JOSEF BROŽ: Francouzi hlásí po atentátech rychlý konec národní jednoty. Politici mají rozdílné zájmy | Reflex.cz
reklama
nahoru

JOSEF BROŽ: Francouzi hlásí po atentátech rychlý konec národní jednoty. Politici mají rozdílné zájmy

Josef Brož16. ledna 2015 • 12:00
JOSEF BROŽ: Francouzi hlásí po atentátech rychlý konec národní jednoty. Politici mají rozdílné zájmy
Velmi dramatické chvíle zažila dnes v poledne francouzská metropole Paříž, kde dva ozbrojení muži v kuklách zaútočili na redakci satirického časopisu Charlie Hebdo, který léta kritizuje islámské fanatiky.
• foto: 
Reuters, EPA, ČTK

Jak dlouho bude ve Francii trvat po atentátech v Paříži „národní jednota“? Politici již nyní vážně přemýšlejí, co budou dělat zítra, příští týden... Politika se ale často dělá v předstihu, a i „den jednoty“ nespadl jen tak z čistého nebe. Nynější situace může být každopádně pro prezidenta Hollanda „otráveným darem“.

reklama

Američané mají své „11. září (2001)“, Francouzi mají nyní „11. leden (2015)“. Obě data spojuje militantní terorismus, a nebývalá reakce veřejnosti na něj. Zatímco pád věží v New Yorku vyvolal celosvětové zděšení, atentáty v Paříži mají přeci jenom specifickou povahu. Všimněme si, pokud možno, některých rysů, jež zapadly v tom celkovém emocionálním vzedmutí jednoty „kolem Charlieho“.

Zatímco Američané vyhlásili slovy prezidenta George W. Bushe „válku teroru“, a brzy také přijali zákon Patriotic Act, který omezuje část osobních svobod, rozhodl se François Hollande použít recept, jenž naposledy využil jeho socialistický předchůdce François Mitterrand. Žádná „válka teroru“, ale „shromáždění“. A zákon se měnit nebude, stejně jako osobní svobody.

 Všichni se stali „Charlie“, jen Marine ne!

Přesně v tradici odborářských (povětšině komunistických) manifestací, počínající někdy na počátku industrializace a formování dělnického hnutí, byla ta nedělní obrovská manifestace ruku v ruce“ něčím, co by se dalo nazvat „déjà vu“.  I když dnes všichni komentátoři ve Francii mluví o tom, že takový počet Francouzů nebyl vidět v ulicích od osvobození roku 1944, není to vůbec přesné.

Mimochodem, první detail, který zapadl zcela. Manifestaci 11. ledna neorganizoval prezident, jenž přijal v Elysejském paláci zástupce všech stran (včetně nacionální Národní fronty), ani politické strany, organizovaly ji převážně krajně levicové strany ve spojení s odbory, jež také ve své většině tvořily pořadatele v terénu. Tyto strany stály u počátku toho, co se později stalo organizací takzvanou republikánskou, k níž se přidružila nakonec i umírněná pravice. 

Drobný detail je podstatný pro hlavní rys: Organizace totiž způsobila, že se pochodu nezúčastnila Marine Le Penová, předsedkyně Národní fronty. „Nejde o národní jednotu, pokud z ní vyloučíte 25 procent Francouzů, to už není jednota, ale sdružení stran systému,“ řekla. I když to potom většina lidí a politiků popírala, nikdo si Národní frontu na manifestaci nepřál.

Inspirací, z níž vycházel prezident Hollande, byla účast Mitterranda na „republikánském pochodu“ po zohavení židovských hrobů v Carpentras v roce 1990. Pochod se tehdy nesl v duchu sjednocení proti pravicovému extremismu, a za tyto zločiny byly po šesti letech skutečně čtyři neonacisté odsouzeni.

Mitterrand ovšem v té době udělal vše, aby dlouhodobě vytvořil dojem, že za profanací stojí právě Národní fronta Jeana-Marie Le Pena (otce Marine). Nebyla to ale pravda. Někteří jeho blízcí spolupracovníci, jako například bývalý ministr zahraničí Hubert Védrine, to později přiznali. Národní fronta se Mittarrandovi jen hodila do krámu.

Neúčast Marine Le Penové v nedělním průvodu nakonec ovšem, stejně jako v roce 1990, vyhovovala. Kvůli tomu si skoro nikdo nevšiml, že v něm chybí americký prezident Barack Obama. Nechyběl ale izraelský premiér Benjamin Netanjahu, ani jeho palestinský odpůrce Mahmúd Abbás, jež od sebe dělili pouze čtyři lidé. Ruku si ale nepodali. Oběti z posledního střetu v Gaze jsou dosud v živé paměti. Mlčeli, stejně jako všichni ostatní, protože nebylo o čem mluvit. Za Angelou Merkelovou, Jeanem-Claudem Junckerem a dalšími bylo občas vidět, jak vykukuje bývalý prezident Nicolas Sarkozy. Na závěrečné fotografii se Elysejský palác postaral, aby nebyl vidět vůbec… Byla to schválnost, nebo jen obvyklé pravidlo protokolu?

Média si pak všimla, že nechyběli ani zástupci režimů, o jejichž demokratičnosti a obhajobě „svobody projevu“ by se dalo diskutovat: Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov, ukrajinský prezident Petro Porošenko, nechyběl ani Ibrahim Boubakar Keïta, prezident Mali, v zástupech byli politici Egypta, Turecka i Maďarska.

Manifestační recept, který pochválila většina francouzské společnosti v prvním výzkumu veřejného mínění celými 97 procenty (ve výzkumu pro agenturu Ifop), se podle všeho povedl. Všichni se stali Charliem.

Mimochodem, původně zakladatelé tohoto satirického týdeníku mysleli Charlieho jako žertovnou narážku na prezidenta Charlese de Gaulla. Charlie totiž znělo tak trochu jako klaun. A ještě jedna vysvětlivka: Za jménem Charlie ale historicky stojí ponejprve postava z komiksů Peanuts, postavička známá jako Charlie Brown amerického kreslíře Charlese M. Schulze – jež na počátku inspirovala zakladatele Francoise Cavannu; prezident Charles de Gaulle ale byl trnem v oku všem, takže, když zemřel, psalo se v roce 1970: „Tragický bál v Colombey: 1 mrtvý“. A Charlie se připisuje hlavně de Gaullovi.

Den 11. ledna 2015 se stává již dnes, jak napsal večerník Le Monde, „otrávenýn dárkem“ nynějšímu prezidentovi, neboť nyní musí Hollande dokázat, že dostojí „národní jednotě“. „Kdo byly vlastně ty milióny ´Charliů´, kteří defilovali povětšinou mlčky, bez sloganu či transparentu? Co chtějí? Co udělat s tím 11. lednem, jenž bude jistojistě zaznamenán v knihách historie, ale o něm dnes ještě nic nevíme?“ ptá se Le Monde.

Kde jsou hranice humoru? Charlie vs. Dieudonné

Francie si zakládá na svých svobodách, zejména na „svobodě projevu“, ale když se k tématu chtěl vyjádřit někdo, kdo nesdílel většinový názor – ať už se ta osoba jmenovala Marine Le Penová, nebo komik Dieudonné M´bala M´bala, se zlou se potázali. Předsedkyně Le Penová šla defilovat do města Beaucaire na jihu Francie, kde má Národní fronta svou radnici. Shromáždila tam nějakých 1500 stoupenců z celkového počtu 60 000 místních obyvatel.

To kontroverzní černošsky komik Dieudonné, jenž před rokem čelil se svým spektáklem velké nevoli ze strany francouzských úřadů, si vysloužil svým nejčerstvějším výrokem soudní stíhání. Co to komik v zemi, kde „satira, ironie a humor“ údajně vládne jako svatosvatá „svoboda“, udělal? Hned 11. ledna napsal na facebooku, že je taky Charlie. Ano, ale napsal to takto: „Vězte, že tento večer, co se mne týče, cítím se jako Charlie Coulibaly.“

Pokud nevíte, kdo je onen Coulibaly, jedná se o toho třetího z útočníků, takřečeného Amedy Coulibalyho, jenž zastřelil v židovském hypermaketu ve Vincennes čtyři lidi. Jeho ženě Hayatě Boumedienové se podařilo zázračně uprchnout do Sýrie. 

Ačkoliv byl vzkaz brzy smazán, Dieudonné si neodpustil ještě poznamenat něco na konto samotné manifestace, že šlo o „magický okamžik, srovnatelný s velkým třeskem“ a bylo to tak významné jako „korunovace Vércingétorixe“ (jeden z posledních náčelníků galského kmene, co bojoval s Římany). Dieudonné si myslí, že je možné „smát se všemu“, což je zjevný útok na některé kýčovité aspekty „národní jednoty“. O sobě rád mluví jako o „národním nepříteli“.

Faktem je, že Dieudonného humor je mnohem korozivnější, než obecně přijímané vtipy kreslířů Charlie Hebdo – včetně poslední titulní strany tuto středu s novou karikaturou proroka Mohameda, jenž „všem odpouští“, protože je „taky Charlie“. To Dieudonné to vidí takto: „Nepokouším se o nic jiného, než se smát,“ napsal, „a nečiním nic jiného, než se směji i smrti, neboť smrt sama, se směje nám všem, a Charlie to ví, bohužel“.“

Strategie po 11. lednu: pravice, levice... a Le Penová

Jaké jsou tedy hlavní strategie francouzských politiků po 11. lednu? Pravice má sice staronového lídra Nicolase Sarkozyho, alespoň v rámci Svazu pro lidové hnutí (UMP), jež by se mělo brzy proměnit v jednoslovné Sdružení (respektive: „shromáždění“) ale neví stále nic lepšího, než parazitovat na Marine Le Penové.  Mohl by sice zaútočit na zahraniční politiku socialistů, jež je velmi problematická (v Mali, Střední Africe i jinde), ale ví velmi dobře, že musí začít doma.

Nechce ale kritizovat, jak tvrdí jeho blízcí spolupracovníci, spolupráci zpravodajských složek, jež podcenily zpočátku nebezpečí konkrétních teroristů, bratrů Kouachiů. Přesto s jedním návrhem, jenž zní radikálně, přišel - aspoň něco: Chce zabránit návratu džihádistů do své vlasti, tedy v tomto případě do Francie. Jenom ve Francii registrují na 1200 francouzských občanů, jež se dali na „válečnou stezku“ - především do Sýrie. Policisté na jednoho takového člověka vyčleňují dosud dvacet pět lidí.

Hlavním tématem tedy opět bude – imigrace. Hned toto pondělí se Sarkozy objevil v terénu s požadavkem diskuse nad imigrací v širším společenském kontextu. Marine Le Penová ale tuto léčku snadno rozpoznala, a svou účast na diskusi odmítla. „Sarkozy? Nikdo ho nechce poslouchat. Může to opakovat třeba 150 krát, i někteří v UMP o tom pochybují. Jsme připraveni mu zopakovat jeho incestní vztahy s Katarem, zemí, jež podporuje muslimské fundamentalisty,“ sdělil místopředseda Národní fronty Florian Philippot.

 Prezident Hollande je stále v nasazení, v němž opakuje, že je všem třeba „jednoty“ a národního „shromáždění“. Objevují se úvahy, že některé zákony, jako třeba o vzdělávání, budou urychleny. Zatím finišuje hlavně ministr ekonomie Emmanuel Macron. Levice, jež začala tento týden v Národním shromáždění se čtením Macronova zákona, se zatím snaží postupovat obezřetně. Macron již sebral na 1758 připomínek. Bude to stačit k všeobecné shodě, aby jeho kontroverzní zákon, jenž má probudit ekonomiku, vůbec prošel?

Co bude dál? Co bude dál, až opadne jednota a svornost? Co bude dál, až se vrátí pocit bezmoci a neklesne nezaměstnanost? Co bude dál, až se dny výjimečných emocí vrátí do normálu?

Prezident Hollande se dlouho snažil být „Normálním“ prezidentem. Nevybral si nejlepší časy...



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama