Před 75 lety vyhlásilo Slovensko válku Sovětskému svazu | Reflex.cz
reklama
nahoru

Před 75 lety vyhlásilo Slovensko válku Sovětskému svazu

Jaroslav Šajtar24. června 2016 • 18:00
Před 75 lety vyhlásilo Slovensko válku Sovětskému svazu
Jozef Tislo při setkání s Hitlerem
• foto: 
Wikimedia

V úterý 24. června 1941 v poledne ohromení občané Slovenska uslyšeli z rozhlasu prohlášení ministra vnitra Alexandra (Šaňa) Macha: „Slováci, Slovenky, občané Slovenské republiky, poslouchejte! V plné solidaritě s Velkoněmeckou říší nastupuje slovenský národ v obraně evropské kultury na své místo. Útvary naší armády překročily hranice Slovenské republiky, aby se připojily k bojující armádě německé.“

reklama

Tento text den předtím zestylizoval prezident Jozef Tiso, jenž odmítl Tukovu formulaci, že Slovensko „dobrovolně vstupuje do války“, a nahradil ji termínem „připojujeme“, aby tak zdůraznil, že vstup jeho země do války proti SSSR si německá strana vynutila. Tisovi totiž, jakkoli jako kněz pokládal komunistickou ideologii za smrtelné nebezpečí, dosavadní sovětsko-německá spolupráce na základě paktu Molotov–Ribbentrop vyhovovala. Slovensko udržovalo s východní velmocí velmi korektní styky. Tisův bratranec dr. Fraňo Tiso zastával až do května 1941 post prvního slovenského vyslance v Moskvě, kde šmelil dolary za rubly na černém trhu za šestkrát výhodnější kurs.

Vstup malého Slovenska s poměrně slabou a technicky nedostatečně vybavenou armádou (Rychlá skupina čítala 1910 vojáků, 25 polních děl, 16 protitankových kanónů a 47 lehkých tanků) do války proti kolosu pyšnícímu se největším počtem tanků a letounů na světě navíc postrádal pádné morální zdůvodnění – tedy kromě omšelých frází o „křížovém tažení Evropy proti židobolševismu“. Na rozdíl od Finska a Rumunska, které SSSR v roce 1940 připravil o část území, Slovensko vůči Sovětskému svazu žádné teritoriální nároky nemělo. Kromě toho na Slovensku přežívaly určité prvky slavjanofilství. Proti Rusům, Ukrajincům (na Slovensku žila ukrajinská menšina) a Bělorusům Slováci historicky nic neměli, což se nedalo tvrdit o jejich nových spojencích na východní frontě – Maďarech –, jež upřímně nenáviděli. Proto také ministr národní obrany generál I. třídy Ferdinand Čatloš, který jednou řekl v rozhovoru se sovětským vyslancem Puškinem, že Sovětský svaz je neporazitelný, neopomněl 24. června 1941, kdy hranice překročila Rychlá skupina plukovníka generálního štábu Rudolfa Pilfouska, vydat rozkaz, v němž mj. stálo:

„Nejde tu o boj proti ruskému národu – ani proti Slovanstvu. Takovými hesly operují jen zločinní nepřátelé národa a státu, kteří usilují o šíření rozvratu a chtěli by nás vehnat do záhuby. V tomto boji, jehož výsledek je jasný, najde v nové Evropě budoucnost i ruský národ.“

Pátého července 1941 skončila „skrytá“ mobilizace slovenské armády, jejíž početní stav k tomuto datu stoupl na 90 533 osob včetně 3454 důstojníků, což představovalo 3,6 procenta celkové populace Slovenska. Z toho do bojových jednotek ve dvou divizích a Rychlé brigádě, jak se od 8. července 1941 nazývala reorganizovaná Rychlá skupina, se nacházelo 50 689 osob. Rychlá brigáda však již 22. července utrpěla těžkou porážku u ukrajinského Lypovce (rusky Lipovec), která ji stála 88 mrtvých, 360 raněných a většinu těžké výzbroje. Již v srpnu slovenská vláda stáhla z fronty 35 623 vojáků, aby měl kdo sklízet úrodu, takže ke konci roku 1941 se počet slovenských vojáků v poli ustálil na pouhých 14 652. Roku 1942 činil 16 716 mužů, v roce 1943 vzrostl na 18 250, ale v březnu 1944 rapidně klesl na 10 950 osob. To je ve srovnání s Finy, a zvláště Rumuny velmi málo.

Tažení proti Sovětskému svazu se zúčastnila operační Rychlá divize (po ústupu z Kavkazu se nazývala 1. pěší divize) generála Jozefa Turance a Zajišťovací divize (1. Srpna 1943 přejmenovaná na 2. pěší divizi) nejpopulárnějšího velitele slovenské armády – generála II. třídy Augustína Malára, jenž později převzal velení Rychlé divize. Oba tito generálové byli jako jediní Slováci vyznamenáni německým Rytířským křížem Železného kříže. Dále se kampaně na východní frontě zúčastnila 2. a 3. pozorovací, 12. a 13. stíhací letka a skupiny ženistů.

O účasti slovenské armády v protisovětské válce koluje mnoho zkreslených nebo i vyloženě lživých informací, někdy spíše mýtů a fám. Seriózní zpracování přinesl teprve pátý svazek sedmidílných Vojenských dějin Slovenska, a zejména čtyřdílná průkopnická monografie Pavla Mičianika Slovenská armáda v tažení proti Sovětskému svazu (1941–1944). Z ní jsou převzaty následující číselné údaje:

Podle výkazu ztrát slovenského ministerstva národní obrany od 24. června 1941 do 31. března 1944 padlo nebo zemřelo 1235 slovenských vojáků, raněno jich bylo 3198, nezvěstných 2243 a zajatých 294. Počet zběhů činil 617. Z důstojníků bylo 50 mrtvých, 93 raněných, 36 nezvěstných, sedm zajatých a stejný počet zběhů. Celkové ztráty tak dosáhly 7587 mužů, z nichž na nenávratné (mrtví, nezvěstní a zběhové) připadlo 4389 osob. Do srpna 1944 vzrostl počet mrtvých na 1281. Jejich jmenný seznam uveřejnil na svých webových stránkách bratislavský Ústav paměti národa. Pro srovnání připomeňme, že ztráty jejich rumunských a maďarských spojenců se počítaly na statisíce a finské na mnoho desítek tisíc. To však zároveň vypovídá o intenzitě bojové činnosti. Překvapivě nízké byly i materiální ztráty: čtyři obrněná auta, 20 lehkých tanků, z toho v bojových akcích jen deset, a 109 polních děl. (Nízké v absolutních číslech. Přihlédneme-li k množství nasazených děl a tanků, jichž měla slovenská armáda pomálu, pak zdaleka tak nízké nejsou.)

Naproti tomu v letech 1941–1943 slovenské jednotky usmrtily nejméně 3100 rudoarmějců a partyzánů a 16 500 jich zajaly. Zničily nebo vyřadily z boje deset dělostřeleckých baterií, asi dvacet železobetonových a přes sto dřevozemních bunkrů, devět až deset tanků a ozbrojenou říční loď. Lehké a těžké baterie protiletadlového dělostřelectva sestřelily patnáct letadel. Ve srovnání se ztrátami, jaké sovětským ozbrojeným silám způsobili například Finové, jde o víc než skromná čísla.

Ke cti Slovákům slouží, že z celkového počtu sto tisíc vojáků, kteří se vystřídali na východní frontě, se prokazatelně válečných zločinů dopustilo jen zhruba dvacet osob. Slovenské vojáky naopak šokovala zvěrstva páchaná masově jejich německými „kamarády ve zbrani“.

Nejúspěšnější bojovou jednotkou se jednoznačně stala letka 13 Slovenských vzdušných zbraní, jejíž stíhači sestřelili podle publikace Tatranští orli nad Kubání leteckého historika Jiřího Rajlicha od října 1942 do října 1943 215 letounů. Celkem měli stíhači Slovenských vzdušných zbraní úctyhodných sedmnáct es, z nichž nejúspěšnější – Ján Režňák – si připsal na konto 32 sestřelů. Zde se opět nabízí srovnání: Českoslovenští letci bojující za druhé světové války po boku Spojenců měli 304 potvrzené sestřely a podle francouzských norem 29, podle britských 12 es, z nichž nejúspěšnější – Karel Kuttelwascher, jenž se letos, doufejme, konečně dočká nejvyššího státního vyznamenání – měl podle francouzských norem dvacet sestřelů jistých, podle britských 18,476.

Jaroslav Šajtar




Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama