Čítankovým příkladem z poslední doby je francouzský zločinec Jacques Mesrine, kterého tak skvěle zahrál Vincent Cassel ve dvoudílném filmu Veřejný nepřítel č. 1. Většina dobrých filmů o zločincích má společné jedno: nesoudí hlavního „hrdinu“, nesnaží se podsouvat divákovi, zda je lepší nebo horší, ale pokouší se vytvořit jeho „psychologický portrét“, v němž hledá příčiny zrodu zla v člověku.

Často to bývá dost zajímavá podívaná. Těžko říci, proč se jí tvůrci filmu Kajínek obloukem vyhnuli. O titulní postavě se totiž z jejich filmu nedozvíme prakticky nic. Je zádumčivý, občas agresivní. Poctivě posiluje. A často utíká z vězení. To je všechno. Nedostaneme ani tu nejmenší nápovědu, co je to za člověka, proč žil, jak žil, jak se dostal mezi kriminální živly... S někým tak anonymním lze jen stěží sympatizovat. Možná to došlo i tvůrcům, protože vymysleli vcelku složitou a nepravděpodobnou (každopádně nepravdivou) konstrukci, proč ho jeho advokátka tak vehementně hájí. Co si s tím pak má počít chudák divák.

Tváří v tvář argumentům jež se prostě jen vylíhly v hlavách scenáristů (Marek Dobeš a Petr Jákl), se může maximálně slepě odevzdat a doufat, že to celé nějak přežije do konce (bez pár minut dvě hodiny). Jiří Kajínek je prý inteligentní, citlivý člověk, dokonce s jistým morálním kreditem, který by určité hranice nepřekročil – to alespoň tvrdí Kajínkovi arbitři. Škoda, že nám to tvůrci filmu zatajili. Konstantin Lavroněnko v titulní roli sice dělal, co mohl, ale co není ve scénáři, to jednoduše nevymyslíš.

Skoro se mi ani nechce napsat, že to můžete vidět v kinech od 5. srpna.