Viselo to ve vzduchu: dnes každý druhý holduje vysoké gastronomii, hoduje na suši ze slevomatů a v domácím konvektomatu konfituje biokachny. Ale máme na to při tomhle stavu ekonomiky peníze? A nebylo by fajn se tomu debužírování a pozérství vysmát? Tyto otázky si zjevně kladl i autor Hladové kuchařky, budoucího bestselleru, který právě vyšel v nakladatelství Novela bohemica. A stejně jako je McDonaldʼs tak trochu jiná restaurace, Hladová kuchařka je, jak napovídá i podtitul Vaříme za poslední korunu, tak trochu jiná kuchařka.
Igor Malijevský, literát, fotograf a výtvarník, měl jeden čas hluboko do kapsy (živil se prý tehdy výhradně poezií) a rozhodl se jíst lacině. A protože je nejen fajnšmekr, ale i věčný hledač, dokázal vymyslet skoro stovku poživatelných pokrmů, za jejichž porci neutratíte více než 10 Kč. Většinou dokonce méně a některé jsou, věřte nebo ne, zcela zdarma. Své recepty na květák à la biftek, barevnou kaši se zajíčky, knedloust (ano, více či méně okoralý knedlík povzbuzený toustovačem), chlebanou či chlebanátky shrnul do úžasně legrační Hladové kuchařky, která se vzhledem k naší ekonomicko-politické situaci jeví jako ideální vánoční dárek. Jejím cílem je co nejvíce se nasytit a co nejvíce ušetřit, nic nevyhodit, vše zužitkovat a pokud možno vůbec nic nenakupovat.
Kromě toho, že až na dvanáct snímků jídla doprovázejí poetické recepty jednoduché kreslené fórky muže mnoha řemesel Mariana Pally, liší se kniha od těch běžných, nablýskaných, barevných a vlastně nudných gastronomických publikací i kategoriemi, do nichž jednotlivé pokrmy třídí. Místo důstojných okruhů typu Drůbež a Dezerty se recepty řadí pod hlavičky Velkochovy a diskonty, Příroda či Netradiční způsoby stravování (sem patří i kapitolky Žebrota nebo Vernisáže, které my novináři za účelem nasycení tak často vyhledáváme, pod heslem Holubí letka).
Tohle není kuchařka, při jejímž užívání bychom mohli ve stylu babicovského „když nemáte citron, dejte tam limetu, a když nemáte limetu, vražte tam cibuli nebo sójovku, a když nemáte cibuli nebo sójovku, nedávejte tam nic“ žonglovat se surovinami – kniha počítá s tím, že nemáme prakticky vůbec nic. Například suroviny na „Salát z planých rostlin“ autor doporučuje sbírat „na každé louce nebo trávníku, kam nechodí moc psů“. „Voda z brambor je budoucí bramboračka,“ přibližuje v knížce svou kulinářskou filozofii Malijevský, a „nedojedené kuře je ozdobou svátečního šouletu“.
Do nejluxusnější kategorie autorových pokrmů, jejichž porce vás vyjde na 10 korun, patří třeba Koule Antonína Hroudy; mezi lacinějšími laskominami se na vyhládlého čtenáře směje čínský eintopf, papírové lečo nebo kosterní polévka. Hádáte správně – i když by to gourmet a kuchař za poslední korunu Igor Malijevský jen nerad slyšel, jde o hnusy všech humusů. Ale zaprvé jsou proloženy perlami hluboké moudrosti (např. „zelený čaj je lepší, protože lze zalít až pětkrát“, „ne každá levná potravina je skutečně jedlá“ či „každý řidič je dnes myslivcem“), za druhé se nad tou knížkou ohromně zasmějete a připomenete si všechny ty školní jídelny, pionýrské tábory, matfyzácké koleje a internátní kuchyně, kterými vaše žaludky musely projít. Takže – dobrý prezent tchyni pod stromek, ale štědrovečerní večeři podle téhle knížky raději nevařte.
Zavzpomínejte na léta na koleji: jaký nejbizarnější laciný pokrm jste v životě uvařili vy? Diskusní fórum je vám k dispozici.
Ukázka z knihy:
Žížaly
(z rubriky Co se nepovedlo)
50 žížal, mouka, sůl, olej
Žížaly nasbíráme nejlépe po dešti na asfaltu, ale když zrovna neprší, požádáme souseda, aby nás pustil na kompost, který mu důkladně zryjeme. Nakonec nasbíráme 38 žížal a řekneme si, že to už stačí. Žížaly dáme do sklenice s moukou, kde by měly setrvat tři dny, zbavit se hlíny a naopak se opatřit moučnou nádivkou. Po dvou dnech získáme pocit, že žížaly musejí mít žízeň, a ze soucitu mouku trochu pokropíme. Mouka ztvrdne, žížaly v ní zahynou a zmodrají. Sklenici s moukou a se žížalami zakopeme na zahradě. Sůl a olej ušetříme na jiný recept.
