San Javier, Mexiko: Modlí se tu všichni, ale bibli moc neznají | Reflex.cz
reklama
nahoru

San Javier, Mexiko: Modlí se tu všichni, ale bibli moc neznají

Barbora Kostková12. září 2015 • 09:00
San Javier, Mexiko: Modlí se tu všichni, ale bibli moc neznají
foto: Barbora Kostková

„Obyvatelé San Javieru – potomci indiánského kmene Purépečů – jsou chudí, ale nejsou nešťastní ani si nestěžují,“ vzpomíná Barbora Kostková (27). „Problémy se snaží řešit sami a jsou ohromně vděční za cokoli, co jim pomůže k lepšímu životu.“

reklama

Nikdy jsem neměla potřebu ani chuť někam cestovat na delší dobu. Až se jednou můj táta zmínil, že je to škoda, protože zrovna slyšel o možnosti nějaké dobrovolnické práce v Mexiku.

Začala jsem o tom přemýšlet a nakonec mi to přišlo jako dobrý nápad. Absolvovala jsem studium hispanistiky a pobyt ve španělsky mluvící zemi by se mi hodil. Procvičím si jazyk a pomohu lidem, kteří to potřebují.

Tříměsíční pobyt, během něhož jsem měla učit děti angličtinu, zprostředkovala nezisková organizace United Vision. Místem určení se stala komunita San Javier, vesnice, nebo spíš osada nedaleko Morelie, hlavního města mexického státu Michoacán.

Bída, jak jí známe

Míst jako San Javier je v Mexiku spousta. Tohle vzniklo před dvaceti nebo třiceti lety a většinu ze zhruba dvou stovek obyvatel tvoří potomci kdysi velmi početného indiánského kmene Purépečů. Jeho řečí prý ještě dnes mluví asi sto dvacet tisíc lidí. Děti ze San Javieru se ale purépečsky učí až ve škole. Jejich rodným jazykem už je španělština.

Škola postavená svépomocí, jako skoro všechnoŠkola postavená svépomocí, jako skoro všechno

Po příjezdu do osady, kam mě vzal organizátor z neziskovky, jež pobyt zprostředkovala, mě její obyvatelé přivítali velmi vřele a hned po krátkém seznámení mě provedli osadou. Musím říci, že to pro mě byl šok. Vím, že na světě existují chudí lidé, ale nikdy jsem neviděla takovou chudobu na vlastní oči. Od výpadovky z Morelie, kde mě vysadil dálkový autobus, vedla do San Javieru jen prašná cesta, která se v osadě postupně změnila v pěšiny mezi jednotlivými domky z betonu nebo jen z kusů dřevotřísky a plechu. Mezi nimi pobíhaly špinavé děti a vyzáblí zjizvení psi. Základní životní potřeby zajišťoval jeden malý krámek postarších manželů, kteří jako jedni z mála měli auto. Většinu ostatních živilo, co vypěstovali, případně vyřezali ze dřeva a prodali na ulicích Morelie.

Casa comunal, epicentrum společenského a kulturního života, na něž byla komunita velmi hrdá, sestávalo z několika domků kolem malého nádvoří. Byla tu škola, jídelna s kuchyní, kam každý den lidé nosili, co se jim zrovna urodilo na zahrádce či políčku, a dvě mladé maminky „na mateřské“ z toho vařily dětem obědy, a také cosi jako alternativní zdravotnické středisko. Jak jsem později zjistila, jeho služby nebyly nijak valné – několikrát v týdnu tam dojížděla oblastní šamanka, jež lidem rozdávala bylinky, lektvary, a hlavně různé babské rady. Mně jednou masírovala bolavá záda a měla k tomu řeč, jak podobné potíže souvisejí se stavem duše, ale nijak mi to nepomohlo.

Vesnice na divoko

Chudoba byla to první, ovšem zdaleka ne jediné, co mě v San Javieru fascinovalo. Už při první prohlídce jsem si všimla, že lidé považují osadu za domov, nejen místo k přespání, a snaží se zlepšit své podmínky, jak jen jejich možnosti dovolí.

Pro stát jako by San Javier neexistoval. Není tam obecní úřad, není tam vodovod, natož kanalizace. Vodu si lidé musejí objednávat v cisterně a ta ji napouští do barelů, které má několik domků na střechách. Vaří se na plynových bombách. A někdy i ohřívá (většinu mého pobytu bylo teplo, ale bylo pár deštivých a větrných dní, kdy jsem si musela dát do spacáku petku s horkou vodou). Také poštovní schránka chybí. Můj problém s dopisy vyřešila až rada, ať v Moreliii uplatím lahví rumu pošťáka, jenž má tu oblast na starost, pak se zastaví.

Koloniál Josého a Rosity, jediný obchod v osaděKoloniál Josého a Rosity, jediný obchod v osadě

Samozřejmostí v San Javieru nebyla ani elektřina. Proud šel jen v Casa comunal a v domě Rafy, statné šedesátnice, u níž jsem bydlela i já. Sousedé, kteří na elektřinu neměli, k nám po setmění přicházeli zapojit prodlužovačky. Rafa tomu nijak nebránila. Občas platila i dluhy, jež ti nejméně majetní nechávali v krámku a neměli z čeho je umořit. Prakticky komunitu vedla, pomáhala obyvatelům jednat se zkorumpovanými úřady, od kterých se snažili za rozumnou cenu odkoupit pozemky (původně jejich, Indiánů!), aby měli jistotu, že je odtamtud vláda nevyhodí, sháněla příspěvky od sponzorů i dobrovolníky na výuku angličtiny.

Čím déle jsem v San Javieru byla, tím víc jsem musela houževnatost a soudržnost jeho obyvatel obdivovat. Usmívali se. Nestěžovali si ani nerezignovali a nesložili ruce v klín. Všechno to málo, co mají, si zařídili sami. A tím pádem to „málo“ dělá strašně moc. Každý květinový záhon, každé zametené zápraží, každá společná aktivita jsou v téhle vyloučené lokalitě malým vítězstvím.

Vzdělání svépomocí

Vrcholem snahy obyvatel San Javieru o lepší budoucnost byla právě škola, v podobných osadách je výjimkou. Postavili ji svépomocí a také sami ze společného fondu platili dvě učitelky, jež se střídaly u mladších dětí na prvním stupni, a jednoho staršího chlapíka pro druhý stupeň. Všichni učili všechno s výjimkou angličtiny.

Já učila všechny. Nejmladším žákům bylo kolem pěti let. Sotva uměli číst a psát, ale o angličtinu velice stáli. Měla jsem jich ve třídě osm, dvakrát týdně, a učili jsme se hlavně nová slovíčka a hry na jejich procvičení. Dvakrát týdně jsem měla i první stupeň, děti mezi sedmi a jedenácti lety. Tam už jsem mohla učit i základní fráze a dávat domácí úkoly. I tady se většina třídy velice snažila. Nejnáročnější byly hodiny s druhým stupněm. Puberťáci byli stydliví, obtížně se soustřeďovali, a nebýt tam během mé hodiny i jejich stálý učitel, který na ně občas zařval, asi by výuka moc smyslu neměla.

Barbora Kostková s nejmladšími žákyBarbora Kostková s nejmladšími žáky

Pedagogickou asistenci jsem měla i na hodinách s mladšími dětmi. Pro kolegu i kolegyně to byl vítaný čas odpočinku. Obvykle seděli mezi žáky, pomáhali mi udržet morálku a vysvětlovat příklady. Občas jsem si všimla, že se s námi nenápadně i učí.

Skupinou, s níž se mi pracovalo nejlépe, byli samozřejmě dospělí. Bylo jich sedm a učila jsem je odpoledne, čtyřikrát týdně. Kromě slovíček a základních frází jsem s nimi mohla probírat i jednoduchou gramatiku. Byli nejbystřejší a nejpilnější. Také domácí úkoly dělali poctivě, zřídka však správně. Zlobit jsem se na ně ale nemohla, příčinou byla touha naučit se anglicky co nejrychleji. Ve snaze naučit se doma něco navíc dělali špatně věci, které jsme ještě nebrali.

Barbora Kostková


Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama