Rok 2014 přece jen dostál svému numerologickému předznamenání: Převratné děje kolem 2. studené války změnily politickou geografii světa tak, jak to nedokáže leckterá válka horká.
Události staré několik měsíců se přitom zdají být rozmazané a nevýznamné, jako by se odehrály v předminulém století. Koho dnes zajímá osud faraónských staveb v Soči, nebo spory o to, jak trvanlivé budou reputační zisky z této zdařilé investice?
Změny v Rusku
Ke krizi kolem civilizačního obratu Ruska se „žvanivá třída“ staví s velkým emocionálním nasazením, ale omezeným vědomostním rozhledem. Nehledě na rozdíly v osobních sympatiích polemistů, většina z nich mlčky vychází z předpokladu, že až se zvířený prach usadí, „všechno se vrátí na kruhy své“ a bude „business as usual“. Třenice mezi Spojenými státy a Ruskem možná potrvají o něco déle, ale Evropa je přece ke spolupráci s východním obrem svým zeměpisem přímo odsouzena. Jenže všechno může být jinak a není vyloučeno, že právě pro Evropu letošní rok byl jakýmsi Rubikonem, jehož překročení vylučuje návrat k předchozímu stavu.
Až donedávna se všeobecně mělo za to, že EU spojuje s Ruskem „strategické partnerství“, ať již ten pojem znamená cokoli. Obě strany tohoto mnohoslibného svazku vycházely z toho, že se partnerství bude neustále prohlubovat a rozšiřovat, neboť žádná alternativa k němu na obzoru není. Události posledních týdnů dokazují, že nic není nemožné a demontáž vztahů, byť tak rozvinutých a vzájemně prospěšných, může dostat neuvěřitelně rychlý spád.
Signálem kompletní revize této spolupráce se stalo zrušení výstavby plynovodu Jižní proud (South Stream), jež oznámil Vladimír Putin během své nedávné návštěvy Turecka. V televizním rozhovoru šéf Gazpromu Aleksej Miller zdůraznil nevratnou strategickou povahu tohoto kroku: ruský státní monopol ruší předchozí model působení na evropském trhu, jehož cílem bylo dostat plyn až ke konečnému spotřebiteli. Vlastnictví distribučních sítí znamenalo zároveň maximální integraci do ekonomického systému Evropské unie. Rusko samozřejmě může blufovat, aby vylepšilo svou vyjednávací pozici. Jenže i tak to zapadá do celkového trendu změny priorit – Rusko se přeorientovává ze Západu na Východ a katalyzátorem tohoto trendu se staly události roku 2014.
Převrat od základu
Více než čtyři desetiletí byly dodávky energetických surovin základem rusko-evropských vztahů. Již v dobách Sovětského svazu strategická rozhodnutí 60. a 70. let navodila stav vzájemné závislosti mezi Moskvou a hlavními městy západní Evropy. Tato závislost měla nejen ekonomický, ale také geopolitický rozměr.
Skálou, na které „evropský dům“ měl být vystavěn, byla dlouhodobá politika Západního Německa, jež dostala přezdívku „realpolitik“. Od dob hospodářského zázraku Spolková republika důsledně expandovala na východních trzích. Byla to jediná podoba roztahovačnosti, kterou si mohla poražená země dovolit. Sibiřský plyn, jenž proudil do Evropy rourami německé výroby, sytil nosný model, který obstál ve zkouškách studené války a přežil i znovusjednocení Německa a rozpad Sovětského svazu. Znejistily ho až události kolem ruské agrese na Ukrajině.
Postoj Berlína zaskočil Moskvu svou nesmlouvavou rozhodností a rázem udělal z Německa hlavního odpůrce ruské dobyvačnosti. Příčinou není americké vydírání, jak se domnívají někteří rádoby analytici. Vyzrálo a změnilo se samotné Německo, které se kvapem vrací do evropského popředí, tentokrát nejen ekonomicky, ale především politicky. Návrat je uspíšen úpadkem jižního křídla Evropské unie.
Německo jakožto hlavní beneficiář integrace se s kolapsem projektu smířit nehodlá. Existuje také obecnější důvod nového německého sebevědomí – Berlín překonal dědictví předchozího století a vyzrál pro roli lídra. Je připraven převzít odpovědnost za Evropu. A odpovědnost je vždy spojena s nutností dělat bolestivá rozhodnutí, v zájmu svém a v zájmu druhých.
Německo rozhoduje
Prvním varovným zvoněním se stala loňská historka s Kyprem, který byl Berlínem fakticky dohnán k bankrotu, aby mohl být změněn jeho ekonomický model orientovaný na Rusko. Další sanace Evropské unie bude nejspíše následovat a Německo, aby překonalo rostoucí odpor, bude potřebovat nové spojence v zápase o svůj projekt jednotné Evropy. V zájmu rozšíření společné základny je ochotno vzdát se zvláštních privilegií z dob, kdy ještě mluvilo a jednalo jen samo za sebe.
Jednou z takových minulých výsad byly také zvláštní vztahy s Ruskem. Aby zmírnil odpor slabších členů unie, potřebuje Berlín zvyšovat grády atlantické solidarity jako odpověď na sílící vnější hrozby. Napětí kolem Ukrajiny je v tomto smyslu nečekaným darem osudu, neboť skýtá Německu prostor k solidaritě se Spojenými státy, zatímco v jiných ohledech vzájemné atlantické svazky spíše tendují k ochlazení.
Snowdenova odhalení rozmachu odposlechů docela otřásla německým establishmentem. Jednání o transatlantickém obchodním a investičním partnerství zatím prokluzují na místě a blízkovýchodní iniciativy Washingtonu nikdy nevyvolávaly nadšení v Berlíně. Ovšem Ukrajina znamená pro Německo nejen příležitost prokázat atlantickou solidaritu – odjakživa patřila k prioritním německým zájmům. Sbližování Kyjeva s Bruselem na delší perspektivu náhle mění poměr sil v Unii ve prospěch Berlína.
Úzký výběr Moskvy
Ještě donedávna vycházela ruská elita z představy, že si Evropa může vybírat ze dvou geopolitických alternativ: Buďto zůstane atlantická pod patronací Spojených států, anebo si zvolí Ruskem nabízenou eurasijskou budoucnost. Druhá varianta by znamenala emancipaci staré Evropy a především Německa od washingtonského poručnictví a formalizaci svazků s Moskvou. Co může být perspektivnějšího než spojení ruských surovinových zdrojů s evropskými technologiemi?
Vladimír Putin narážel na tuto možnost již od začátku století, když mluvil o „výměně aktiv“. Velkým propagátorem této druhé varianty byl bývalý kancléř Gerhard Schröder a prvním krokem tímto slibným směrem měla být výstavba plynovodu Severní proud, jež zajišťovala Rusku přístup na vnitřní plynový trh Německa.
Současné stále asertivnější chování Německa ovšem svádí k domněnce, že krom dvou popsaných alternativ evropského vývoje může existovat také třetí: Posílení vlastní evropské subjektivity podepřené celou vahou Německa. Do určité míry byl tento trend zohledněn již v době zavedení společné evropské měny alternativní vůči dolaru. Všeobecně se mělo za to, že po měnové unii bude následovat mohutná politická konsolidace Starého světa. Ve druhé polovině 20. století prosazovatelem snah o evropskou subjektnost byla Francie. Vyvažování mezi Moskvou a Washingtonem a evropskou integrací vnímala Paříž jako způsob zachování si svého velmocenského postavení. V posledních desetiletích Francie ztratila potenciál pro pokračování této politiky, zatímco Německo ho naopak získalo.
Tlaky v Evropě
Utváření „evropské“ Evropy stmelené kolem Německa dostalo nový impulz v důsledku roztahovačnosti kremelských stratégů, kteří nakonec přece jen mimoděk zatlačili Ukrajinu do západní náruče. Jim samotným nezbývá než se pokusit o slasti a strasti asijské cesty. A že vlastní potenciál Ruska na to stačit nemůže, nutí je hledat v Asii partnery a budovat na zelené louce infrastrukturu stejně rozvětvenou jako ta, co zůstala v Evropě. Dohody o dodávkách plynu do Číny a jádra do Indie, snahy udělat z Turecka dispečera ruského plynu, to jsou články vznikajícího řetězce. Na východním směru dělá Rusko prakticky totéž, co na západním činilo před půlstoletím.
Vznik „evropské“ Evropy dle německého designu zatím není hotovou věcí a nemusí se podařit. Německo tím podstupuje značné riziko. Ovšem nesrovnatelně větší je riziko, které na sebe bere Moskva svým bláhovým předsevzetím udávat tón v Asii. Velmi záhy mohou kremelští snílkové zjistit, že ani Indii, ani Číně, ba ani Turecku nemohou nabídnout nic víc než suroviny a území k zalidnění.
Každopádně překotný vývoj z nás dělá svědky dalšího pokusu o změnu politické konfigurace eurasijské pevniny od Atlantiku po Jihočínské moře.
Zbožná přání bývají obvykle zašifrována do podoby ideových konstruktů. Za nesmlouvavou nevraživostí vůči ukrajinskému příklonu k Evropě, za hnidopišským hledáním chyb a škodolibým vyzdvihováním všech minulých a budoucích potíží Kyjeva v kombinaci s velkorysým pochopením pro dobyvačné spády Moskvy se skrývá tužba některých českých (ale také slovenských a maďarských) politiků ponechat si otevřená zadní vrátka do „ruského světa“.
Vážně věřili, že západní volba Střední Evropy není definitivní a při souběhu příznivých okolností se dá revidovat v duchu hesla „Z Evropy domů“. Vývoj ukrajinského konfliktu je pro ně opravdovým životním debaklem.
Očividná neschopnost Ruska prorazit si přístup k našemu regionu a jeho strategické rozhodnutí hledat si štěstí v nesnadných asijských poměrech klade mezi ně a jejich vybájenou alternativu nepřekonatelný sanitární kordon – tisícikilometrový pruh země obydlený miliony odhodlaných lidí. To z nich dělá jen další skupinu marginálních podivínů, vedle těch, co čekají na přílet mimozemšťanů, vymýšlejí jazyky neexistujících národů či věří v uskutečnitelnost komunismu.
