Hvězda Rivalů Daniel Brühl: Lauda se mě ptal, jestli je vážně takovej kokot | Reflex.cz
reklama
nahoru

Hvězda Rivalů Daniel Brühl: Lauda se mě ptal, jestli je vážně takovej kokot

Tereza Spáčilová30. října 2013 • 09:00
Hvězda Rivalů Daniel Brühl: Lauda se mě ptal, jestli je vážně takovej kokot
Rivalové
• foto: 
Csfd.cz

Na Rivaly se chodí. Od premiéry už sice uplynuly bezmála dva měsíce, ale poutavě natočený příběh legendy F1 stále táhne. A nemůže se ho prý nabažit ani muž, kterému je věnován: Niki Lauda viděl Rivaly už nejmíň čtyřikrát a pořád nemá dost. „Dívá se na něj pořád dokola. Čekali jsme, že nevydrží ani do titulků, a on už ho dal víckrát než my!, řekl Reflexu v exkluzivním rozhovoru Laudův filmový představitel Daniel Brühl.

reklama

Jak Lauda na Rivaly reagoval??

Má pocit, jako kdyby objevil kus života. Z nehody v Nürburgringu, která ho málem zabila, si prý nepamatuje ani vteřinu, přičemž my ji ve filmu celou rekonstruujeme. V kině se tak musel dívat na věci, které má možná někde uložené, ale samy se mu nikdy nevybavily. Po první projekci probděl noc.

Nikdy z té nehody neviděl ani záběr?

Ne. Když už se mu ve flashbacích vracejí traumata ze závodů, což se prý občas stane, figuruje v nich zásadně někdo jiný, on sám nikdy.

Co se dělo, když jste se poprvé potkali?

První věta, kterou jsem od něj slyšel, zněla: „Vezmi si jen příruční zavazadlo. Když se mi nebudeš zamlouvat, můžeš aspoň rychle vypadnout.“ Jel jsem do Vídně se staženým zadkem. Nakonec si na fakt, že ho budu hrát já, zvykl překvapivě rychle. Skoro bych řekl, že se mu to zamlouvalo. Strávili jsme spolu tři dny, poslední den povídá: "Co takhle zaletět na Grand Prix do Brazílie?" Považoval jsem to za dobrý vtip. Pár hodin nato už jsem seděl v jeho stíhačce, on samozřejmě za kniplem, a letěli jsme do Sao Paola. Viděl jsem závody i zázemí, popovídal jsem si s Vettelem a Rosberg mi půjčil sluchátka, takže jsem mohl slyšet, jak komunikují piloti během závodu. A potkal jsem i starší závodníky, třeba Jackieho Stewarta. Připadal jsem si jako dítě v hráčkářství.

Co jste o Laudovi věděl před natáčením?

Ne víc, než většina z nás. Vyrostl jsem v Kolíně, tedy nedaleko nürburgrinského okruhu, ale když tam Niki málem uhořel, nebyl jsem ještě na světě. Věděl jsem, že jde o legendu, obzvlášť u nás v Německu, ale to bylo tak všechno. Když mi nabídli, abych ho hrál, prošel jsem si záchvaty radosti i paniky. Byla to pro mě pocta i zodpovědnost.

Co musí umět představitel nejslavnějšího jezdce Formule 1?

To bych taky rád věděl. Když jsem šel jsem na casting, říkal jsem si, že to bude jako obvykle: něco odmluvíte, ztrapníte se, načež vás dva týdny vydusí a pak vám zavolají, že jste skvělý, ale nevybrali si vás. Jenže zavolali už po třech dnech. Co zavolali, domluvil si se mnou schůzku přímo režisér Ron Howard a scenárista Peter Morgan. Dozvěděl jsem se, že stojí o německy mluvícího herce, pak jsme se bavili o autech a o závodech, bylo to spíš přátelské setkání než konkurz na roli. Pomalu mi rostl hřebínek, tak povídám režisérovi: "Víš, Rone, pro mě je nejdůležitější zvládnout Laudův akcent. Ty to jako Američan asi nepochopíš, ale rakouský se od německého liší, má v sobě přídech domýšlivosti a arogance." A naprosto zparchantělou "jakožerakouštinou" jsem mu odrecitoval pár vět. Na což Peter Morgan dokonalou a velmi kultivovanou vídeňskou němčinou odvětil: "Co to bylo za zkur..nej akcent, Danieli?"

 

Niki LaudaNiki Lauda


Hezky vás srovnal.

Už jsem se s tou rolí loučil. Jel jsem do Španělska, odkud pochází má rodina, hasím si to po dálnici, předjíždím jeden kamion za druhým. Zvoní mobil, tak ho třikrát típnu, do toho na mě přítelkyně řve, že jsem příšerný řidič a že by mě měli zavřít. Pak zavolám na zmeškané číslo - třikrát Londýn, to nevypadá na odmítnutí - a slyším větu: "Gratulujeme, právě jste se stal Niki Laudou".

Přítelkyně asi nevěřila. Jak mimochodem jezdíte po zkušeností z dráhy?

Možná jsem o něco opatrnější, ale rychlost se mi líbit nepřestala. Ovšem pilotovat formuli je něco zcela odlišného, i kdybyste jeli po dálnici stejnou rychlostí jako na okruhu, pocitově se to nedá srovnat. Ve formuli se všechno násobí.

Učil jste se i závodit?

Musel jsem. Ve výsledku jsme toho najezdili mnohem víc, než předepisoval scénář. Měsíc nás s Chrisem (Hemmsworthem, představitelem Laudova úhlavního soupeře Jamese Hunta – pozn.red.) trénovali v bootcampu. Můj italský dubl ze mě byl dost nešťastný, na začátku jsem si neuměl ani nasadit helmu – rval mě do ní sám, abychom vůbec vyjeli. Nakonec jsem si dopřál opravdový závod ve formuli 3, chtěl jsem zjistit, co se v člověku odehrává.

Dostal jste se do situace, kdy vám bylo úzko?

Hned v prvních dnech, měl jsem totiž nehodu. Upadlo mi kolo a na pár vteřin jsem se točil jako na centrifuze. Dalo mi dost práce, abych se sebral a dostal auto pod kontrolu. Podezřívám Chrise, že v tom měl prsty, stál na startu a tlemil se. Špinavé maclaranovské triky. (smích)

Bavil jste se s Laudou o strachu?Jen čtyřicet dní po zmíněné nehodě se vrátil na okruh, to přece odporuje pudu sebezáchovy.

Přesně to jsem mu říkal. Nepopíral, že se bál. Nejhorší to prý bylo v Monze, poté, co se vrátil z nemocnice. Trápily ho panické ataky, jedna ho paralyzovala přímo na dráze, když testoval auto před závody. Třásl se tak, že nedokázal zařadit, celé kolo odjel na dvojku. Pak šel do hotelu, zatáhl závěsy, lehl si na podlahu a začal analyzovat svůj strach. Je to prý osvědčený způsob, jak ho přemoct. Zapne mozek.

Děláte to taky tak?

Snažím se. Jedna z prvních věcí, které mi poradil, souvisela právě se strachem. Vycítil, že jsem pod tlakem, přece jen jsem hrál žijící legendu. Navíc jsem se trápil s přízvukem, celou dobu jsme měl na talíři, že mě jako Němce obsadili do role rakouské modly. "Vykašli se na to, co kdo říká," opakoval mi každý den. A pomohlo to.

Ve filmu je Lauda zobrazován jako velmi přímý, skoro nediplomatický člověk. Jak ohodnotil váš výkon?

První scéna, kterou viděl, byla tiskovka po nehodě. Volal mi kvůli ní v šest ráno, děsil jsem se, že mi vynadá, ale on povídá (napodobuje ho): "Gut, gut, gut, jen ten snubní prsten, taková kravina! Dejte ho pryč." - "Dáme, Niki, a co to ostatní? Co já?" - "Gut, gut, gut, ale ať už tam nevidím ten prsten." Doslova visel na detailech. A nedávno mě ale dojal, když se mě po jednom z promítání zeptal: "Danieli, to jsem vážně takovej kokot?"

Co jste odpověděl?

Jal jsem se ho utěšovat. Velmi neohrabaně. "To víš, že ne, Niki. Tedy vlastně jsi, ale takovým milým způsobem." Smál se.

Liší se Lauda v soukromí od toho veřejného?

Podle mne je to neskutečně okouzlující a přátelský člověk. Jistě, poznal jsem ho i jako byznysmena, který ví, že čas jsou peníze, takže jím neplýtvá na zbytečnosti. Dokáže být pěkně tvrdý. Ale ne k blízkým.

Co říkal o vztahu k Jamesi Huntovi, svému věčnému rivalovi?

Měli se rádi. Bral ho rozhodně víc jako přítele než soupeře, líbilo se mu, že je vtipný a užívá si života. Tuším, že když začínali, bydleli spolu dokonce v jednom bytě.

Myslela jsem, že byli soupeři i mimo okruh.

Dokázali se vyprovokovat k nadlidským výkonům, aby jeden druhého porazili, neváhali jít na hranu. Jejich vztah byl zvláštní kombinací respektu, přátelství a závisti. Nikiho iritovaly davy krásných žen, které Jamese na každém závodu obklopovaly. A James zase žárlil na Nikiho sebekázeň a cílevědomost.

Chris Hemmsworth je co do popularity o něco dál než vy. Nepřenesla se rivalita Laudy a Hunta také na váš vztah?

Ne. S výjimkou situací, kdy mě ve tři ráno vytáhli do maskérny, kde jsem strávil sedm hodin, načež v deset přifrčela limuzína s vysmátým Chrisem. Ostatně mně do první scény napsali: Niki kontroluje auto, zatímco Chris začínal líbačkou se zdravotní sestrou a pokračoval sexem v letadle. Ano, v podobných chvílích jsem ho trochu nenáviděl.

Jak jste se cítil v masce zohaveného pilota?

Pracoval na ní ten samý člověk, který má Oscara za Železnou lady. První pohled do zrcadla byl šok. A vyplašil jsem i pár komparzistů, kteří netušili, že jde o masku. Což mi mimochodem pomohlo pochopit, čím asi Niki procházel, když se s jizvami vrátil na trať. On je opravdu neskutečně silný. Jiný by se složil, Niki bojoval. Vůlí a humorem - velmi extrémním a velmi rakouským.

 

Co jste se díky Laudovi dozvěděl o světě Formule 1?

Překvapilo mě, jaká rivalita panovala mezi závodnky, že se jezdilo doslova na život a na smrt. A pak mě šokovalo, jak nebezpečné to dřív bylo. Žil jsem v domění, že jde v podstatě o dost bezpečný sport. Nevím, jestli se někdo zabil od Senny, ale rozhodně mi žádný "smrťák" neutkvěl. Doba se změnila.

Potvrdil vám to Lauda?

Když se pořádala projekce pro lidi z branže, přišla i řada mladých pilotů. Místo aby sledovali film, otáčeli se na Nikiho: "Vážně to bývalo tak divoký?"- "Bývalo, chlapci, vaše závody jsou bavlnka." V Nikiho časech mohl formuli jezdit jen ten, kdo pro ni dýchal. Závodit znamenalo počítat se smrtí. Není divu, že šampióni jako Hunt žili na doraz, netušili, jestli z nich za týden nebude jen škvarek na dráze. I díky Nikimu se nyní jezdí bezpečněji.

On dokonce tvrdí, že pilotovat formuli 1 je dnes vlastně brnkačka.

Brnkačka bych tomu neříkal, pořád jde o náročný sport, ale bezpečnější je rozhodně. A možná taky sterilnější. Dřív byli piloti něco jako rockové hvězdy, samý skandál a extrémy, dnes mají blíž k perfektně připraveným atletům.

Ještě mi řekněte, jaké máte auto. Zrychlil jste po Rivalech?

Mám tři. Jedno je spolehlivé a jezdí rychle, Audi 5, německá jistota. S Alfou Romeo Giulia z roku 1966 už je to horší a Peugeot 304 z roku 1970 nejede nikdy. Co byste taky chtěli od Francouzů.

Tereza Spáčilová


Klíčová slova: rozhovorRIVALOVÉNiki Lauda



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama