Loupež století | Reflex.cz
reklama
nahoru

Loupež století

Miroslav Cvrček30. května 2013 • 00:15
Loupež století
foto: ČTK

„Naše měna je pevná a měnová reforma nebude, všechno jsou to fámy, které šíří třídní nepřátelé,“ ujišťoval obyvatele Československa prezident Antonín Zápotocký v pátek 29. května 1953 v rozhlasovém projevu. Ve skutečnosti byly v tu chvíli připraveny nové bankovky už dříve vytištěné v Sovětském svazu.

reklama

„Nevěřím mu ani slovo,“ řekl si asi Karel Frauenterka z Třeběšic na Benešovsku. Aspoň tak na něj dnes vzpomíná jeho mladší bratr František, můj děda. „Nevěřil mu, v několika dnech před reformou rychle utratil všechny peníze,“ říká. „Zápotocký v rádiu tvrdil, že žádná měna nebude, a do druhého dne bylo všechno jinak,“ ještě dnes s pohnutím vzpomíná František Frauenterka. „Tehdy jsme ještě soukromničili, do JZD jsme šli až jako poslední. Museli jsme,“ připomíná realitu tehdejší doby na vesnici a osud rodinného hospodářství. Vždyť o sedláky, i o ty malé, v reformě taky šlo.

 

František byl z devíti dětí. Každý z nich se k měnové reformě postavil jinak. Karel odhadl situaci zdaleka nejlíp, rozhodl se zbavit peněz. „Zapřáhli jsme koně a na žebřiňáku jsme vozili nábytek, který si Karel koupil, domů do Třeběšic,“ pátrá v paměti František. „Ještě si koupil kola a taky motorku, jawu stopadesátku,“ říká František. Mimochodem, Třeběšice jsou kousek od městyse Divišov, kde se později jawy začaly vyrábět.

 

„Tehdy mi bylo šestadvacet, Karel byl o dva roky starší. Přemluvil mě, abych taky peníze utratil. Koupil jsem secí stroj a hodinky. Rodiče si koupili oblečení a další věci,“ říká František. „Ale Jarda, který byl ještě o dva roky starší než Karel, ten tomu nevěřil, nechtěl utratit nic. Zbyly mu jen oči pro pláč.“
„A Máňa, ta si dlouho spořila,“ vzpomněl si děda ještě na svou mladší sestru Marii. „Nakonec dostala jenom pár korun.“

 

MĚNA BUDE

Zatímco teprve něco málo přes dva měsíce úřadující prezident ujišťoval v pátek obyvatelstvo, že žádná měnová reforma se nekoná, v sobotu v pět hodin odpoledne, kdy se uzavřely obchody a lidé přišli domů z práce, v rozhlase vystoupil předseda vlády Viliam Široký a oznámil pravý opak.

 

„Provedením peněžní reformy bude československá koruna svázána s nejpevnější měnou světa, sovětským rublem,“ prohlásil Široký. Podle něj byla měnová reforma úspěchem pracujícího lidu.

 

Zákon, který měnovou reformu upravoval, byl přitom přijat teprve týž den po jedné hodině, kdy se sešlo Národní shromáždění. Zákon byl navržen a bez námitek schválen během několika málo minut za přítomnosti vlády i prezidenta Zápotockého, jehož přivítali bouřlivým potleskem.

 

Hned po schválení vystoupil právě předseda vlády Široký a předvedl nacvičenou rétoriku: „Uskutečnění peněžní reformy a zrušení lístkového systému na potravinářské a průmyslové výrobky podávali jasný důkaz o významných úspěších, kterých jsme v rozvoji národního hospodářství na nových, socialistických základech za účinné pomoci Sovětského svaz dosáhli.“ Ani slovo o znehodnocených úsporách obyvatel.

 

„Buržoazie do roku 1948 používala své relativně silné pozice v průmyslu a ve stavebnictví, velko- a maloobchodě a v polnohospodářství k rozvracení československé koruny. Shromažďovala velké zisky a rozpoutala bezuzdnou spekulaci (…) Vývoj československé koruny byl takto do února 1948 značně ovlivněný sabotážnickou a rozvratnickou činností reakčních buržoazních stran,“ hřímal Široký a nejvíce si pochvaloval svázání měny se sovětským rublem, tedy „měnou země vítězně kráčející k vysokým metám komunismu“.

 

TVRDÁ REALITA – 1:50

Černé na bílém i s konkrétními poměry, v nichž se směňovaly staré peníze za nové, vyšly pak podrobnější informace v neděli v Rudém právu. Hotovost byla vyměněna v poměru jedna ku pěti, ovšem jen do výše 300 korun. Nad tuto částku už platil výměnný poměr 50 ku jedné. Lépe na tom byly bankovní vklady. Ty se přepočítávaly v následujících poměrech.

 

Částky                    poměr
do      5 000,–      5:1
do      10 000,–    6,25:1
do      20 000,–    10:1
do      50 000,–    25:1
nad    50 000,–    30:1

 

Tak to ovšem bylo jen s vklady uloženými do 15. května. Kdo uložil později, konto se mu srazilo v poměru 50:1. Ostatně v tomto poměru byla vyměněna většina peněz.

 

To však nebylo všechno. Řada úspor byla zabavena úplně, například životní pojistky. Peníze propadly také těm, kdo měli tzv. vázané vklady, které byly zablokovány už při měnové reformě v roce 1945 – byly to peníze vydělané za války a tehdy vyplacené ve slovenských či protektorátních penězích.

 

Do oběhu po skončení války nebyly plně puštěny kvůli obavám z růstu cen. Ovšem částečně se do něj dostávaly. Platila například výjimka pro staré lidi. Když byli nemocní, právě z těchto vázaných vkladů mohli čerpat peníze. Podobně to platilo pro invalidy. Rodiny dostávaly tyto peníze při narození dítěte. Další výjimku představovaly výdaje na vzdělání. Anulovány byly však i státní dluhopisy a cenné papíry.

 

Pro lepší představu o rozsahu výměny starých peněz za nové a anulaci některého finančního majetku je třeba uvést čísla celkových změn. Reforma stáhla z oběhu 52,1 miliardy korun, které byly vyměněny za oběživo ve výši 1,4 miliardy. To je přibližně 37 ku jedné. Někdejší rektor Slezské univerzity v Opavě Zdeněk Jirásek v deset roků starém sborníku Padesát let od měnové reformy uvádí, že obyvatelstvo vlivem směnných kursů a likvidací pojistek, dluhopisů a podobně ztratilo 21 miliard korun a o dalších 84 miliard přišlo na zmíněných vázaných vkladech. Naopak stát získal 3,5 miliardy nových korun.

 

Tyto peníze pak stát použil ke zlevnění některého zboží nejdříve základní potřeby, postupem času i dalšího vybraného spotřebního zboží.

 

Co je však stejně důležité jako snížení množství oběživa, byly i úpravy cen zboží. Ty se sice také snížily, ale vůči novým penězům se relativně zvýšily.

 

PROČ?

Nabízí se několik otázek. Proč Zápotocký popíral reformu pár hodin před tím, než ji za jeho přítomnosti odmávalo Národní shromáždění? Znemožnil se, protože o tom nevěděl? Proč vůbec měnovou reformu vláda provedla? A byla-li nějaká změna v měnové politice nutná, proč to udělala zrovna takhle? A proč komunisté dopustili, že na ni dopláceli i dělníci a důchodci, tedy lidé, o něž se chtěli opírat?

 

Prezident Zápotocký o chystané měnové reformě podle dostupných indicií jako jeden z mála věděl a znemožnil se zcela dobrovolně. Vyšší loajalitu cítil ke straně než k „pracujícímu lidu“. Ostatně v situaci, kdy lidé hromadně skupovali všemožné zboží, protože o měnové reformě slyšel už skoro každý, byl asi Zápotocký, člověk, jenž přežil koncentrák, jediným z čelných komunistů, kdo mohl vzbudit důvěru. Popření reformy bylo tak trochu zoufalým krokem, jak odvrátit nákupní horečku, která vypukla kvůli obavě ze znehodnocení peněz. Navíc se na tehdy nedostatkovém trhu zásoby tenčily každou hodinou, což komunisty strašilo.

 

Zapeklitější otázkou je, proč se to stalo a proč takhle. Na jednu stranu tu byly zcela reálné důvody, které by vedly k nějakému opatření každou vládu, i nekomunistickou. Na druhou stranu se pak do provedení reformy promítly ryze ideologické důvody.

 

Fakt je, že po válce se měnové reformy udělaly téměř ve všech evropských zemích. Evropa se totiž musela vypořádat s inflačními penězi – jak známo, vlády v průběhu válek zpravidla tisknou peníze o sto šest. Tak tomu bylo i během druhé světové. Měnová reforma roku 1945 sice zablokovala válečné peníze, ale politická reprezentace si je nedovolila zcela zlikvidovat. Případy, kdy se lidé k těmto penězům dostali, jsme již zmiňovali.

 

Kdyby se všechny peníze z těchto zablokovaných vázaných vkladů dostaly do oběhu, přivodilo by to rychlý růst cen. Tento růst by byl o to rychlejší, že v Československu stále platil lístkový přídělový systém. A vzhledem k množství peněz v oběhu tu byl stále nedostatek zboží. Ceny na volném trhu proto byly násobně vyšší než cena s použitím lístků. Objektivním problémem tedy byla existence vázaných vkladů, jejichž celkové množství převyšovalo celkové množství peněz v oběhu, a existence lístkového systému.

 

Vláda mohla pokračovat v pozvolném rozpouštění vázaných vkladů, jenže tady nastupují ideologické zábrany. Cílem komunistů byla plánovaná ekonomika s plánovanými cenami. Nová hotovost by s cenami zamávala, což se komunistům nemohlo líbit. Zabavením vázaných vkladů a dalšího finančního majetku a odebráním většiny hotovosti zlikvidovali noví páni země převis poptávky a mohli tak získat i kontrolu nad cenami, zavést konečně skutečné centrálně plánované hospodářství. V neposlední řadě zbavila reforma hotovosti odolávající sedláky. Jako bonus měla vláda dost peněz na financování rostoucí armády, jak to žádal velký bratr ze země, kde zítra znamená včera, i na další své centrálně plánované výdaje.

 

Právě na to, aby vláda měla dostatek peněz na výdaje, jakési konání dobra pro všechny, které je dobře vidět (ovšem za ukradené peníze), zřejmě tlačila Moskva. Navíc, jak zmiňuje Jirásek, v Československé státní bance začal již v roce 1952 působit ekonomický poradce ze SSSR Nikolaj Alexandrovič Ivanov. Výsledkem všeho bylo navázání koruny na rubl a odchod z Mezinárodního měnového fondu, jejž československá reforma zaskočila, protože byl neinformován.

 

ODPOR

„Tehdy jsem pobýval často v nemocnici,“ vzpomíná publicista Václav Tikovský. „Vzpomínám si, že vedle mě ležel takový stařík. Občas večer se přikryl pod deku a cosi mu tam cinkalo. Až po čase jsem zjistil, že si tam cinká s mincemi. Ten člověk se zbláznil. Nic víc mu totiž po reformě nezbylo.“
Pokud člověk nechtěl držet ústa a krok a nezbláznil se, mohl se vzbouřit. A to se na řadě míst v Československu skutečně stalo. Zatímco někteří informovaní komunisté skupovali šperky a jinak ukládali peníze chystané na znehodnocení, například v plzeňské Škodě, ale i v mnohých dalších podnicích dostali dělníci výplatu prakticky v okamžiku vyhlášení reformy. V rukách tedy měli vlastně už bezcenné peníze, které nemohli utratit za staré ceny.

 

Co se vlastně stalo a co to znamená, si lidé pořádně uvědomovali až v pondělí, kdy se sešli v práci a diskutovali s kolegy. Na mnoha místech (bylo jich více než 120) vypukly stávky a různá forma protestů. Nejlépe je zdokumentována demonstrace právě v Plzni, kde lidé dokonce obsadili i některé úřední budovy. Třeba ze soudu prý vyhazovali a pálili spisy. Na radnici zase podle dobového svědectví likvidovali busty a obrazy pohlavárů včetně Gottwalda a Zápotockého. V Praze zabránili v pochodu dělníků do centra milicionáři.

 

Zajímavé je, že valnou většinu protestujících tvořili dělníci, tedy opora komunismu. Většinu měli i v seznamech odsouzených. Frustrace z tak brutálně provedené loupeže byla obrovská. Objevovaly se požadavky na svobodné volby, někdy i vyloženě protikomunistická hesla.

 

Dva týdny před událostmi ve východním Německu, které jsou považovány za první snahy o změnu kursu v komunistickém bloku, se náznaky změny odehrály u nás. Byl s nimi ale brzy konec. Vládnoucí režim protesty očekával, a i když zaskočily svým rozsahem a zapojením dokonce i členů komunistické strany, aktivní odpor rychle skončil. Nastalo to, co známe z období po okupaci v roce 1968: prověřování postojů k měnové reformě jednotlivých lidí a případné vyhazování z práce a další postihy. Ovšem v porovnání s rokem 1968 v mnohem menší míře.

 

Jako tvrdý a bezohledný politický pragmatik se projevil Antonín Zápotocký. Bezostyšně lhal lidem pár hodin před spuštěním reformy a po ní upozorňoval své stranické kolegy, že „se nesmíme domnívat, že dělníkům je všechno dovoleno, vytvářet kult dělníka“.

 

Pro obyvatele Československa to byla třetí měnová reforma v krátké době. První nastala po rozpadu rakouské monarchie, druhá ihned po druhé světové válce. K tomuto sledu ještě přiřaďme německou okupaci, kdy se stanovil směnný kurs nadhodnocující marku tak, aby Němci mohli v protektorátu levněji nakupovat. Důvod k obavám a skepsi ohledně výdrže československých peněz tedy měli lidé dost a dost.

 

BĚŽNÁ PRAXE

Tím, že Československo při měnové reformě 1953 anulovalo vydané dluhopisy, de facto vyhlásilo bankrot – nesplnilo své závazky. Předlužené země to dělaly v historii poměrně často a vždycky to nakonec zaplatil prostý občan. O reformě nikdy nesměli lidé vědět dopředu, protože by se dokázali účinně bránit podobně jako v roce 1953, kdy nakupovali všechno, od nábytku přes motorky až po alkohol.

 

V historii státních bankrotů šlo vždy o přesun kupní síly od prostých lidí ke státní moci. Dříve se to dělo i prostřednictvím zlehčování mincí, kdy se v nich snížil obsah drahého kovu a se stejným množstvím zlata či stříbra si panovník narazil mincí více. Později se prostě tiskly různé papírové formy peněz. Překotné tištění s následným bankrotem bylo obvykle spojeno s potřebou financovat války nebo jiné převratné události, jakou byl i nástup komunismu v Československu.

 

Do stejné řady státních bankrotů a následného oloupení obyvatelstva patří i letošní události na Kypru, kde vláda zabavila část peněz uložených v bankách. Mimochodem k této situaci kormidlovala zemi místní komunistická strana.



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama