Ivana Chýlková: Jsem snad nějaká začátečnice?

O tom nejviditelnějším z nich mluvila nejdéle – i když se už třiadvacátá česká inscenace muzikálu Hello, Dolly! hraje již od 6. července, Ivana Chýlková se „výslechům“ novinářů dokázala skoro dva měsíce ubránit. Až po zahraniční dovolené a zotavené dokázala snést otázky, z nichž mnohé slyšela už poněkolikáté: "Kdyby tenhle rozhovor nebyl o Dolly, nedělala bych ho. Vždyť novináři se ptají pořád dokola na totéž!"

Přemýšlím tedy prakticky dodnes, jak jsem své otázky mohla vylepšit. Ptát se na minulou slávu? To umělci nesnášejí. Na "veselé historky z natáčení"? Jestli něco vyprávěli už tisíckrát, tak právě tohle - navíc by podobnou otázku položil jen nepřipravený diletant (a ty Ivana Chýlková nesnáší, což máme společné). Na věci rodinné a osobní? Myslíte, že by herečka mluvila radši o Janu Krausovi než o Hello, Dolly!? Mám pocit, že by práskla příborem a správně by mi doporučila, abych laskavě požádala o rozhovor jeho a neobtěžovala ji - to bych aspoň udělala já.

Tak nevím. Zkuste si přečíst rozhovor v Reflexu č. 34 a dát mi tip. Hovoří se v něm například:

- o šílených problémech způsobených bezohledností hudebního skladatele Varhana Orchestroviče Bauera

- o tom, že Barbra Streissandová, filmová představitelka Dolly, je pro Ivanu Chýlkovou „vesmírný člověk“

- o tom, kolik piv musí podle herce Josefa Cardy jeho těhotná kolegyně Simona Babčáková vypít, aby měla takové břicho

- a taky o tom, že když děláte fantastickou věc s úplnýma kreténama, bude výsledkem ztráta času

Kompletní rozhovor najdete ve čtvrtečním Reflexu.