Jako jiné ženy rády posedí třeba u kadeřníka, vysedávala Věra Chytilová ve střižně. V té u Fera Feniče, producenta, pro nějž natočila nespočet dokumentů, dokázala strávit dlouhé hodiny. „Kolují pověsti, jak byla zpupná a arogantní. Já ji takovou nezažil ani jednou. A to jsme se toho spolu v té tmě něco naseděli,“ říká Fero Fenič na adresu filmařky, jež zemřela 12. března ve věku 85 let.
Hysterka?
Jen s tupci Poznal jsem jí jako milého empatického člověka. Přitom jsem ji nešetřil. Kolikrát se stalo, že jsem ji nechal přestříhat kus filmu - nikdy se nehádala, nikdy se necítila dotčená. Jiný by se urazil, ona řekla jenom: Tak jo, kde mám začít? a dala se do práce. Pokud se vztekala, bylo to jen tehdy, když neměla rovného partnera. Když musela přesvědčovat tupce.
Facka komunistům
Obdivoval jsem ji pro tu její zarputilost a odhodlanost. Věra se nikdy nenechala zahnat do kouta, byla silnější a statečnější než chlap – což, pravda, mnohé chlapy iritovalo. Nejenže měla názory, především si za nimi stála, ať se dělo, co se dělo. Dokázala si vyvzdorovat filmy, práci i čest – historky, jak mlátila politiky z ÚV KSČ přímo na ulici, zná každý, ale málokdo docení i jejich obsah. Vlepit facku komunistům, pořádně je seřvat, to uměla jenom ona. Byla vlastně neskutečně svobodný člověk.
Nevidím následovnici
Hodně se řešilo, když se po revoluci začala angažovat v politice. Že je najednou levicová a že se tím zpronevěřuje sama sobě. Jenže ona svět nedělila na levicový a pravicový, na politický a nepolitický. Měla své zásady a těmi se řídila a tlumočila je dál. V devadesátých letech byla jediná, kdo se otevřeně postavil proti privatizaci Barrandova. Jako jediná taky odmítla být členkou ČFTA – zpětně si na hrdinu hraje spousta lidí, ale ona to udělala hned na začátku. V odvaze a tvrdohlavosti, respektive v tom, jak opravdově je chápala, se jí nevyrovnal nikdo. A bojím se, že už ani nevyrovná. Nevidím následovnici a, co hůř, ani následovníka. Žádnou Chytilovou v kalhotách. Co s tím budeme dělat?
Na vykanou
S lidmi si většinou tykala a oni tykali jí. Byla ke každému velmi přístupná a přátelská. Jenom já jí vykal. Celý život. Přitom jsme byli dobří přátelé, dvacet let jsme spolu intenzivně pracovali. Ona pro mě byla od začátku legenda. Došlo mi to až teď, když jsem se dal do vzpomínání – vážil jsem si jí už jako studentík na FAMU a nikdy mě to nepřešlo. S nikým jiným takový vztah nemám.
Hrdě odejít
Naposledy jsme se viděli před třemi lety. Přišla ke mně do kanceláře se psem a jak jí vlekl po schodech, poprvé jsem si pomyslel, že je unavená. Ona, neúnavná. Najednou už to nebyla Věra Hurikán. Hodně jsem na ni poslední dobou myslel. Věděl jsem, že je nemocná, že se drží doma a respektoval jsem to. Vlastně jsem hrozně rád, že se nesnížila k nějakému vystavování se. Jiní se na sklonku života neubránili, vylezli a svět je spatřil na konci sil. Ne tak Věra Chytilová. Odešla stejně hrdě, jako žila, a já jí to přeju.
Zaznamenala Tereza Spáčilová
