Je devět hodin večer a já nejsem na aerobiku, ani neháčkuju, ani nečtu červenou knihovnu. Civím na fočus, protože mi to nakázali v práci. Jsem prý totiž jediný člověk, který fotbalu rozumí míň než Jirka X. Doležal, co pro vás před pár dny spolu s Mildou Tesařem ostrovtipně komentoval bitku s Baškou Vodou a dalšími oblíbenými dovolenkovými destinacemi. Takhle se v Reflexu rozdělují témata: Neumíš to, nerozumíš tomu, nezajímá tě to? Tak o tom koukej napsat, ať se něco přiučíš.
Takže budu poprvé v životě psát o fotbale a poprvé v životě na něj koukat – když nepočítám dorostenecké zápasy krajského přeboru, v němž před dvaceti lety kopala má juvenilní láska, a jeden zápas děčínského týmu FC Roma s partou pražských diplomatů. Moje jediná kvalifikace pro psaní o fotbale: Můj tatínek se jmenuje Miroslav Kadlec. Jo a před deseti roky jsem pár let makala v převážně fotbalovém měsíčníku Hattrick jako korektorka po boku takových novinářských hvězd a sportovních es, jako jsou Štěpán Filípek a Michal Petrák a Jakub Konečný z deníku Sport. Ale většinu času jsme se bavili o akademických záležitostech a o muzice, z fotbalu jsem se dozvěděla prd.
Naši skupinu D podle očekávání málem vyhráli kokrŠpanělé, ale nakonec jim to překazili hostitelé českých dovolenkářů neboli Chorvati. A táta mi řekl, že jestli dneska prohrajeme, jedeme domů. Za zvuku hymny jsem si stihla všimnout toho, že čeští i turečtí (jsou to Turci, že jo?) fotbalisti si místo posledního tréninku zašli ke kadeřníkovi a někteří vypadají dokonce nalíčeně. Rozhodně nalíčeněji než já v tuhle denní dobu – proč se to vysílá tak pozdě, když všichni ráno jdeme s dětmi do školky a do školy?
Trávník vypadá udržovanější než náš anglický, nechápu. A po šesti minutách vůbec netuším, kdo hraje líp. Vidím jen, že mají skoro všichni hráči kérky a srandovní vousky. Zářivě růžový kostýmek tureckého brankáře evokuje soutěžní šatečky v oboru latinskoamerických tanců. Chvíli po deváté minutě zjišťuju, že možná hrají líp Turci, protože dávají gól. Jsem šťastná, že to ve studiu komentují tři chlapi, možná dva, bůhví – vysvětlili mi, jak se ten gól přihodil. Já to nějak zaspala, stříhala jsem si nehty.
Mrzí mě, že nemůžu průběh hry konzultovat s přítelem, ten se nejspíš zrovna teď po osmi pivech zkouší koncentrovat na balon v místní hospodě. Asi mu to jde líp než našim. Ach, Sivok – tyčka! Stejně je to kumšt, trefit tyčku, když má vedle ní člověk víc než sedmimetrový prostor, kam by ten míč měl spadnout. Ostatně pokud jde o branku, komentátoři mi napovídají, že se na tomto šampionátu Petr Čech „nepotkal s přesností odkopů/výkopů“. Což tedy skutečně nelze přehlédnout, když už se člověk přinutí dívat. A kde je Rosa, když ji/ho člověk potřebuje? Já vím, zraněnej. Ale kdo na jeho místo?
Tatínek, který hraje přes půl století sálovku a malý fotbal, mi právě vysvětlil rozdíl mezi odkopem a výkopem. A řekl, že žádný rozhodčí dneska není ošklivé kačátko, i když ten druhý krásný, šťastný gól padne po ofsajdu. Takže hrajeme tužku, jak říkal děda, slávista, který měl ve vitrínce červeno-bílý slávistický porcelánový servis.
V druhém poločase simultánně s fotbalem v televizi sleduju na počítači maďarskou černou komedii Takoví normální vozíčkáři, která za necelé dva týdny poběží v Karlových Varech. Chvilkami se děj obou černých komedií docela blíží – na obou obrazovkách mám bezradné paralyzované pány v defenzivě, kteří se bojí rány a neumějí spolu komunikovat.
51. minuta – zdá se, že jsme Turkům oplatili gól roztrženým obočím. 64. minuta – Turek vod vokurek nám dává druhého góla, naše zjevná převaha je neplodná. Domácnosti kolkolem jsou tiché, v zahradách je klid a v álejích nablito jistě nebude, protože prohra se v pracovní den nezapíjí. Aspoň doufám.
Výsledek? 2:0 a balíme kufry. Z trávníku je rumiště, což je smutné. Českým fotbalovým fanouškům ale nejspíš připadá smutnější, že si teď musejí vybrat jiný tým, kterému budou fandit. A já doufám, že jsem tímhle textem odvedla tak mizernou práci, že už od editorů reflex.cz podobný kšeft nikdy nedostanu. Během těch ztracených dvou hodin bych stihla uklidit byt a navařit pět chodů. Nechápu, kde na sledování téhle divné, nezáživné hry berou chlapi čas.
