Causa, kterou vám přinášíme v tomto čísle Reflexu, je určitě zvláštní. Více než o prvním, tedy skutečném životě Konstantina (Cyrila) a Metoděje, vypravuje o jejich životě druhém. Tedy obrazu obou světců, jak je vytvářen, a především zneužíván v našich moderních dějinách. Diskutují čerstvý profesor MARTIN C. PUTNA a přední český historik docent JAROSLAV ŠEBEK. Jejich debata začala skutečně zostra ...
Šebek: Já si myslím, že se řítíme k antidemokratickým koncům …
Putna: … a Cyril s Metodějem v tom hrají důležitou roli. Myslím to zcela vážně. Samozřejmě že ne samotní Cyril s Metodějem, ale způsob, jak se prezentují, celkový kontext, jak ho vymyslel Klaus a Zeman, v něm pokračuje. To vše představuje novou kapitolu politického používání cyrilometodějského kultu. Smyslem oslav letos bude: Rusko je náš kamarád, jsme slovanští bratři.
Šebek: S tím bych polemizoval. Je samozřejmě otázka, jak se to vyvine na Velehradě, co tu prohlásí jednotliví politici. Ale rozhodně si myslím, že oslavy ukazují na evropanství, nikoli panslavismus. Mám k nim poměrně blízko, tak to, myslím, mohu zodpovědně tvrdit. Mají ukázat naše národní kořeny v dobrém slova smyslu, jejich evropský rozměr a zasíťování, které není orientované jedním směrem, na jednu světovou stranu.
Putna: Kolega má pravdu v tom, že skutečný život Cyrila a Metoděje nás spojuje s Byzancí, Římem a Panonií. To je evropanství. O tom není sporu. Problém tkví v interpretaci. A tady musím říct následující: Tato země se po roce 1989 vydala směrem pryč od Ruska, jenže v posledních letech vidíme, jak v české společnosti znovu roste masívní ruský vliv. Ruští studenti na vysokých školách sepisují petice, aby mohli skládat zkoušky v ruštině, poslechněte si, jak se mluví v pražských tramvajích – samozřejmě mluvit si může každý, jak chce, ale vnímejme kontext. A to nejsem ekonom, abych posoudil hospodářské vlivy. Zdůrazňovat v tomto kontextu, že nás cyrilometodějská tradice spojuje s Východem, pokládám za nesmírně nebezpečné. A mimochodem, proč jsou oslavy najednou tak velké – není to zvláštní, když nejde o žádné kulaté výročí?!
Šebek: Podobné oslavy se konaly ke svatému Václavovi a svaté Anežce, a to také nebyla žádná velká kulatá výročí. Myslím, že velkorysé pojetí oslav je na místě. Ne kvůli církvi, ale proto, abychom si uvědomili pozitivní kořeny. To, co bych velmi stručně nazval českým evropanstvím, abychom našli své místo v Evropě. Ano, smysl oslav vidím v tom, ukázat Velehrad i cyrilometodějství jako určitý most mezi Východem a Západem. Samozřejmě ne jako cestu jedním směrem. Rizika, o kterých jste mluvil, také vidím a uznávám.
Putna: Jenže já žádný most na Východ nechci! Co je dneska Rusko? Autoritářský a antidemokratický režim, v němž se zavírají političtí odpůrci, kde neexistují nezávislá média a kde opoziční bloggery obviňují z kriminálních deliktů. Pravoslaví reprezentuje nejvyšší kágébácký hajzl Kirill, spojený s druhým kágébáckým hajzlem Putinem. To je současné Rusko a já nechápu, co pozitivního tam chceme hledat. Tak jaký most?
Šebek: Já jsem neřekl Rusko, ale Východ.
Putna: Myslíte Turecko? Sýrii, Bulharsko, Albánii, Írán?
Šebek: Třeba Balkán.
Putna: Výborně, ale co máme z Balkánu?
Kde se vlastně vzala evropská fascinace Ruskem?
Putna: Tahle fascinace směsí stejnosti a jinakosti, zvláštní emocionalitou a jinou mentalitou se v intelektuálních kruzích objevuje v devatenáctém století. Vidíme vlny zaujetí Turgeněvem, Tolstým, pak přichází Dostojevskij. Na začátku dvacátého století je zjevením ruský balet, zvláštní umělecký výkon, složený z evropského a neevropského. Nic takového Evropa do té doby nepoznala.
To všechno je celkem srozumitelné, ale v náboženství?
Putna: Znovu to byla ona emocionalita, mystičnost, kontemplativnost, protože evropská religiozita trpěla – a trpí dodnes – racionalistickým vysušením, scholastikou, příšerným církevním právem. Ruská zbožnost založená na emoci, na vplývání do rytmu liturgie, tato zbožnost mystických starců, kteří namísto racionálního výkladu používali všechny ty mystické šplechty, doslova teologie, jež se vyjadřuje v aforismech, byla pro spoustu západních intelektuálů strašně lákavá a fascinující. A to zejména poté, co se tohle všechno objevilo ve dvacátém století s ruskou emigrací přímo u nich doma, v Berlíně nebo Paříži.
Bavíme se tu o Rusku, o Klausovi se Zemanem, ale ti dva – Cyril s Metodějem – nám z toho zatím vypadli. Co o nich vlastně víme?
Šebek: No, především to nebyli Rusové. Proto bych se nadále držel slova Východ, který pro mě nepředstavuje jen Rusko. Byli to Byzantinci, pocházeli ze Soluně, vezmeme-li to z národního hlediska, můžeme je označit za Řeky.
U Metoděje je to jasné, ale které jméno máme užívat v případě jeho bratra: Konstantin, nebo Cyril?
Šebek: Konstantin. My pořád hovoříme o Cyrilu a Metodějovi, ale Cyril to byl v podstatě jenom pár týdnů na konci života, když vstoupil do kláštera v Římě a přijal toto jméno. Žádný Cyril u nás nebyl. Byl tu jen Konstantin filozof a přídomek filozof je u jeho jména důležitý. Zdůrazňuje, že byl vrcholným intelektuálem, a proto k nám byl vyslán. Já bych vůbec celou misii nazval duchovním experimentem, jakkoli měla samozřejmě svůj mocenský a politický rozměr. Ne náhodou byli pro cestu do vzdálené země vybráni intelektuálové. Zejména Konstantin, člověk nepochybně charismatický …
Putna: Ale vždyť my o tom nic nevíme. To je psychologizace, jací asi byli … Kompletně to zapadá do byznysu moderních historických románů a filmů, které spekulují, co si asi tak myslela svatá Anežka …
Šebek: Druhý život Konstantina a Metoděje je samozřejmě velmi dobrým byznysem. Stejně jako druhý život svatého Václava. O něm také víme jenom z legend a podle toho utváříme jeho obraz. Jenže příběh Konstantina a Metoděje je fascinující. Je v něm strašně moc emocí, na malé ploše se střídají vzlety i pády, je to silný příběh přátelství a stejně silný příběh zrady. Takže já bych řekl, že je to emočně nabitá tradice, která je zároveň tradicí iniciační, zakládající.
V čem byla ta zrada?
Šebek: V bodě, který je pro Čechy určitě důležitý, a to je vztah s naším odvěkým nepřítelem, vztah s Franky, vztah s Německem. Jsou to přece němečtí kněží, kteří osočují především svatého Metoděje. Zradou také je, když kníže Svatopluk vyhání Metodějovy žáky z Velké Moravy. Navíc je tu vztah knížat Rastislava a Svatopluka, kdy je Rastislav, jenž byzantské bratry pozval, líčen v legendách jako ten nejlepší vládce, naopak Svatopluk jako ten, který se nechá přemluvit Němci, aby Rastislava svrhl.
Copak můžeme dát rovnítko mezi Franky a Němce?
Putna: Tak to je přesně to, co mi vadí. Když se to zjednoduší, jedná se o souboj těch skvělých mužů z Východu se zlými Němci.
Šebek: Samozřejmě že nemůžeme, ale my v našich obrazech žijeme v devatenáctém a částečně ve dvacátém století. A pozor: my se takhle, ve smyslu moderních interpretací, díváme na většinu našich tradic. To si musíme říct otevřeně. A Frankové jsou v devatenáctém století jednoznačně interpretováni jako náš odvěký nepřítel, který se snažil ovládnout Velkou Moravu, což je považováno za první česko-
německý střet.
Jak se u nás vlastně křesťanství šířilo – prostřednictvím cyrilometodějské mise, nebo ze západu?
Šebek: Jednoznačně přišly první christianizační pokusy ze západu. Konstantin a Metoděj nebyli věrozvěstové, jak bývají označováni. Oni nezvěstovali víru, oni ji pouze upevňovali ve srozumitelné řeči a písmu, ale nebyli to ti, kteří k nám víru přinesli.
Člověk by vzhledem ke geografické poloze řekl, že vítězství západní latinky nad cyrilometodějskou hlaholicí bylo v našich krajích neodvratné.
Šebek: Samozřejmě.
Putna: Naštěstí.
Šebek: Největší zásluhu Konstantina a Metoděje vidím v tom, že prosadili slovanský jazyk jako čtvrtý liturgický jazyk. Plus zviditelnění Slovanů v západním světě.
Putna: K tomu bych chtěl něco říct. Ruský historik Fedotov, ostatně sám exulant, říká, když přemýšlí o duchovních dějinách své země: Ano, dostali jsme ten skvělý dar cyrilometodějského písemnictví, toho srozumitelného jazyka liturgie, jenže ten dar se brzy ukázal býti darem danajským, jenž nás odtrhl od evropské jednoty a vytvořil na území, které ovládl, zvláštní enklávu.
Proč? Takovou moc má odlišné písmo?
Putna: V devátém století na tom byla Byzanc kulturně lépe než Západ. To je jisté. Ovšem během několika staletí se poměry obrátily a národy, které zůstaly v byzantském vlivu, strašně zaostaly. Dodneška jsou to národy, jež mají problém s moderním světem, moderní civilizací, s pluralitou a lidskými právy. Tam, kde panovalo ono byzantské a slovanské, jsou dnes jádra staro- či neoautoritářských fašismů.
Takže latina se ukázala být obrovskou výhodou?
Putna: Fedotov ještě říká: Pro národy, které dostaly na začátku latinu, to jistě bylo tvrdé, protože se ji musely naučit, ale díky ní pak získaly přístup k celé latinsky psané kultuře a na ní vystavěli vlastní, velice bohaté národní kultury. Kdežto problém slovanského písemnictví a zavedení slovanského jazyka do liturgie tkví v tom, že se lidé přestali učit řečtinu, která u nich do té doby fungovala jako jazyk vzdělaných vrstev. Skoro nikdo ji tak neuměl a všichni byli odkázáni na to, co jim někdo přeloží. V Moskvě na tom byli v 16. století tak mizerně, že horko těžko hledali nějakého chlapíka, jenž umí řecky, aby jim pořídil překlad.
A to byl osud, který hrozil i nám, kdyby na našem území zvítězila hlaholice …
Putna: Přesně tak. Ukázalo se, že ten latinský model, který byl na počátku tvrdší, je univerzálnější, zatímco ten slovanský izolující. Co ten vzývaný slovanský národ za celá staletí tak úžasného dokázal?!
Chcete říct, že slovanství je postižení, z něhož nás může vyléčit jenom německý vliv?
Putna: Samozřejmě že to stýkání a potýkání s Němci bylo v našich dějinách velmi tvrdé, ve dvacátém století zvlášť. Nicméně tohle je naše kultura a zprostředkována nám byla prvotně prostřednictvím německojazyčných lidí. Oni tu ovšem neprosazovali německou kulturu, ale kulturu latinskou, prostě univerzální evropskou kulturu. Teprve mnohem později se vše nacionalizovalo až do smutných konců. Nicméně znovu budu politický: Jde o to – Angela Merkelová, nebo Vladimir Vladimirovič Putin? Který národní vůdce je nám sympatičtější? Ten germánský, cizácký? Nebo ten slovanský, bratrský? Amen, Amen, pravím, že kdo dnes hovoří o slovanství, o nějakém přátelství s ruským lidem a o německém nebezpečí, tak jej lze pokládat za vlastizrádce.
Šebek: Já to takhle jednoznačně nevidím. Pořád bych se držel toho, že žijeme uprostřed Evropy a kolem sebe máme Západ i Východ.
Něco takového říkal prezident Beneš …
Šebek: Takhle to vůbec nemyslím. Ale určitý prostor k dialogu by tady měl být. To znamená, že máme být jednoznačně zakotveni v západní kultuře a kontaktech na Západ, ale prostor k dialogu směrem na Východ přesto vytvářet. Dokonce ho musíme vytvářet. A myslím tím dialog duchovní, protože souhlasím s tím, co tu bylo řečeno ohledně režimů, které tam panují. Nemám na mysli dialog politický a je pro mě problematický i dialog ekonomický, protože ten s sebou samozřejmě nese politický vliv, i když řada ekonomů by mi jistě oponovala, že je nezbytný, že je nutné se orientovat na východní trhy …
Takže věrozvěsti nám nakonec souvisejí s Temelínem.
Putna: Ano. Při cyrilometodějských oslavách jde také o Temelín. Profesor Putna nasazuje hluboký hlas – „Přejeme si více ruských investicí. Pusť vsegda budět solnce.“ – a napodobuje zpěv prezidenta Zemana na ruském velvyslanectví.
Takže ještě jednou: lze velkolepé oslavy cyrilometodějského výročí chápat jako přípravu na ruskou dostavbu Temelína? Jednoduše proto, že pro obyvatelstvo se stane přijatelné, že ho dostaví Rusové, a ne Američané?
Putna: Ano.
Šebek: Ne.
Na jaká slova bychom si měli dát při oslavách pozor?
Šebek: Určitě bychom měli zpozornět, kdyby někde zazněl protiněmecký akcent.
Putna: Přesně!
Šebek: Kdyby na Velehradě zaznělo, že jsme protiněmecká hráz …
Putna: A nezaznělo to snad při prezidentské volbě? Fašista, sudeťák …
Šebek: A samozřejmě kdyby zaznělo, že se máme kamarádit s Rusy.
Putna: Ale pozor, já se budu rád kamarádit s Rusy. Ale s úplně jinými Rusy, s disidenty. To jsou naši bratři. A Pussy Riot jsou naše sestry.
Šebek: Zároveň je třeba navazovat na pravoslavné intelektuály, kteří nemají vazbu na moc.
Putna: Tak mi nějakého současného jmenujte! Když jsem byl vloni v Moskvě a procházel knihkupectví, objevil jsem klasiku – Bulgakova a podobně. Když jsem ale hledal současné autory, našel jsem většinou jen nacionálně putinovskou, antidemokratickou a antiekumenickou četbu.
Šebek: Uznávám, že pokud tam nikdo takový není, je to problém.
Putna: Ano, nikdo tam není. Zbylo pár posledních kněží, které vyhánějí z církve.
A přece jsou dnes mnozí lidé u nás do Ruska, zdá se, vášnivě zamilovaní. Často se dokonce hlásí ke katolicismu jako Petr Hájek a řada členů hnutí D.O.S.T.
Šebek: Myslím, že to nejsou lidé, kteří utvářejí kontext cyrilometodějských oslav.
Putna: Vzhledem k tomu, že jsou to lidé, kteří utvářeli kontext náboženského života a díla Václava Klause v posledních letech jeho vlády, tak bych jejich vliv nepodceňoval.
Jenže jak to souvisí s cyrilometodějskou tradicí?
Šebek: Nesouvisí.
Putna: Souvisí. Lidé, jako jsou Hájek nebo Semín, silně ovlivňovali Klausovo okolí a letošní cyrilometodějské oslavy začaly být připravovány už za Klause, na to nezapomeňte. Na Pražském hradě se také pořádala výstava o Romanovcích, dočkali jsme se velkolepého uvítání Medveděva po zfalšovaných volbách, ještě si pamatujeme Nečase, jak ze sebe udělal v Rusku šaška, když prohlásil, že je proti dalajlamismu a pussyriotismu … A tak dál...
Kdybychom se podívali, kolik všemožných výročí je této míry kulatosti – s padesátkou na konci –, najdeme jich celou řadu. A že se zrovna z výročí příchodu Konstantina a Metoděje udělá takováhle monstrakce? Pro mě to jednoznačně dokazuje, že tu existuje objednávka. Ale není to objednávka společenská, nýbrž politická. Vysvětlete to.
Putna: Náboženství v konzervativní podobě začalo být módní. Nedávno jsem napsal, že kdejaký fašoun o sobě dnes říká, že je věřící konzervativec. Když nás bylo v devadesátých letech jenom pár, kteří psali o náboženských tradicích a svatém Václavu, platili jsme za ultrakonzervativní hlupáky. Když jsem psal o svatováclavské koruně a prohlašoval, že by svátek svatého Václava mohl být státním svátkem, označovali mě div ne za klerofašistu. Dnes je tohle všechno módní. A přesně to odpovídá situaci v Rusku. Bývalí komunisté tam chodí v neděli do pravoslavného kostela a olíbávají ikony. U nás se začalo dít něco podobného, byť nejde zatím o masové hnutí. Svědčí to ale o velmi výrazném společenském posunu, jenže znovu říkám: Nemyslím si, že je to posun duchovní. S duchovnem coby hledáním to nemá vůbec nic společného.
Šebek: Máte pravdu, že konzervativní a ultrakonzervativní tradice jsou dnes víc vidět. Vytváří se tu živná půda pro extremismus. Podobně jako ve 30. letech. Vidím tu ale víc vrstev. Byl jsem u toho, když se oslavy připravovaly, a řekl bych, že vliv lidí kolem Václava Klause nebyl tak silný, jak líčíte. Připravovaly se především v katolické církvi. I skutečnost, že na nich participuje Poslanecká sněmovna nebo Senát, vidím pozitivně. Na jejich půdě se také hovořilo o evropském rozměru, ne o tom, že se máme kamarádit s Ruskem. Byť je zřejmé, že každý politik nakonec použije cyrilometodějskou oslavu ke svým vlastním politickým cílům.
Konstantin a Metoděj
Bratři pocházeli ze Soluně na území nynějšího Řecka. Domněnka, že jejich matka byla slovanského původu, se nepotvrdila.
Konstantin (827–869) studoval teologii, filozofii a literaturu v Konstantinopoli, později působil jako profesor filozofie. V roce 885 se připojil k bratrovi a vstoupil do kláštera, aby se věnoval studiu.
Metoděj, vlastním jménem Michael (813–885), vystudoval práva a působil jako místodržitel provincie severně od Soluně. V roce 845 se zřekl světských výdobytků a vstoupil do kláštera. Zde přijal mnišské jméno Metoděj.
V roce 862 se moravský kníže Rostislav obrátil na byzantského císaře Michaela III. se žádostí o vyslání duchovních, kteří by na Moravě vedli bohoslužby ve slovanské řeči (a nechme nyní stranou velmi drsné poměry, plné politických zvratů, jež v Byzanci panovaly). Volba padla na Konstantina s Metodějem. První během příprav sestavil hlaholici, oba společně pak přeložili do staroslověnštiny liturgické knihy.
Na Moravu bratři dorazili na jaře roku 863. (Nynější datum oslav bylo při příležitosti milénia v roce 1863 zvoleno čistě účelově, aby připadlo do vhodné fáze bohoslužebného roku a zároveň pomáhalo čelit vzrůstajícímu kultu Jana Husa, jehož oslavy připadají na následující den).
O dva roky později – to znamená v roce 864 – přinutil východofranský vládce Ludvík II. Němec knížete Rastislava, aby umožnil návrat latinským kněžím. V tu chvíli začíná vášnivý spor dvou koncepcí – latinské a staroslověnské.
Dohoda s papežem
V roce 868 dosáhli v Římě bratři toho, že byla staroslověnština slavnostně uznána jako bohoslužebný jazyk (vedle latiny, řečtiny a hebrejštiny). Konstantin vstoupil krátce nato do kláštera, přijal řeholní jméno Cyril a 14. února 869 zemřel.
Metoděj se stává prvním moravským arcibiskupem.
Mezitím se Rastislavův synovec Svatopluk spojuje s Franky, zajímá svého strýce a vydává jej nepříteli. Rastislav je oslepen a uvězněn v Bavorsku, kde také v roce 870 nebo krátce poté umírá.
Také Metoděj je Franky zajat a propuštěn teprve po zákroku papeže v roce 873. Znovu se ujímá duchovní správy nad Moravou.
Jen několik měsíců před Metodějovým návratem se Svatopluk obrací proti svým dosavadním spojencům Frankům, vojensky je poráží a své velkomoravské království zcela osamostatňuje.Latinská kultura je však již na moravském území pevně zakotvena.
Spory Metoděje s latinskými kněžími pokračují. Zastánce staroslověnské liturgie a vzdělanosti umírá uprostřed intrik a nenávistných kampaní 6. dubna 885.
Slovanská liturgie je krátce poté zakázána a staroslověnští kněží vyhnáni z Moravy. Jakkoli je to kruté a vůči Metodějovi snad lidsky nespravedlivé, latinka definitivně vítězí.
