Úroveň filmů v českých kinech: Blbější vyhrává

Kajínka najdeme v žebříčku návštěvnosti za uplynulý víkend na prvním místě (je tam už pět týdnů), na kontě má 600 tisíc diváků. O jejich spokojenosti už žebříček mlčí. Někde na jeho konci (osmnáctá příčka) se krčí Největší z Čechů a u něj údaj, jenž se pohybuje kolem čtyř tisíc prodaných vstupenek. Troufám si tvrdit, že většina z těch čtyř tisícovek diváků odcházela z kina v dobrém rozmaru a neměla pocit, že zmarnila dvě hodiny svého života.

Mezi oběma filmy je rozdíl několika tříd. Škoda, že to lidé nevidí. Natočit film o Kajínkovi byl objektivně geniální producentský tah, je vlastně docela jedno, jak se příběh recidivisty ve filmu interpretuje a jakých kvalit dosahuje jeho filmové zpracování; lidi na něj přijdou, protože jsou prostě zvědaví. Jdou i ti, kteří do kina jinak ani nepáchnou. Kajínek je stále živé téma, pořád z něj teče krev, pořád tepe a divák může mít pocit, že se vlastně také stává součástí jeho kauzy. Byť jen tím, že jde do kina na „pohádku o hodném Kajínkovi“. Nedílnou součástí úspěchu musí být přímočarost a jednoduchost vyprávění, hlavně ničím nepřekvapovat a nabídnout lidem přesně to, co chtějí vidět. A také se netvářit chytřeji než dav, který přece musí nejlépe vědět, jak to s Kajínkem ve skutečnosti bylo. Tohle jde Petru Jáklovi dobře, nikdy se nesnažil předstírat, že je intelektuál.

Jenže i jít lidu naproti je umění. Robert Sedláček se o to pokusil ve filmu Největší z Čechů. Natočil snímek o obyčejných lidech, kteří se pokoušejí o nejrůznější bizarní rekordy. Leckteré z nich můžeme vidět v obou aktuálních televizních talentových show – zatímco tam na ně čumí davy, do kina zabloudí jen málokdo. Ono totiž nejde tolik o obsah, ale o to, jak se to zabalí. Takže malý nezávislý film nemá šanci, protože se nesnaží předstírat, že jde o cirkus. A navíc je tak trapně chytrý (i když se na nikoho nevytahuje a tvůrci si utahují hlavně sami ze sebe) a humor je tu dávkovaný tak sofistikovaně a herci jsou zbytečně moc dobří a těch témat je tu vlastně taky nějak hodně. A také se tu nepředkládají předžvýkané instantní pravdy, ale kladou se tu otázky, což je vlastně nehorázné.

Nejsem si jistá, jak dlouho bude ještě Roberta Sedláčka bavit role umělce bojujícího o své místo na slunci. Jestli to jednou zabalí, bude to naše chyba. On se snažil, točil dobré filmy. Že nám to nebylo dost dobré? Naše mínus.