nahoru

Moldavsko: Kišiněv a okolí

Marek Motyka8. května 2014 • 00:15
Moldavsko: Kišiněv a okolí
foto: Marek Motyka

„Plat pro absolventa vysoké školy dělá v Moldavsku v přepočtu asi dva tisíce korun, ale ceny jsou skoro stejné jako u nás,“ říká Marek Motyka (32). „Na venkově často lidé jedí jen to, co si sami vypěstují, a do práce vůbec nechodí.“

Po letech cestování jsme s manželkou Romanou došli k závěru, že být užitečný a pomoci někomu je důležitější než dál hromadit turistické zážitky. Svými nápady a podněty přispěli i naši přátelé a nakonec z toho vzešla „průzkumná“ cesta do moldavského hlavního města Kišiněva a okolí.

Na internetu jsme nejdříve našli americkou rodinu žijící v Kišiněvě a od ní dostali kontakt na Vitalije, pastora tamějšího evangelického baptistického sboru. Mailová komunikace s ním probíhala velmi sporadicky a na cestu jsme se vydali takřka bez přípravy, jen s několika mapami a číslem jeho mobilu. Ukázal se ale jako spontánní, pozitivní člověk, přítel i dobrý průvodce. Nejenže nám pomohl s ubytováním, ale především nám zprostředkoval bezprostřední zkušenost s lidmi a konkrétními místy, kde bychom mohli trochu pomoci.

Cizí krev se cení

Moldavský venkov je fascinující. Domy jsou ještě dřevěné, školáčky v uniformách svážejí do školy koňské povozy, kolem se vlní kopce s vinicemi, na loukách se pasou stáda ovcí a krav… Člověk si připadá, jako by se vrátil v čase alespoň o sto padesát let zpátky. Při pohledu zblízka ovšem idyla mizí.

Život vesničanů je tvrdý o to víc, že většina práceschopného obyvatelstva mizí do zahraničí, nebo to alespoň plánuje. Pokud totiž Moldavané najdou mezi předky do třetího kolena někoho rumunské národnosti, mohou požádat o rumunské občanství. A podobně to funguje i s Ruskem a Ukrajinou. Odchod do zahraničí je díky tomu snazší a staří lidé se tak často musejí starat nejen o sebe, ale ještě o vnoučata, jejichž rodiče „emigrovali“ za prací.

Džíny za osm tisíc

Kišiněv je jiný. Na první pohled by člověk ani neřekl, že jde o hlavní město nejchudší země Evropy. Starší architektura sovětského typu je docela zachovalá, nová je moderní a moderně oblečena chodí s výjimkou starých bábušek i většina obyvatel. Už po několika dnech je však jasné, že sociální rozdíly jsou obrovské.

Šťastlivci, kteří pracují pro mezinárodní firmy, mohou oslavovat. A někteří i rozhazovat plnými hrstmi. V běžném obchodním centru jsme viděli džíny, jejichž cena vycházela v přepočtu na osm tisíc.

O takových nákupech se však většině lidí ani nesní. Pokud například moldavský vysokoškolák sežene práci u domácího zaměstnavatele, jeho plat se podobá spíš almužně. V přepočtu vyjde asi na dva tisíce korun měsíčně. Když se po letech dostane na čtyři a půl, může si gratulovat. Jak se ale domůže vlastního bydlení, když se ceny stavebnin či nemovitostí podobají těm našim? Je to, jako bychom si u nás chtěli koupit dům za nynější cenu a měli na něj našetřit z platu, který jsme měli před třiceti lety.

Církev utěší i pomůže

Díky Vitalijovi a jeho stařičkému džípu, jenž se během našeho pobytu asi čtyřikrát porouchal, jsme poznali Kišiněv i několik vesnic v okolí. Situaci starých lidí tam pomáhají řešit církevní komunitní centra, obvykle malé domky s místností pro nedělní shromáždění, kuchyní a společenskou místností, kde zároveň žije pastor s rodinou. Někde se v nich dědové a bábušky scházejí už k ránu a kromě duchovní útěchy většinou dostanou i mléko, zeleninu nebo nějaké jiné jídlo.

Po škole tam přicházejí i děti, respektive mládež, od pěti až do dvaceti let, dostanou oběd, pak dělají úkoly a mohou si hrát.

Domy vypadají všelijak, většinou potřebují novou střechu, aby lidem při dešti nekapala na hlavu voda, někde chybějí venkovní omítky a vodovod není zdaleka samozřejmostí. Pomáháme, s čím se dá. V jihozápadní části Kišiněva při stavbě nového církevního domu, ve vesnici Rascova, asi hodinu drkotavé jízdy na sever od města, pro změnu děláme vnitřní omítky ve sto let starém domku. Vitalij s ostatními si zatím berou na starost střechu, dokončení oken a úpravu zarostlého terénu. Pro vodu chodíme do studny, která slouží i okolním domům. Vědro se do ní spouští pomocí sedmimetrového vahadla.

Holka jako kluk

Zážitků, jež nelze zapomenout, byla spousta. Grilování v parku, kdy místo alobalu posloužily krabice od džusů, nebo třeba vaření oběda důchodcům a pokusy domluvit se s nimi naší zaprášenou ruštinou.

Za zmínku stojí návštěva sirotčince, ze kterého se vyklubal spíš jakýsi domov na půli cesty. V sirotčinci mohou být moldavské děti jen do šestnácti let, ale pak mají možnost využít státního zařízení, kde smějí zdarma bydlet bez omezení věku. Živit se ovšem musejí samostatně.

Procházíme branou a sedáme si na lavičku ke čtyřem klukům. Jeden z nich je tak opilý, že při podání ruky ani nemůže vstát. Další je střízlivý, ale překvapuje nás jeho vzrůst – prý je mu dvacet šest, ale vypadá na dvanáct a neměří ani metr a půl. Při odjezdu se ptáme Vitalije, jestli jsou tyto ubytovny i pro dívky, a odpověď nám vyrazí dech. „Vždyť jste vedle jedné seděli.“ Vychází najevo, že jsme se při představování přeslechli – „mladík“, co vypadal jako malý kluk, byla holka! Jako spoustu dalších i ji zřejmě poznamenala nedostatečná výživa v předchozím dětském domově.

Hosty posílá bůh

Pobyt v Moldavsku nepatřil k našim nejdelším, ale určitě v nás zanechal největší stopy. Vitalij a lidé kolem něho nás naučili, že člověk se může radovat z maličkostí a s přáteli a trochou optimismu je i život v chudobě tak nějak lepší. Zmizely také naše předsudky, že k bídě neodmyslitelně patří i všudypřítomné riziko okradení. V Moldavsku jsme se setkali jen s pohostinnými lidmi, kteří by se rozdali z posledního, případně s lidmi, již nás cestou prosili o drobné na jídlo. O drahý fotoaparát jsme ale přišli až cestou zpátky, za moldavskými hranicemi, na maďarsko-slovenském pomezí.

Do Moldavska se ještě letos v létě chceme vrátit. Zatím v Česku sháníme, kdo by k tomu chtěl trochu přispět, ať už penězi, nebo prací. Pro dobrovolníky, kteří by chtěli pomoci, je tam práce habaděj.

Marek Motyka


Kurzy měn
26,030
22,120
29,090
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře