Klaus se o Ukrajině nejenom zásadně mýlí, on o ní také zoufale málo ví | Reflex.cz
nahoru

Klaus se o Ukrajině nejenom zásadně mýlí, on o ní také zoufale málo ví

Dalibor Roháč, Andrej Illarionov21. července 2014 • 18:00
Klaus se o Ukrajině nejenom zásadně mýlí, on o ní také zoufale málo ví
Václav Klaus
• foto: 
profimedia.cz

Vášnivá polemika o Ukrajině se nevede jenom ve světě či na sociálních sítích, ale i na stránkách a webu Reflexu. Jednu její část odstartoval článek exporadce prezidenta Putina Andreje Illarionova (Klaus se mýlí, Reflex č.27/2014), následovala reakce českého exprezidenta Václava Klause (Majdanský převrat Klausovýma očimač. 28/2014). Bývalému prezidentovi dnes odpovídají ještě Dalibor Roháč a Andrej Illarionov. Zde je jejich text:

Nejvíce zarážejícím aspektem odpovědi Václava Klause na náš článek v Reflexu (z 3. července) nejsou ony zbytečné poznámky o „nesmírné ambicióznosti“, či „podivné osobní zaujatosti, ne-li zamindrákovanosti“ jednoho z autorů našeho článku. Mnohem pozoruhodnější je ostentativnost, s jakou Klaus vystavuje na obdiv svoji absenci znalostí o Ukrajině, která mu ovšem nebrání ve vynášení silných soudů o její minulosti, současnosti či žádoucím politickém uspořádání. Jenom tím, že Klaus neví nic o smrti „jemu neznámého” Vjačeslava Čornilova, podle všeho nejvýznamnějšího ukrajinského disidenta, se staví do podobné pozice jako někdo, kdo by vyslovoval silné názory o politické situaci v Československu a České republice bez toho, aby kdy slyšel o Václavu Havlovi.

Exprezident nemá znalosti

Klaus se ve své odpovědi vědomě a explicitně odmítá věnovat různým faktickým tvrzením, které ve svém textu uvádíme. Navzdory tomu, že se opírají o informace dostupné veřejně, Klaus se domnívá, že naše tvrzení, týkající se ruského vměšování se na Ukrajině či organizace a účasti na krymském referendu, debatu „zatemňují" a vytvářejí „dojem vlastnictví jakýchsi velmi specifických, nesporných a nezpochybnitelných, ne všem známých informací“. Jemu naopak jde o „širší pohled na celou věc“ a ne o „trumfování v tom, kdo má nějaké specifické znalosti těch či oněch detailů“.

Jenomže ony „specifické znalosti těch či oněch detailů“ jsou klíčové pro správné pochopení ukrajinských událostí. Není intelektuálně poctivé tvrdit – tak jak to činí Klaus – že v případě ukrajinské krize jsou v tom „Rusko a Putin nevinně" a současně odmítat diskutovat o faktech a okolnostech, které ukazují opak.

V případě krymské nezávislosti mluví Klaus o minimálně čtyřiadvacetileté snaze místních obyvatel o autonomii a domnívá se, že každý si musí „poklepat na čelo“ při našem tvrzení, že secese nebyla relevantním politickým tématem. Krym ale měl v rámci Ukrajiny značnou autonomii – včetně vlastní ústavy. Jen málo naznačuje, že by jeho obyvatelé toužili po autonomii větší. Strana Ruská jednota, jediná explicitně separatistická strana na Krymu, vedená Sergejem Aksionovem (známým v krymském podsvětí jako „Goblin“), který je v současnosti de facto hlavou krymské vlády, získala v posledních volbách do krymského parlamentu v roce 2010 pouhá 3 (!) ze 100 křesel. 

Fakta ho nezajímají

Klaus zdůrazňuje, že situace na Ukrajině je důsledkem komplexních politických, ekonomických a historických sil, jakožto i selhání ukrajinských elit při transformaci v demokracii a tržní ekonomiku. To nijakým způsobem nezpochybňujeme – koneckonců jeden z autorů našeho článku o selhání ukrajinské ekonomické transformace psal opakovaně, jak pro server CNN tak i pro Financial Times. Ekonomická transformace ale nebyla tématem našeho textu. Jeho cílem bylo ukázat na základě existujících faktů, že jedním z faktorů ovlivňujících dění na Ukrajině – a faktorem do značné míry rozhodujícím – bylo systematické vměšování se Kremlu do vnitroukrajinských záležitostí. Konstruktivní diskusi nepomáhá, že se Klaus odmítá těmito fakty jakkoliv zabývat.

Není ovšem novinkou, že se Václav Klaus rozhodl opomenout tu stránku reality, která se nehodí do jeho interpretace ruské vojenské intervence na Ukrajině jakožto „vynuceném tahu“ či důsledku jakýchsi ukrajinských historických a politických specifik.

Velmi problematická tvrzení

Již úvodní věta politického komentáře Institutu Václava Klause č. 19 z 21. února je problematická. „Ukrajina,” tvrdí, „je ve své dnešní podobě do značné míry umělým celkem, který se samostatným státem stal až v důsledku rozpadu SSSR před dvěma desetiletími.” Vzhledem ke svým hranicím a etnické kompozici není moderní Ukrajina o nic více „umělým celkem” než bylo nezávislé Československo po rozpadu Rakousko-uherské monarchie v roce 1918. To bylo nejen společným státem Čechů a Slováků, ale také mnoha Němců, Maďarů a Rusínů. Rovněž je užitečné připomenout, že současná Ukrajina existuje ve své nezávislé podobě, od roku 1991, tedy déle než moderní Česká republika.

Sporný je i začátek následující věty, který se „umělost” Ukrajiny snaží ilustrovat tím, že její součástí jsou kromě jiných také “území na západě země, která nikdy součástí Ruského impéria nebyla (Zakarpatská oblast, Halič a další) a k Rusku byla připojena až po 2. světové válce“. Ponechme stranou to, že Halič byla mezi léty 1914 a 1915 okupovaná carskými vojsky a zamysleme se nad hlubší logikou onoho tvrzení. Souhlasil by Klaus, že Polsko je taky “umělým celkem” protože zahrnuje území, která v minulosti patřila Německu, Rakousku či Rusku? A co Rumunsko, se svým kdysi tureckým Valašskem a maďarskou Transylvánií? Pochopitelně, to, co činí východní Halič a Zakarpatskou oblast ukrajinskými, je fakt, že v nich dlouho žilo početné ukrajinské obyvatelstvo. Ve východním Haliči tvořili počátkem 20. století Ukrajinci 65 procent místních obyvatel, zatímco i v Zakarpatské oblasti jich bylo 60 procent v roce 1880, 63 v roce 1921 a 81 procent v roce 2001.

Druhá část té samé věty je vysloveně nepravdivá. Ukrajina podle Klause zahrnuje „od 18. století čistě ruské oblasti (Krym, Oděsa, východ země), pro něž samostatnost Ukrajiny znamenala vytržení ze svého původního národního celku“. Podle sčítání lidu z roku 1897 ale tvořili Ukrajinci buď relativní, nebo absolutní většinu ve všech guberniích jižní a východní Ukrajiny, kterou dnes kremelští ideologové nazývají „Novorossija”. V Tavričeské gubernii na Krymu žilo 42,2 procent Ukrajinců a 27,9 procent Rusů. V Chersonské gubernii, která v sobě zahrnuje Oděsu, bylo Ukrajinců 53,5 procent, a jenom 21 procent Rusů. V Jekatěrinoslavské a Charkovské gubernii měli Ukrajinci, v počtu 68,9 a 80,6 procent, dokonce většinu absolutní.

Podle Klause „nemá žádnou historickou tradici vlastní státnosti“. To je další pozoruhodné tvrzení, přihlédneme-li k tomu, že se Ukrajinci samotní hlásí jak k tradici Kyjevské Rusy (882-1240), tak Haličsko-volyňského knížectví (1199-1392), Záporožské seči (1489-1709), kozáckého Hetmanátu (1648-1764), Ukrajinské lidové republiky (1917-1919) či Západoukrajinské lidové republiky (1918-1919).

Historický revizionismus

Klausův historický revizionismus nabírá nový rozměr, když o vzniku soudobé Ukrajiny tvrdí, že „do jednoho celku tak byly uměle spojeny ruské a rusifikované oblasti východu a jihu současné Ukrajiny (které byly po tři staletí pevnou součástí ruského státu) s poválečnými stalinskými anexemi původně polské Haliče a Podkarpatské Rusi, která k jakémukoliv východoslovanskému státu nikdy nepatřila“. Vzhledem k faktu, že východ a jih Ukrajiny nebyli exkluzivně či dominantně etnicky ruské, jejich status v rámci Ruského impéria byl zhruba stejný jako status moderního Finska, Polska, Moldavska, či Kazachstánu. Polská Halič (se svým hlavním městem Krakovem) pochopitelně nikdy součástí Ukrajiny nebyla. Východní Halič (se svým největším městem Lvovem) ale byla součástí více východoslovanských státních celků, které na území Ukrajiny v historii existovaly, počínaje Kyjevskou Rusí, a pokračujíce Haličsko-volyňským knížectvím a později Haličsko-volyňským královstvím. Podkarpatská Rus byla součástí východoslovanských států nikoliv od druhé světové války, jak tvrdí Klaus, ale od roku 1280, kdy byla značná část regionu přičleněna k Haličsko-volyňskému knížectví.

Ekonomika také mimo

Klaus se také domnívá, že „Ukrajina zůstala a nemohla nezůstat zemí hluboce ekonomicky zakotvenou v postsovětském prostoru, navázanou a v mnoha ohledech závislou na Rusku“. Jenomže podobně ukotveny v postsovětském prostoru byly prakticky všechny postkomunistické státy střední a východní Evropy, především pak republiky bývalého Sovětského svazu. Jak je možné, že Estonci, Litevci, Češi – a později také Gruzínci – se ze své ekonomické závislosti na Rusku osvobodili – a to často poměrně radikálně?

Klaus ve svých komentářích o Ukrajině selhává i jako ekonom. Západ Ukrajiny vidí jako „hospodářsky zaostalý a slabý” a tvrdí, že „ekonomicky dominuje východ země a jeho váha se zatím vždy prosadila“. Západní a střední Ukrajina ale společně každoročně od roku 2001 vykazují vyšší regionální HDP než Ukrajina východní a jižní dohromady.

Klausovo vysvětlení pro dnešní vazby mezi Ruskem a Ukrajinou se zdá být, alespoň zčásti, kulturní. Ukrajina je podle něj kolébkou Ruska, a že je “domovem desítek miliónů Rusů“. Opomeňme, že podle sčítání lidu z roku 2001 nejsou Rusů na Ukrajině “desítky milionů” ale 8,3 milionu, čili 17,3 procenta celkového obyvatelstva a to, že skutečnou kolébkou moderního Ruska je Moskevské knížectví, které se transformovalo v roce 1547 do carské podoby. Ve stejném smyslu, ne-li více, je možné říci, že Anglie je historickou kolébkou moderních Spojených států, Austrálie, Kanady, či Nového Zélandu. Navzdory tomu by vlády těchto zemí, na rozdíl od Kremlu, nenapadlo činit si jakékoliv nároky na anglické území.

Mylná interpretace

Vrcholem Klausovy mylné interpretace historie a politické reality na Ukrajině je jeho opakování kremelské lži o údajném západoukrajinském nacionalistickém jádru revoluce na Majdanu. Podle Klause „svržením Janukovyče se nacionalistický západ země chopil výlučné politické moci“. Nacionalismus má ale svůj přesný význam a Klaus nijakým způsobem nedokumentuje, v jakých opatřeních či vyjádřeních se údajný nacionalismus nové politické reprezentace projevuje. Nebo si snad myslí, že premiér Arsenij Jaceňuk je západoukrajinským nacionalistem proto, že pochází z bukovinské Černovice?

Připomeňme jenom, že prezident Porošenko pochází z jižní oděské oblasti, předseda parlamentu Turčynov je z Dněpropetrovsku na jihovýchodě země. Ministr vnitra Arsen Avakov se narodil v Ázerbájdžánu, je arménského původu a žil v Charkově na východě Ukrajiny. Ředitel Ukrajinské bezpečnostní služby (SBU) Valentin Nalivajčenko se zase narodil v zaporoží.

Stejně jako jeho tvrzení o ukrajinské historii, Klausův alarmismus týkající se „západoukrajinských nacionalistů“, „militantních antirusistů“, či „banderovců“, nemají oporu v realitě, ale jedině v propagandistickém vysílání stanic Russia Today či Hlasu Ruska.

Je pochopitelně možné být kritický vůči současné ukrajinské reprezentaci a vést seriózní polemiku o budoucnosti Ukrajiny – a o to Václav Klaus údajně usiluje. K takové polemice by ale bylo nutné, aby jeho argumenty a zdroje informací byli bohatší než jen kremelské propagandistické floskule, které tvoří jádro exprezidentových vyjádření k tomuto tématu.

Dalibor Roháč a Andrej Illarionov jsou výzkumníci Cato Institute ve Washingtonu, D.C. Andrej Illarionov pracoval v letech 2000 až 2005 jako ekonomický poradce prezidenta Ruské federace Vladimira Putina.

Dalibor Roháč, Andrej Illarionov



Diskuse ke článku

 

reklama
Komentáře
Nejčtenější
E15