Proč musíte v indické škole použít rákosku | Reflex.cz
reklama
nahoru

Proč musíte v indické škole použít rákosku

Matouš Šimek19. října 2014 • 09:00
Proč musíte v indické škole použít rákosku
Proč musíte v indické škole použít rákosku
• foto: 
profimedia.cz

„Ve znalostech, schopnostech i věku žáků ve třídě byly propastné rozdíly,“ vzpomíná Matouš Šimek (32) na svůj pobyt v Indii, který popsal ve Vandru, dlouholeté populární rubrice Reflexu. „Bylo to špatné pro ně i pro nás jako učitele, ale nešlo s tím nic dělat. Ve škole se totiž nepropadalo. Rodiče odmítali platit o rok víc.“

reklama

Do Golaghatu jsem se dostal jako dobrovolník salesiánského projektu Adopce nablízko. První ryze indický zážitek mi ale po příletu nabídlo už Guváhatí, největší město indického státu Ásám. Nejprve v taxíku, kde jsem před jízdou hodnou chvíli poseděl s několika Indy, nezbytnými soškami indických bohů (Ganéša bývá objemný) a zavazadly. V autě prý bylo ještě nějaké volné zákoutí, kam by se nějaký Ind vešel. Proti čekání se nikdo neohradil, natož aby nadával řidiči. Všichni systém chápali a mně to přišlo sympatické – ekonomické i ekologické. Když jsem pak našel nocleh, vyšel jsem ještě na procházku. V tamějším provozu to byla spíš bojovka, ale líbilo se mi, jak tam lidé pěkně zdobí a malují stěny, které jsou u nás většinou ponuře šedé a studené nebo nepříliš zdařile posprejované.

Plnotučný indický zážitek nabídla i další cesta do Golaghatu vlakem. Rychlík měl padesát vagónů. Uvnitř se cítíte jako v cele a ven, když se dostanete k zamřížovanému okénku, stejně nevidíte, protože je v úrovni vašich prsou. Smutno tam ale není, neboť je s vámi mnoho dalších lidí, jsou o vás i opření nebo vám sedí na klíně.

Vzorný hrdina

Farnost Dona Boska v Golaghatu, kde mě přijali, je příjemné místo s pěkným modro-bílým kostelem. Obklopují ho mohutné a krásné stromy, jež vytvářejí i vhodný polostín čajovníkovým keřům na rozsáhlých plantážích, které na farnost navazují. Já ho nejvíc oceňoval od dubna, kdy bývalo až čtyřicet ve stínu a na slunci šedesát.

První týden byl uvítací. Seznámil jsem se s faráři Rádžešem, Anthonym a Dilipem, poznával kluky ubytované ve farní koleji, kteří studují nedalekou školu vedenou sestrami salesiánkami. Přivítali mě i místní papoušci, velcí ledňáčci a kaloni. Ti jsou příbuzní našich netopýrů, ale rozpětí křídel mají přes metr.

Škola, kde jsem pak začal anglicky učit matematiku a „General Knowledge“ (směs zeměpisu, přírodopisu, dějepisu a občanské nauky), leží v nedaleké vesnici Rangadžan. Jezdil jsem tam na kole. Většina z tamějších kol je značky Hero a je opravdu hrdinství vyjet s nimi do běžného provozu. Auta kolem vás jezdí, jak řidiče napadne, blinkry nikdo nepoužívá a někdy je nutné sjet raději ze silnice, aby vás nesmetli. Já měl alespoň malou výhodu – jako běloch jsem vypadal nápadněji a s cyklistickou helmou byl exotický dojem dokonalý. Třeboňští strážníci neuvěří, ale tam jsem byl nejvzornější cyklista. Blikačku za šera jsem používal jako jediný.

Strop nikde

Vesničané v Rangadžanu bydlí v chýších z bambusu a hlíny a obživu jim skýtá hlavně práce na okolních čajových plantážích. Ve vesnici je však i pěkný a poměrně prostorný zděný kostel, jenž je součástí areálu školy. K ní patří také velká noclehárna s postelemi (jen několik má moskytiéru) pro devadesát dětí, které se po vyučování nevracejí domů. Za ní je jídelna a kuchyně, kde se v obřích hrncích a pánvích připravuje jídlo na dvou otevřených ohništích. Mezi tím se pohybují slepice, jež spořádaně snášejí vajíčka do kurníku vedle chlapeckých záchodků.

K výuce slouží dvě budovy po třech třídách, celkem pro víc než šest set dětí. Třídy jsou malé, tak osm krát pět metrů, ale v každé se tísní padesát až šedesát dětí. Stěny je navíc oddělují jen do výšky dvou a půl metru a strop chybí. Nad hlavami je jen volný prostor s kovovou konstrukcí střechy, takže o zvukové izolaci nemůže být řeč. Okna jsou velká, s kovovou mříží, ale sklo byste v nich hledali marně. Pokud tedy vaši snahu o výklad nepřehlušuje sborové opakování nebo hlučnější hra ze sousedních tříd, ruší zase to, co se děje venku. Můj zvučný hlas se mi tedy moc hodil. I tak jsem musel občas zvolit pantomimu, abych se dorozuměl se všemi ve třídě.

Žádný nos nahoře

Děti, mladí i dospělí v Ásámu mají velmi rozmanitou vizáž. Barma a Čína jsou nedaleko, takže škály typů jdou od čistě hindských až po ryze mongoloidní. Nikdo ale nikoho neponižuje, nikdo nad nikým neohrnuje nos. V toleranci navíc vedle sebe fungují i hinduisté, křesťané a muslimové, všichni respektují druhé při jejich svátcích a slavnostech. Také ve třídách se nevytvářely žádné skupinky, jež spolu nemluví.

Sociální vyčlenění nezažívají ani žebráci, alespoň ne tak velké jako u nás. Přestože kastovní systém v myšlení lidí stále přetrvává (i když méně než dřív), většina lidí nemá problém s žebrákem hovořit a nekoukají na něj jako na cosi odporného. Jednak se jejich chudý a prostý život od toho jeho zase tak propastně neliší, jednak Indy všechno extrémní a bizarní fascinuje. Projevuje se to bohužel i tak, že nedají pár rupií klukovi z ulice, který vymetl z vagónu odpadky, a místo něho podělí transvestity („třetí pohlaví“), co procházejí vlakem a za peníze žehnají. Pokud jejich službu odmítnete, jsou nepříjemní a žďuchají do vás – občas i do rozkroku. Většina Indů se tomu ale směje a oči jim září…

Rákoska nutná

Některé zvyky Indů mohou našinci lézt na nervy. Děti i dospělí bez zeptání vstoupí k vám do pokoje a beze slova pozorují, jak uklízíte, nebo vám čtvrt hodiny koukají přes rameno, jak píšete mail (v češtině), aby se nakonec vítězoslavně zeptali: „Writing letter?“ Vaše věci berou do ruky, aniž by se dovolili, a házet odpadky do koše či na vyhrazená místa je také nenaučíte. Na druhé straně bychom si z nich mohli vzít příklad. Ve společnosti, přestože je chudá, nepanuje žádná „blbá nálada“ – lidé se umějí těšit z maličkostí všedního dne.

Pokud jde o vyučování, znamenalo to školu i pro mne. Děti byly zvyklé jen opakovat po učiteli nebo opisovat z tabule, a ne o tom přemýšlet, natož pochybovat. I patnáctiletí studenti měli při odepisování českým korespondenčním partnerům problém vymyslet něco originálního či vtipného.

Nechápavost dětí (třikrát jim něco ukážete, vedete jim ruku, a stejně to udělají špatně) a jejich časté podvádění (opisují a nepřiznají to, i když vidí, že na to skoro vždycky přijdu) mě někdy přiváděly k zoufalství. Učitelé tu používají rákosku a já myslel, že ji budu používat maximálně pro ránu do stolu, ale to jsem se spletl. Na některé děti žádná jiná domluva neplatila. V zásadě jsme se však měli rádi. Když vyvalily ta svoje černá kukadla a rošťácky se zasmály, člověk jim zase všechno odpustil.

Text vyšel původně v tištěné verzi Reflexu č.41/2014.

Matouš Šimek


Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama