Austrálie, Sydney: Rychlost bez minulosti | Reflex.cz
reklama
nahoru

Austrálie, Sydney: Rychlost bez minulosti

Jana Šerá22. května 2014 • 00:15
Austrálie, Sydney: Rychlost bez minulosti
foto: Jana Šerá

„Australané jsou otevřenější k cizím lidem,“ vzpomíná Jana Šerá (28). „I bankovní úředník se vás pokaždé zeptá, jaký jste měli den. Když uslyší přízvuk, přidá i dotaz, odkud jste a jak se vám u nich líbí.“

reklama

Nedokážu říct, kdy přesně, ale tuším, že už na základní škole mě zaujala Ayersova skála – Uluru. Tenhle jedinečný přírodní úkaz mě absolutně fascinoval a chtěla jsem ho vidět na vlastní oči. Když jsem úspěšně zakončila studium architektury a nastala ta pravá chvíle vyrazit na pár měsíců do světa, cíl byl jasný.

Protože jsem ale od základní školy trochu vyrostla, nestačí mi jezdit do zahraničí jen kvůli krásné přírodě a zajímavým památkám. Chci poznávat také lidi a jejich kulturu, což vyžaduje delší čas. V Austrálii to pro nás jde jen přes studijní víza, takže jsem si zaplatila výuku angličtiny v Sydney s tím, že si tam zároveň najdu práci, abych to finančně utáhla.

Jako v Anglii

První dny a týdny člověk jen hledá. Ubytování, práci, levné jídlo. Nejlepší kafe. Kamarády.

K tomu se bojíte, že vás dřív nebo později něco zajede, protože auta jezdí vlevo, a zároveň si užíváte tu změnu. Třeba při procházkách parkem, kde jsou volně rostliny, které u nás pěstujeme jako křehké pokojovky. Mé srdce architektky a urbanistky však trpělo – město jako by bylo navrženo spíš pro auta než pro chodce. Například zelená na přechodech nebyla samozřejmá, pokaždé bylo třeba zmáčknout tlačítko a čekat. Semafory navíc vydávaly zvuky jako nějaká videohra, lekalo mě to ještě mnoho měsíců po příjezdu.

V Austrálii – a v Sydney víc než jinde – je dodnes patrné, že země byla britskou kolonií. Sydney se svým způsobem podobá Londýnu. Můžu srovnávat, jedno léto jsem tam strávila. Mrakodrapy v CBD (central business district) trochu připomínají londýnské Canary Wharf a stejně mi byly povědomé i obdoby viktoriánských domků v okolních čtvrtích. Přesto člověk vidí ten obrovský rozdíl proti Evropě. Chybí tu historie, kultura, jež by se tvořila po stovky let. Sydney je město mladé, rychlé a zpátky se moc neohlíží.

Trajekty vítězí

Australané se od nás povahově liší hlavně svou otevřeností k cizím lidem. I bankovní úředník se vás pokaždé zeptá, jaký jste měli den. Jakmile uslyší přízvuk, přidá ještě otázky, odkud jste a jak se vám u nich líbí. Překvapovali mě i řidiči autobusů. Pokud vystupujete předními dveřmi, tak se s vámi loučí. Děkuji, na shledanou.

Po pravdě, v duchu jsem se často ptala, za co děkují. Že by za trpělivost? Vlaky v Sydney jsou docela v pohodě, ale nespolehlivé autobusy mě doháněly k šílenství. I když – všechno je relativní. Jeden z učitelů v jazykovce tvrdil, že na MHD v Sydney si stěžují jen Švýcaři a Češi. A jihoameričtí spolužáci byli nadšeni, že lepší nezažili. Já raději chodila pěšky i několik kilometrů.

Abych jen nepomlouvala, skvělou součástí veřejné dopravy v Sydney jsou trajekty. Vyplouvají přesně, a navíc je cesta s nimi velice příjemná. Zejména ze čtvrti Manly, jež má jednu z nejhezčích pláží. Pohled na západ slunce nad operou a Harbour Bridge je úžasný zážitek.

Pozor na vegemite

Sydney je multikulturní a žijí tam lidé z celého světa. Pokud se ale pohybujete jen v CBD, nabudete dojmu, že město je z poloviny asijské. Často přitom jde o Asiaty, kteří už jsou stoprocentními Australany, kteří se v té zemi narodili, vystudovali a pracují. Austrálie je nejméně xenofobní zemí, co jsem poznala. Tabu, o němž se nemluví, je ale osud Aboriginců, kteří přišli o svou zemi a je pro ně těžké začlenit se do nové společnosti. Řekla bych, že se novodobí Australané stydí, co domorodcům provedli.

Obrovskou výhodou australského kulturního mixu je, že tam můžete ochutnat téměř jakoukoli kuchyni. S výjimkou australské. Ta prakticky neexistuje a ani po Britech nebylo moc co zdědit. Jedinou domácí specialitou, již vám dají s potutelným úsměvem ochutnat, je pomazánka vegemite. Při pohledu na ni se vám začnou sbíhat sliny, jelikož silně připomíná nutellu. Poté, co si s ní tlustě namažete toast, však s hrůzou zjistíte, že se zakusujete do něčeho odporně slaného. Nejde totiž o čokoládu, nýbrž kvasnicový extrakt. Australané ho milují, všem ostatním se z něj dělá zle.

Rezerva musí být

Nevím, proč v Austrálii nemůžeme mít working holiday visa. Mají je Němci, Francouzi i další národy. Jde s nimi cestovat a průběžně pracovat, aniž byste byli vázáni na jedno místo studiem. Držitel studentského víza navíc smí v Austrálii oficiálně pracovat jen dvacet hodin týdně. Mezi námi – kdyby poslali domů všechny, co tam pracují načerno, neměl by jim kdo připravit kafe se sendvičem, případně pracovat na stavbě.

Výdělek za práci v povolených mezích pokryje skromný život v Sydney, ale rozhodně nezaplatí školné, takže je nutné mít rezervu do začátku. Tím spíš, že práci můžete hledat týdny a život v Sydney je pekelně drahý, ubytování především. Kuchyň a dva pokoje nacpané patrovými postelemi, aby se do každého vešli čtyři lidi, to je běžná nabídka. Najít slušné bydlení chce trpělivost a já se stěhovala několikrát.

S jídlem je to snazší. Časem se naučíte nakupovat efektivně, vychytávat různé akce, kupovat velká rodinná balení, chodit večer, kdy je levnější pečivo… Pokud pracujete v pohostinství, často se tam najíte i zadarmo. Já za sedm měsíců vystřídala čtyři různé kavárny a restaurace. První z nich byla v administrativní budově, kde měl sídlo nějaký významný politik, takže jsem občas připravovala raut i pro australskou premiérku.

Pohoda i snobismus

Možná Sydney nebylo pro mou povahu to nejlepší. Strávila jsem týden i v Melbournu a musím říct, že je to pohodovější město. Plné studentů, pouličních umělců, se sítí cyklostezek… Naštěstí Sydney není jen CBD – slepenec mrakodrapů přeplněný automobily a lidmi, kteří s kelímkem kávy v ruce někam spěchají. Město je spojené z nesourodých částí a každý si v něm najde to své.
Mně nejvíce přirostla k srdci čtvrť Surry Hills, kde jsem měla školu a většinu času tam i bydlela. V téhle bohémské čtvrti plyne čas pomalu a kavárny jsou otevřené i o víkendu. Jedna z nich se pro mě stala téměř obývákem. Ať jsem přišla v jakékoli náladě, díky vysmátému Italovi jménem Luca jsem odcházela s pusou od ucha k uchu. Brzy jsme se skamarádili. Když byl fofr, občas jsem pomáhala i obsluhovat a pak měla kafe zadarmo.

Velkou atrakcí Sydney jsou samozřejmě pláže. Nejpohodovější je Bronte, asi nejlépe vybavená altány s posezením a plynovými grily k volnému použití. Co se týče slavné Bondi Beach, rozhodně nepatří k nejhezčím. A navíc je to dost snobárna, kam se lidi chodí spíš předvádět. Pokud nemáte dokonalé tělo, stydíte se vysvléct do plavek.

Jana Šerá


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama