JAN JANDOUREK: Politika je jízda na tygru - není cesty zpět. Skoro | Reflex.cz
reklama
nahoru

JAN JANDOUREK: Politika je jízda na tygru - není cesty zpět. Skoro

Jan Jandourek29. března 2015 • 14:00
JAN JANDOUREK: Politika je jízda na tygru - není cesty zpět. Skoro
Dostat se do politiky, je docela snadné, dostat se ven z politiky je zřejmě o něco obtížnější.
• foto: 
profimedia.cz

Dostat se do politiky, je docela snadné, dostat se ven z politiky je zřejmě o něco obtížnější. Je to asi něco takového, jako smrt. Jedinec se dostane ven, ale především nedobrovolně.


reklama

Proč je tak těžké politiku opustit? V dobách totalitních režimů to bylo docela zřejmé. Politika byla jako jízda na tygru. Kde spadl, byl tygrem sežrán. Lidé jako Berija by o tom mohli vyprávět. I totalitní režimy se humanizují, takže Chruščova už nepopravili, ani Antonína Novotného a Dubčeka. Jen je odstavili a hlídali. Ti ostatní se drželi v sedle, dokud to šlo. Ale ve službě lidu pokračují ze všech sil i demokratičtí politici, kterým nehrozí nic, jen to, že za ně dopisy už nebude psát asistentka a z politických prostor bude nutné je vynést nohama napřed.

Jak to funguje, popsal celkem přesně italský sociolog narozený v Německu Robert Michels (+ 1936). To, co sepsal, byla analýza fungování předválečné sociálně-demokratické strany. Dá se to ale s jistými úpravami vztáhnout i na naše prostředí. Oni jsou politici totiž pořád dost stejní.

Jací?

Mají dokonce i ideály

Michels dokonce přiznává stranickým vůdcům i jakési ideály. Protože jsme zažili ještě po listopadu 89 generaci politiků, o kterých víme, že během předchozího života to nebyli oportunisté a z politiky měli spíše problémy, než že by jim zjednodušila život, můžeme jim tuto vlastnost věřit. Těm dalším to věřit můžeme i nemusíme. V každém případě to ale platí nejenom o vůdcích, ale o všech ostatních lidech, kteří se dali na politickou dráhu. I takzvaný řadový poslanec, celkem nevýznamný ministr, jakýkoliv zastupitel, nebo i nějaký podržtaška pohybující se na politickém úřadu, ti všichni mohli do politické hry vstoupit jako idealisté, pro které to byl motiv prvotní. Jak víme, lidské motivy bývají smíšené. To není ani dobře, ani špatně, prostě to tak je. Jde spíše o to, jaké motivy převládají. A to je něco, co se může měnit v průběhu doby.

Michels píše (ponechávám pro tu roztomilost starý jazyk překladu): „Vůči potřebě masy býti veden a její lhostejnosti stojí přirozeně chtivost vůdců po moci.“ Tomu docela dobře rozumíme, kdyby někdo nechtěl moc, tak jde do kláštera a neleze na tribuny. Ale dále: „Lze míti za to, že ve většině poměrů vůdce alespoň na počátku své dráhy je přesvědčen o správnosti zásad, které zastává… Vůdce zprvu nejčastěji byl sám veden. Také on byl hypnotisován ideou, jejímž apoštolem se pak stal.“

Ono to „zhypnotisování“ ale nevydrží navždy. Lidé se opotřebovávají: „Ale třebas byly výhody života, který takto vedli, v celku sebe větší, byl to život namáhavý a svízelný a rozrušoval nervy jako všecky dráhy vroubené vavříny. Nyní je mládí to tam: sestárli předčasně. Ve službách strany nebo ideálu promarnili nenávratně svá nejlepší léta.“

A ještě půvabná věta: „Láska k lidstvu i teorie zbledly vedle praxe.“

Je to tak. Lidé si myslí, že nekonečné schůzování není dřina a že si tam člověk neužene různé nemoci a nepotřebuje se. Není tomu tak. Nabízí se tedy lákavé pokušení odejít.

Kudy kam?

Jenže co pak dál? Michels to vidí s osudem těchto chudáků bledě. „Ale zklamaní nemohou již zpět. Nemohou již ‚přesedlati‘... Svému původnímu povolání se odcizili, a to tím více, čím jeho podstata byla vzdálenější povolání politika. Advokát nemůže činností ve straně, i když se jí úplně oddá, nic ztratiti, neboť veškeren politický boj je velice podoben plaidoyeru: radost z řečnění a raisonování, činnost plic a velké gesto mu nejenom zůstanou, nýbrž ještě se stupňují. Naproti tomu vědec v politice hyne… Nejsou-li vůdcové už předem bohatí anebo nemají-li jinde bohaté prameny příjmů, lpí na svých místech také z hospodářských pohnutek. Rodina, kterou zatím založili, volá po chlebě. Srostli se svými místy často nejenom empiricky a duševně, nýbrž také finančně.“

To jsou ony pověstné hypotéky, o kterých se dnes tolik mluví, takže mnozí lidé v nich vidí hlavní motiv politické činnosti.

Neperspektivní profese?

Je vidět, jak to autor už před válkou už přesně empiricky trefil. Právníci se snadno vracejí ke své praxi a jsou obohaceni sociálním kapitálem, takže je jim nakonec lépe. Bývalí dělníci jsou na tom nejhůř. Jenže u nás dělníky v politice nemáme. Lékaři se nějak uchytí, když je nejhůř, mohou se oddávat ještě nějakým rejdům kolem zdravotních pojišťoven. O vědce v politice nezavadíme, o duchovní také ne. Profesionálních politiků, kteří v životě nedělali nic jiného než politiku, je také málo. Tato vrstva tu nevyrostla ani za čtvrt století.

Existují některé profese, u kterých by bylo prospěšné, kdyby člověk kromě nich ještě uměl něco jiného. Krom politiků jsou to například ještě novináři, duchovní, profesionální obhájci menšin, profesionální mluvčí, profesionální obhájci míru a odborníci na dekonstrukci literárních textů. Ale abychom to nepodceňovali, v některém ohledu jsou to všechno praktičtější profese, než když se někdo v Česku vyučil horníkem nebo sklářem. V tom je třeba oponovat panu prezidentovi. Nezaměstnaní se nerekrutují z řad kulturních antropologů.

Politika nemusí být rizikové povolání. Ale aby se člověk vyhnul bolestnému sociálnímu sestupu, měl by předem vědět, co bude dělat, kdyby vypadl z kola ven. Počet míst v dozorčích radách je omezený. Hlídejme tedy své děti, aby se nedaly na šikmou plochu politiky dřív, než se pro jistotu naučí něco jiného. Pak ať si dělají, co chtějí.



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama