Pracoval jste s desítkami režisérů - jaký je režisér Václav Havel?

Neustále se usmívá, je klidný. Když něco chce, precizně to zformuluje. Žádný stres, žádné, napětí, to je velmi vzácné. Spojení autora s režisérem je v tomto případě šťastné.

Máte jako herci prostor pro vlastní přínos?

Občas si dovolíme udělat nějakou nabídku, kterou on někdy i přijme, někdy zase ne. Každopádně máme svobodu nahlížet na jednotlivé situace svýma očima a přicházet s vlastními nápady. Ale leckdy je to ztráta času, protože on přesně pojmenuje míru expresivity, kterou od scény vyžaduje. To mně osobně vyhovuje.

Jak vypadala příprava na natáčení? Diskutovali jste hodně o postavách, zkoušeli jste?

Moc jsme nezkoušeli, protože panuje takový názor, že film se nezkouší. Ale v tomto případě jde o tak složitý scénář, že jsem byl rád, když jsme se před natáčením sešli a jednotlivé scény probrali, o čem jsou, co je tam důležité. Jedna věc je text, který je daný a je skvělý. A druhá věc je, co si mám myslet než to řeknu a až to řeknu. A to je stav duše, jisté rozpoložení, v němž se musím nacházet a jehož výsledkem je pak to, co říkám. Jde o intenzity, jak moc se rozčílit, zda je tam humor, jak funguje vztah s partnerkou… Na tohle všechno jsme se snažili připravit.

Všichni si pochvalují, že prý Václav Havel točí velmi rychle. Často je údajně spokojený už s druhou či třetí klapkou.

Ano, má velký dar, který je vzácný. Řada režisérů – někteří z obavy, jiní z maximalismu – jedou jednu klapku mnohokrát, leckdy i zbytečně, protože pak se ukazuje, že rozdíly v jednotlivých jetích jsou velice malé. On má mimořádný radar poznat, kdy je to dobře. To tak bývá, že jen jedna klapka je ta povedená a často to je ta z prvních.

A poznáte to i vy herci, že teď to bylo ono?

No samo, to je taková typická herecká schizofrenie, že je herec sám sobě divákem.

Foto: Stanislav Krupař

Více o filmovém Odcházení Václava Havla najdete v novém čísle Reflexu nebo v placené zóně.