Cestování pro lenochy: Na studijní pobyt jeďte do Turecka. Škola je tu jednou týdně | Reflex.cz
reklama
nahoru

Cestování pro lenochy: Na studijní pobyt jeďte do Turecka. Škola je tu jednou týdně

Barbora Knesplová31. května 2015 • 12:00
Cestování pro lenochy: Na studijní pobyt jeďte do Turecka. Škola je tu jednou týdně
foto: Barbora Knesplová

„Kurdy potkáte všude,“ vzpomíná Barbora Knesplová (24). „V jihovýchodní Anatólii vám dokonce budou mnozí tvrdit, že nejste v Turecku, nýbrž v Kurdistánu. Ve skutečnosti jsou Kurdové nej­větším národem na světě, který nemá vlastní stát.“

reklama

Studijní pobyt v Turecku? Známé, jež mi to řekla, jsem se nejdřív ptala, proč nejede někam do civilizovanější země, a ťukala jsem si na čelo. Pak se ale vrátila nadšená a do programu Erasmus jsem se přihlásila i já.

Přijali mě na univerzitu Sıtkı Koçman, jež se nachází ve městě Muğla, správním centru stejnojmenné provincie na jihozápadě Turecka. Jako všem ostatním studentům, kteří nechtěli bydlet na koleji, mi škola doporučila ubytování v nedalekém přímořském letovisku jménem Akyaka.

V bundě u čaje

Akyaka je pěkné místo zhruba dvacet kilometrů jižně od Muğly a během sezóny je plné turistů i domácích rekreantů. Mimo sezónu je však klidné a turistické apartmány jsou oblíbenou adresou pro turecké i zahraniční studenty. Za pronájem jsem tam platila v přepočtu asi dva tisíce osm set, což bylo méně než na koleji v Hradci. I jídlo bylo levnější nebo nanejvýš stejně drahé jako u nás, ale kvalitou trochu jinde. Jedinou výjimku představoval dražší alkohol.

Co působilo zpočátku nepříjemně, to bylo studené počasí. V únoru jako by nastalo období dešťů a pršelo skoro celý měsíc. V apartmánech konstruovaných spíš tak, aby během parného léta udržely chládek, byla všem zima. Topení chybělo, jen klimatizace. Její časté používání se ovšem dost prodraží, takže jsme často seděli uvnitř v bundách a zahřívali se pouze teplým čajem. Naštěstí to trvalo jen do začátku března, kdy začalo pěkné slunné počasí. V dubnu už jsem mohla nosit letní šaty a chodila se koupat do moře.

Muğla je malé město, které zatím turistický ruch v oblasti příliš nepoznamenal. Má pěkné historické jádro a večer se můžete kochat pohledem na Stolovou horu, jež se tyčí hned nad městem. Nasvětlená vypadá pěkně a na zájemce, který vyšplhá nahoru ve dne, čeká krásný výhled po okolí.

S učiteli v kabinetu

Mezi Akyakou a Muğlou, kde sídlila univerzita, jezdil autobus každou půlhodinu. Přesto jsem ho během pobytu využila jen párkrát. Většinou jsem jezdila stopem stejně jako mnoho dalších studentů. Nejen do školy, ale i jinam. Stopování funguje v Turecku relativně bez problémů, nebo jsem přinejmenším žádné nezažila a neslyšela nic ani od známých. Měli jsme ovšem zásadu stopovat vždy ve dvojicích a nejezdit za tmy.

Řidiči se chovali vesměs mile, snažili se povídat si, takže jsem si procvičila i nějaké turecké fráze. Často si dokonce několik kilometrů zajeli, aby nás vysadili, kde jsme právě potřebovali. I jinak se Turci ukázali jako velmi pohostinní. Pozvání na čaj přicházelo nepočítaně, což bylo občas příjemné a někdy toho na mě bylo i moc, přece jen jsem jako Češka proti nim trochu „studený čumák“.

Pozvání na čaj přišlo i od vyučujících. Když jsem spolu s ostatními zahraničními studenty přišla poprvé na katedru sociologie, hned nás pozvali do svého kabinetu, abychom se seznámili. V Turecku má všechno svůj čas a nikam se nespěchá, nejdřív je třeba v klidu vypít čaj a popovídat si.

Pokud jde o vzdělání, přístup univerzity byl laxní. V Turecku existují velmi dobré a náročné soukromé univerzity, ale my měli výuku jen jednou za týden či dva, podle domluvy. Na naší katedře se žádný předmět v angličtině nevyučoval, takže šlo jen o soukromé hodiny s profesory. Dostali jsme zadaný anglický text, napsali jeho sumarizaci a pak si o něm v přátelském duchu povídali. Nutno říci, že nám to nevadilo. O to víc času jsme měli na cestování a poznávání Turecka.

S Kurdy na svatbě

Během pobytu jsem si našla pár blízkých přátel mezi Kurdy. Těch je podle odhadů přes třicet miliónů a žijí především na území dnešní Sýrie, Iráku, Íránu a Turecka. V Turecku je jich nejvíc a jejich počet je těžké odhadnout kvůli násilné asimilaci, k níž docházelo ještě v devadesátých letech minulého století. Potlačování národnostního cítění dlouho zahrnovalo i zákaz používání kurdštiny, která patří do indoevropské větve jazyků a od turečtiny se velmi liší.

Každopádně v Turecku dnes potkáte Kurdy všude, hlavně ve velkých městech, kam se stěhují za prací, a pak v jihovýchodní Anatólii, kde tvoří naprostou většinu obyvatel. Poznáte je lehce, většinou vám to řeknou sami. Na svou národnost jsou totiž velmi hrdí. Konflikty s nimi však nehrozí, jsou muslimové, ovšem ne dogmatici. V konzervativnějších částech země musí ženy navzdory vedru zapomenout na krátké sukně nebo kraťasy, ale to je jediné omezení, jež se očekává. Plus zahalené vlasy při vstupu do mešity.

Pohostinní jsou Kurdové stejně jako Turci a naši přátelé nám pomáhali se vším, s čím jsme se na ně obrátili. Příklad za všechny – se spolužačkou jsme jednou před kurdským kamarádem řekly, že by bylo zajímavé vidět, jak probíhá v Turecku svatba. O několik týdnů později jsme jely na výlet do Istanbulu a najednou nám volal. Jeho příbuzní, kteří tam žijí, prý nás zvou k sobě domů. A domluvili nám i tu svatbu, na niž se můžeme jít podívat. Přitom jsme pro ně byly cizinky, se kterými se ani pořádně nedorozuměli.

Lidé, moře i hory

Turecko je nádherná země a pohodový životní styl jeho obyvatel je velmi inspirativní. Mě pobyt nadchl. Začala jsem se učit turecky, rozhodla se psát o Turecku diplomovou práci a zanedlouho pojedu do této země na další studijní pobyt, tentokrát do Istanbulu.

Návštěvu Turecka bych doporučila i na kratší pobyt. Pokud se neradi mačkáte v davu, památkám v Istanbulu se raději vyhněte. Mě osobně moc neberou ani vyhlášené lokality, jako třeba Kemer v Antalyi, plný ruských turistů. Komornější Akyaku, pokud stojíte o pobyt u moře, však mohu vřele doporučit stejně jako Ölüdeniz nedaleko Fethiye. V Burse si zase můžete bezvadně zalyžovat.

V neposlední řadě si všude v Turecku užijí milovníci dobrého jídla. Na první pohled je turecká kuchyně trochu jednotvárná. Jenže on třeba takový kebab, který u nás známe jen jako maso okrajované z rožně do tortil nebo pita chlebů, má desítky podob. Kromě zmíněného döner kebabu je to například köfte kebab (mleté masové koule), šiš kebab (v podstatě masový špíz) či můj nejoblíbenější İskender ke­bap – grilované jehněčí, jež se podává na pita chlebu přelitém rajčatovou omáčkou a máslem a k tomu se ještě dává bílý jogurt. Co mě překvapilo – v Turecku nejedí kuskus. Zato se ovšem jako příloha hodně používá bulgur, který je ještě zdravější a pro mne i chutnější.

Text byl původně publikován v tištěném Reflexu č.21/2015.

Barbora Knesplová


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama