá práce.

Nenapíšete někdy fejeton o hereckých rozhovorech pro noviny?

Určitě.

O čem bude?

Mně se líbí, a to jste dneska neudělal, když přijde novinář a řekne svůj vtípek: „Snad to mám zapnutý.“ Říká to skoro každý! A herci ztuhne obličej a začne mluvit oficiálně a chce působit jako umělec, ale ví, že ze všeho nejdůležitější je těch pár řádek úvodu, kde se píše: „Maruška působí jako půvabná a sebevědomá dívka, která nemá problém říct, co si myslí.“ Ten popis, jak herec vlastně působí, je totiž důležitější než rozhovor.

Text byl původně publikován v tištěném Reflexu č. 46/2014.



Klíčová slova: rozhovor



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama