Přeplněné čluny s africkými migranty soutěží s osudem. Neúspěšní zemřou. Vítěze odměníme evropskou budoucností. Jelikož pravděpodobnost stojí na straně přežití a dotace pro vítěze je vysoká, bude příště účast ještě vyšší. Jsme dobrý promotér. Hru si Evropa nevymyslela, ale živí ji a umožňuje.
O víkendu se poblíž Libye utopilo dalších téměř 700 nešťastných lidí. O tři dny dřív čtyři sta. V pondělí jsou hlášeny nouzové signály tří dalších plavidel. Mladí lidé, ženy, děti. Neumírají lehce. V lepším případě se člun nečekaně převrhne. Většinou ale umírají trýznivěji: slunce i chlad, hlad a žízeň, nemoci, vyčerpání, násilí. Žene je naděje – loni jich přistálo 170 000. Nejsem zastáncem názoru, že každou tragédii, která se kde ve světě uděje, musíme vzít za svoji. Tahle ale naše je.
Evropa reaguje, jak musí: jakoby humánně. Zachrání z moře ty, jež nelze nevidět, a dopraví je na evropskou pevninu. Jsme křesťané. Humanitární organizace, papež, vysocí představitelé pro lidská práva a část politiků volají po vstřícnější imigrační politice většiny zemí, protože není fér nechat všechno na Itálii či Maltě. Důsledkem je další motivace pro statisíce doufajících Afričanů. Na volném moři přibude vratkých člunů. Přibude utopených.
Správné řešení by bylo zásadně zlepšit život v Africe nebo nějak zabránit člunům odrazit od afrického břehu. Ani jedno neumíme zařídit. Jak se tedy zachovat, aby se počet mrtvých zmenšil? Nabízejí se dvě krajní řešení. Obě bohužel lákavá pro extrémní politiky. Obě by situaci řešila. Evropa však jasná a jednoznačná řešení nemá ráda. Jenže všechna ta rozumná situaci naopak zhorší.
Možnost první. Každý má právo na dobrý život. Všichni lidé bratry jsou. Křesťanská láska je všeobjímající. My Evropané bychom měli nabídnout otevřenou náruč lidským bytostem odkudkoli. Místo zde ještě je. Materiálně žijeme v nadbytku. Podělme se. Otevřeme několik dalších lodních linek mezi Afrikou a evropskými přístavy. Cena lístku přiměřená chudobě uprchlíků. Cílovým přístavem není jen Itálie, ale bohatá města kolem celého kontinentu. Navazují vlakové spoje, protože solidární jsou i země bez přístupu k moři. Zmizí důvod nastupovat do přeplněných člunů. Mafie, která ten byznys organizovala, spláče nad výdělkem.
Pak tu je druhá možnost. Zbavit hru hlavní výhry: naděje na život v Evropě. Každý migrant bez výjimky bude trajektem vrácen do místa, odkud vyplul. Ať už dosáhl pobřeží, nebo byl zachráněn ve vlnách. Na italském či maltském břehu se mu dostane ošetření, jídla, suchých šatů a balíčku s potravinami na týden. Praxe by musela fungovat automaticky, bez výjimky, bez individuálního posuzování. Kdo chce požádat o vízum či politický azyl, nechť tak činí na ambasádách. Vrácení lidé ve svých zemích rozšíří zprávu, že tímto způsobem se do Evropy dostat nelze. Prostě nelze.
Je to kruté? Nelidské? Nehumánní? A ty stovky utonulých – to je humánnější?
