Proč musíte v indické škole použít rákosku | Reflex.cz
nahoru

Proč musíte v indické škole použít rákosku

Matouš Šimek19. října 2014 • 09:00
Proč musíte v indické škole použít rákosku
Proč musíte v indické škole použít rákosku
• foto: 
profimedia.cz

„Ve znalostech, schopnostech i věku žáků ve třídě byly propastné rozdíly,“ vzpomíná Matouš Šimek (32) na svůj pobyt v Indii, který popsal ve Vandru, dlouholeté populární rubrice Reflexu. „Bylo to špatné pro ně i pro nás jako učitele, ale nešlo s tím nic dělat. Ve škole se totiž nepropadalo. Rodiče odmítali platit o rok víc.“

Do Golaghatu jsem se dostal jako dobrovolník salesiánského projektu Adopce nablízko. První ryze indický zážitek mi ale po příletu nabídlo už Guváhatí, největší město indického státu Ásám. Nejprve v taxíku, kde jsem před jízdou hodnou chvíli poseděl s několika Indy, nezbytnými soškami indických bohů (Ganéša bývá objemný) a zavazadly. V autě prý bylo ještě nějaké volné zákoutí, kam by se nějaký Ind vešel. Proti čekání se nikdo neohradil, natož aby nadával řidiči. Všichni systém chápali a mně to přišlo sympatické – ekonomické i ekologické. Když jsem pak našel nocleh, vyšel jsem ještě na procházku. V tamějším provozu to byla spíš bojovka, ale líbilo se mi, jak tam lidé pěkně zdobí a malují stěny, které jsou u nás většinou ponuře šedé a studené nebo nepříliš zdařile posprejované.

Plnotučný indický zážitek nabídla i další cesta do Golaghatu vlakem. Rychlík měl padesát vagónů. Uvnitř se cítíte jako v cele a ven, když se dostanete k zamřížovanému okénku, stejně nevidíte, protože je v úrovni vašich prsou. Smutno tam ale není, neboť je s vámi mnoho dalších lidí, jsou o vás i opření nebo vám sedí na klíně.

Vzorný hrdina

Farnost Dona Boska v Golaghatu, kde mě přijali, je příjemné místo s pěkným modro-bílým kostelem. Obklopují ho mohutné a krásné stromy, jež vytvářejí i vhodný polostín čajovníkovým keřům na rozsáhlých plantážích, které na farnost navazují. Já ho nejvíc oceňoval od dubna, kdy bývalo až čtyřicet ve stínu a na slunci šedesát.

První týden byl uvítací. Seznámil jsem se s faráři Rádžešem, Anthonym a Dilipem, poznával kluky ubytované ve farní koleji, kteří studují nedalekou školu vedenou sestrami salesiánkami. Přivítali mě i místní papoušci, velcí ledňáčci a kaloni. Ti jsou příbuzní našich netopýrů, ale rozpětí křídel mají přes metr.

Škola, kde jsem pak začal anglicky učit matematiku a „General Knowledge“ (směs zeměpisu, přírodopisu, dějepisu a občanské nauky), leží v nedaleké vesnici Rangadžan. Jezdil jsem tam na kole. Většina z tamějších kol je značky Hero a je opravdu hrdinství vyjet s nimi do běžného provozu. Auta kolem vás jezdí, jak řidiče napadne, blinkry nikdo nepoužívá a někdy je nutné sjet raději ze silnice, aby vás nesmetli. Já měl alespoň malou výhodu – jako běloch jsem vypadal nápadněji a s cyklistickou helmou byl exotický dojem dokonalý. Třeboňští strážníci neuvěří, ale tam jsem byl nejvzornější cyklista. Blikačku za šera jsem používal jako jediný.

Strop nikde

Vesničané v Rangadžanu bydlí v chýších z bambusu a hlíny a obživu jim skýtá hlavně práce na okolních čajových plantážích. Ve vesnici je však i pěkný a poměrně prostorný zděný kostel, jenž je součástí areálu školy. K ní patří také velká noclehárna s postelemi (jen několik má moskytiéru) pro devadesát dětí, které se po vyučování nevracejí domů. Za ní je jídelna a kuchyně, kde se v obřích hrncích a pánvích připravuje jídlo na dvou otevřených ohništích. Mezi tím se pohybují slepice, jež spořádaně snášejí vajíčka do kurníku vedle chlapeckých záchodků.

K výuce slouží dvě budovy po třech třídách, celkem pro víc než šest set dětí. Třídy jsou malé, tak osm krát pět metrů, ale v každé se tísní padesát až šedesát dětí. Stěny je navíc oddělují jen do výšky dvou a půl metru a strop chybí. Nad hlavami je jen volný prostor s kovovou konstrukcí střechy, takže o zvukové izolaci nemůže být řeč. Okna jsou velká, s kovovou mříží, ale sklo byste v nich hledali marně. Pokud tedy vaši snahu o výklad nepřehlušuje sborové opakování nebo hlučnější hra ze sousedních tříd, ruší zase to, co se děje venku. Můj zvučný hlas se mi tedy moc hodil. I tak jsem musel občas zvolit pantomimu, abych se dorozuměl se všemi ve třídě.

Žádný nos nahoře

Děti, mladí i dospělí v Ásámu mají velmi rozmanitou vizáž. Barma a Čína jsou nedaleko, takže škály typů jdou od čistě hindských až po ryze mongoloidní. Nikdo ale nikoho neponižuje, nikdo nad nikým neohrnuje nos. V toleranci navíc vedle sebe fungují i hinduisté, křesťané a muslimové, všichni respektují druhé při jejich svátcích a slavnostech. Také ve třídách se nevytvářely žádné skupinky, jež spolu nemluví.

Sociální vyčlenění nezažívají ani žebráci, alespoň ne tak velké jako u nás. Přestože kastovní systém v myšlení lidí stále přetrvává (i když méně než dřív), většina lidí nemá problém s žebrákem hovořit a nekoukají na něj jako na cosi odporného. Jednak se jejich chudý a prostý život od toho jeho zase tak propastně neliší, jednak Indy všechno extrémní a bizarní fascinuje. Projevuje se to bohužel i tak, že nedají pár rupií klukovi z ulice, který vymetl z vagónu odpadky, a místo něho podělí transvestity („třetí pohlaví“), co procházejí vlakem a za peníze žehnají. Pokud jejich službu odmítnete, jsou nepříjemní a žďuchají do vás – občas i do rozkroku. Většina Indů se tomu ale směje a oči jim září…

Rákoska nutná

Některé zvyky Indů mohou našinci lézt na nervy. Děti i dospělí bez zeptání vstoupí k vám do pokoje a beze slova pozorují, jak uklízíte, nebo vám čtvrt hodiny koukají přes rameno, jak píšete mail (v češtině), aby se nakonec vítězoslavně zeptali: „Writing letter?“ Vaše věci berou do ruky, aniž by se dovolili, a házet odpadky do koše či na vyhrazená místa je také nenaučíte. Na druhé straně bychom si z nich mohli vzít příklad. Ve společnosti, přestože je chudá, nepanuje žádná „blbá nálada“ – lidé se umějí těšit z maličkostí všedního dne.

Pokud jde o vyučování, znamenalo to školu i pro mne. Děti byly zvyklé jen opakovat po učiteli nebo opisovat z tabule, a ne o tom přemýšlet, natož pochybovat. I patnáctiletí studenti měli při odepisování českým korespondenčním partnerům problém vymyslet něco originálního či vtipného.

Nechápavost dětí (třikrát jim něco ukážete, vedete jim ruku, a stejně to udělají špatně) a jejich časté podvádění (opisují a nepřiznají to, i když vidí, že na to skoro vždycky přijdu) mě někdy přiváděly k zoufalství. Učitelé tu používají rákosku a já myslel, že ji budu používat maximálně pro ránu do stolu, ale to jsem se spletl. Na některé děti žádná jiná domluva neplatila. V zásadě jsme se však měli rádi. Když vyvalily ta svoje černá kukadla a rošťácky se zasmály, člověk jim zase všechno odpustil.

Text vyšel původně v tištěné verzi Reflexu č.41/2014.

Matouš Šimek


Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
26,290
23,180
29,680
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře