JAN JANDOUREK: Marx je prý v pekle, ale my tak trochu taky | Reflex.cz
reklama
nahoru

JAN JANDOUREK: Marx je prý v pekle, ale my tak trochu taky

Jan Jandourek2. února 2014 • 08:00
JAN JANDOUREK: Marx je prý v pekle, ale my tak trochu taky
Karl Marx
• foto: 
Wikipedia.org

V nedávno postaveném chrámu Vzkříšení v černohorské metropoli Podgorice se objevila freska, na které jsou Karel Marx, Bedřich Engels a Josip Broz Tito vyobrazeni v pekelném ohni. Freska způsobila polemiku. Kritici tvrdí, že by se církev neměla do politiky plést. 

reklama

Podle zpráv se v Černé Hoře nejedná ohledně umístění politiků do pekla o první případ: v klášteře Ostrog jsou Adolf Hitler, Vladimír Iljič Lenin a Josip Broz Tito jsou vyobrazeni společně s Jidášem, který zradil Krista.

Umístit někoho do pekla je dávný kolorit. Dělal to už Dante. Nemá to nic společného s věroukou, protože církve sice prohlašují některé lidi za svaté, ale o nikom neříkají, že je s jistotou v pekle.

Podstatná je ale otázka, jestli se má církev plést do politiky. Dnes je to mnohem přísnější než dřív. Ještě za první republiky bylo běžné, že kněží seděli jako poslanci v parlamentu. Monsignore Jan Šrámek byl dokonce předsedou londýnské exilové vlády. Za komunistů to nabralo zcela jiný směr. Církev se nepletla do politiky, protože v komunistickém Československu žádná politika nebyla. Politika je svobodné soupeření stran, nic takového tu nebylo. Byla tu jen hra na politiku. K tomu komunisté využili i některé povolné duchovní, na které Státní bezpečnost něco věděla, nebo kteří zatoužili po kariéře.

Představa církve, která nebude mít nic společného s politikou, je ale naivní. (Mluvíme o církvi v jednotném čísle, protože většinou jde o katolickou církev, protože je největší a s největším vlivem.) Církev představuje nějaký skupinový zájem. V poslední době to bylo vidět nejvíce ohledně takzvaných restitucí. Ty nešlo prosadit jinak, než politicky. Stejně tak se budou muset řešit další záležitosti, které bez politiky nepůjdou. Přítomnost duchovních v armádě, v médiích, nemocnicích.

Odluka není a nebude

Lidé často používají poněkud omšelou frázi o odluce církve od státu. Jenže to už je hodně zastaralá záležitost. Církve jsou tak důležitou součástí společnosti, dokonce i v naší ateistické zemi, že o nějaké odluce nemůže být ani řeči. Věřících, co chodí do kostela, jsou tak čtyři procenta populace. Věřících, co chodí občas, nebo si jen tak doma věří a rituály moc nepotřebují, budou desítky procent. Jenže společenský dopad církví je mnohem větší, jak je vidět z toho, že členové církví tvoří procentně mnohem výraznější část společenských elit, než by odpovídalo procentnímu zastoupení věřících v zemi. Prostě mají nějaký silný sociální kapitál, s kterým umí pracovat. Odboráři taky umí dělat mnohem větší kravál, než odpovídá jejich reálnému zastoupení ve společnosti. Tak to na světě chodí.

Teď jsme ve fázi, že se píše, o kolik hektarů církve požádaly a jaké cenné obrazy chtějí. To je ale ve skutečnosti nedůležité. Jde o to, jaký vztah si stát a církve vybudují. V Německu, které je napůl katolické a protestantské, se to povedlo. Je to odluka, ale je to taky symbióza.

U nás asi nehrozí, že by někde v kostele vznikla freska, na které by se v pekle smažili Klement Gottwald a Grebeníček starší i mladší a prokurátorku Polednovou Brožovou by čerti ladovského typu napichovali na vidle. Sám bych se takovým obrazem potěšil, ale není to optimální model. Je zásluhou Nečasovy vlády, že dovedla do konce nekonečný příběh církevních restitucí. Teď je možné začít znovu. Stát a církve a občanská společnost mají žít v souladu. Jinak budeme v pekle všichni.



Klíčová slova: MARXJan Jandourek



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama