Do některých čtvrtí kolumbijského města Manizales se neodváží ani policie | Reflex.cz
reklama
nahoru

Do některých čtvrtí kolumbijského města Manizales se neodváží ani policie

Helena Hernandezová22. srpna 2015 • 10:00
Do některých čtvrtí kolumbijského města Manizales se neodváží ani policie
foto: Helena Hernandezová
„Jak se máte? Tahle otázka padne mezi Kolumbijci při každém setkání,“ říká Helena  Hernandezova (33). „Odpověď je vždy stejná – výborně. Často to není pravda, ale skutečný stav věci se dozvíte až po delší konverzaci.“
 
reklama

Do Manizales jezdím se svým kolumbijským manželem Alfonsem – rodiče, já i kamarádi mu říkají Fosy. Pracuje jako programátor, takže mu stačí počítač a připojení na internet. Poznali jsme se v Berlíně před pěti lety. Já tam přijela s kamarádkou na víkend a on se tam ve svých šestatřiceti letech zrovna přistěhoval z Londýna. Ještě jako svobodní jsme podnikli do Kolumbie několik krátkých cest, ale po narození dcery jsme se rozhodli, že se do Manizales vypravíme alespoň na dva měsíce, aby bylo dost času na poznávání manželovy rozvětvené rodiny i jeho přátel z mládí.

Nahoru a dolů

Manizales je hlavní město oblasti zvané Caldas a leží na horském hřebenu středních Kordiller, v nadmořské výšce přes dva tisíce metrů, dvacet kilometrů na severozápad od vulkánu Nevado del Ruiz, který se vypíná ještě mnohem výš. Na Jižní Ameriku patří s více než čtyřsettisícovou populací spíš k menším městům.

Říci, že je terén v Manizales kopcovitý, je málo. Kdo se naučí rozjíždět do kopce v Manizales, toho už nic na světě nezaskočí. Ulice tam stoupají tak příkře, že autům přejíždějícím vrcholky vidíte zezadu na podvozek a padáky dolů připomínají lyžařské sjezdovky. Přesto do ulic vyráží hodně lidí na kolech, hlavně v neděli. U mladých lidí je oblíbeným sportem „own hill mountain biking“. Do kopce vás vyveze auto a dolů to pak svištíte rychlostí větru po úzkých cestičkách dle vlastního výběru. V dobách, kdy můj muž v Manizales studoval (univerzit je tam sedm!), byl to i jeho oblíbený koníček.

Od jedničky do šestky

Město rozložené mezi lesnaté i travnaté svahy hor zničil v roce 1925 velký požár. Moc památek se nedochovalo a v lepších čtvrtích převládá moderní architektura. Chudé favely naopak vypadají úplně stejně jako v ostatních kolumbijských městech. Chatrče, odpadky, pouliční psi…

Popsané extrémy ovšem mají i několik mezistupňů. Jestliže u nás se hovoří o nižší, střední a vyšší vrstvě obyvatel, a ještě jen orientačně, kolumbijská společnost se už dlouho a zcela oficiálně dělí na šest vrstev. A stejně tak jsou rozdělené a očíslované i jednotlivé čtvrtě ve městech. V každé bydlí jinak ekonomicky situovaní obyvatelé, jsou tam jiné nájmy a ceny nemovitostí i poplatky za služby a předepsané daně. Estrata jedna v Manizales například zahrnuje čtvrtě San José, Sierra Morena a La Galería. Leží severně od centra a jejich obyvatelé, většinou bez jakéhokoli stálého zaměstnání, přežívají uprostřed začarovaného kruhu alkoholu, drog a násilí. Mají problém se uživit, natož hradit nějaký nájem, elektřinu, vodu nebo svoz odpadu, o daních ani nemluvě. Takže skoro nic neplatí, a od města dokonce dostávají malou finanční podporu. Poplatky nižší než náklady platí i estrata dvě a tři. Od čtyřky do šestky se naopak platí víc, i za chudé.

Na lupiče s píšťalkou

Rodiče mého muže celý život bydlí v Palermu. Navzdory svému názvu je to jedna z lepších, bohatších a bezpečnějších čtvrtí v Manizales. Domy jsou pěkné, jejich okolí je udržované a ulice jsou čisté. Co mě fascinovalo, prakticky na nich nenajdete ani nedopalek od cigarety. Což je asi dáno i tím, že bych kuřáky, které jsem v Manizales za celý pobyt viděla, spočítala na prstech jedné ruky.

Domy v Palermu jsou většinou výškové. I my se kocháme výhledem z pátého patra. V přízemí je recepce s ostrahou a v ní se střídají tři muži k nepřetržitému servisu. Když chce kdokoliv vejít nebo vjet do domu, odemknou, zavřou, případně ohlásí návštěvu, pomohou s nákupem nebo s kufrem, vždy se mile usmějí a zdvořile pozdraví. Při první návštěvě mi to připadalo dost divné, ale rychle jsem si zvykla a ocenila všechny výhody. Především ochranu. Na té se podílejí i hlídači v ulicích, kde jsou místo věžáků jednotlivé domky. Recepční ani hlídači nejsou ozbrojeni. Jakmile však zahlédnou nějakou podezřelou aktivitu (někdo leze přes plot nebo na střechy), vytáhnou píšťalky, jimiž varují kolegy a zároveň vyděsí potenciálního zloděje.

Nad rodinu není

Oblast Caldas je známá především pěstováním a zpracováním kávy, i když v mnohem menší míře než v minulosti. Způsobil to hlavně boom vývozu kávy za sousední Brazílie, což vedlo ke krachu mnoha malých kolumbijských farem. Ty ležely většinou na svazích, kam se stroje nedostaly, a káva se sklízela ručně. Většina farmářů proto ze svahů udělala pastviny pro dobytek.

Kávovou farmu vlastní i Rosalba, babička mého muže. Leží asi hodinu cesty od Manizales, u města Pereira. Dnes už slouží jen k setkáním s rodinou o víkendech a prázdninách. Na rodinném životě si Kolumbijci velmi zakládají (nejspíš i proto, že na stát se moc spolehnout nemohou, třeba mateřská se platí jen tři měsíce) a nejde jen o úzký kruh nejbližších příbuzných. Scházejí se tetičky, sestřenice, jejich děti… Například Rosalba už má čtrnáct pravnoučat. My na farmě poznali i rodiče manželova bratra, kteří přijeli z Austrálie, a tetu se strýčkem a jejich syna, kteří jinak žijí v USA.

O penězích nemluvte

Když neberu v úvahu obyvatele slumů, kam jsem se nepodívala a leckdy se tam bojí vstoupit i policie, běžní občané Manizales jsou velmi zdvořilí. Líbilo se mi, jak jsou k sobě milí. Polibek na tvář při vítání rodiny či přátel se učí už malé děti. Někdy to bylo komické. Natáhla jsem ruku na pozdrav a už mi letěla pusa na tvář. Postupně jsem se ale naučila odhadnout, kdy dojde na líbání nebo si jen potřeseme rukama.

Co říct ještě o Kolumbijcích v Manizales? Jako asi všichni Kolumbijci milují sladké. Na rozdíl od nás se na potkání neptají, kolik stálo vaše oblečení nebo kolik berete v práci. Volný čas tráví podle svých možností. Ti bohatší třeba na tenisových kurtech, na golfu, kde je i bazén, nebo ve vyhlášených termálních lázních za městem. Jejich méně aktivní spoluobčané pak posedávají u kávy, případně nad šachovou partií, nebo tráví čas v nákupních centrech podobně jako lidé u nás.

Kam chodí snad všichni, to je park s úžasnou vyhlídkou ve čtvrti Chipre. A všichni se také těší na lednovou oslavu založení města. Fiera de Manizales trvá celý týden a je proslulá hlavně býčími zápasy v tamější aréně. Probíhají každý den a sjíždějí se na ně prý toreadoři z celého světa. Tenhle druh zábavy však nepatří k našim oblíbeným a nikdy jsme na žádné koridě nebyli.

Text původně vyšel v tištěném Reflexu č. 33/2015.

Helena Hernandezová


Klíčová slova: vandrcestováníreflex



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama