Nepál, Bhakundebesi: Škola hrou | Reflex.cz
reklama
nahoru

Nepál, Bhakundebesi: Škola hrou

Markéta Prchalová24. dubna 2014 • 00:15
Nepál, Bhakundebesi: Škola hrou
foto: Markéta Prchalová

„Voda nám sice se zažíváním nic nedělala, zato velmi pálivé jídlo ano,“ vzpomíná Markéta Prchalová (25). „Nepálcům ale jako by to nestačilo. Už i malé děti tam mají ve zvyku přikousnout si k němu ještě jednu nebo dvě chilli papričky.“

reklama

Cesta do Nepálu byla můj sen. Na konci bakalářského studia UHK, kde jsem studovala angličtinu a ruštinu se zaměřením na cestovní ruch, jsem se o tom zmínila mému profesorovi a ten mi poskytl kontakt na svého známého – Nepálce Uttama Banyu. Společně s mou nejlepší kamarádkou Janou jsme mu napsaly. Nechtěly jsme jet do Nepálu jen jako turistky, chtěly jsme zažít nepálskou kulturu se vším všudy a zajímaly se o možnost učit tam angličtinu jako dobrovolnice.

Uttam nám to přes známé skutečně domluvil, nejprve ve vesničce Bhakundebesi, vzdálené asi čtyřicet kilometrů od hlavního města Káthmándú, a potom i v městečku Bhaktapur, které leží hned za jeho západním okrajem. Tam ovšem naše praxe trvala jen krátce. Škola sama byla příjemná a oceňovaly jsme větší otevřenost učitelů. Vadil nám ale hluk a špína, hlavně během půlhodinové cesty do školy a zpátky, městem plným smogu, kdy se člověk cítí špinavý zvenku i uvnitř a žádné roušky na obličeji proti tomu nepomohou. A tak jsme se raději vrátily do Bhakundebesi, mezi rýžová pole. Tam číhalo jediné nebezpečí (a ještě jen po setmění), totiž střetnutí s tygrem. Ve vedlejší vesnici prý sežral malou holčičku.

Rýže, rýže, rýže...

Bhakundebesi leží v nadmořské výšce devět set metrů, uprostřed terasovitých políček a s nádherným výhledem na pohoří Himálaj. Pohled zblízka na vesnici už tak pěkný není. Centrum tvoří pár domů rozesetých podél silnice, většinou jsou to obchůdky a restaurace. Střechy většiny obydlí jsou obvykle jen z vlnitého plechu zatíženého kameny a dřevem. Běžná jsou také nedostavěná horní patra, z nichž trčí jen kamenné sloupky nebo železné pruty. Než se obyvatelé rozhodnou, že patro dokončí a zastřeší, většinou ho používají k sušení rýže nebo kukuřice.

Odpadky jsou všudypřítomné stejně jako nakyslý zápach z jejich pálení, což je způsob, jakým Nepálci jejich hromadění řeší – pokud ho vůbec řeší. Odvoz funguje jen v turisticky navštěvovaných oblastech, jinde je to velký problém, ať jde o města, nebo vesnice.

Na co jsme si také musely zvyknout, to byla jednotvárná strava – rýže se směsí zeleniny dvakrát denně po dobu tří měsíců. Ráno se v domě, kde jsme měly oplátkou za výuku bydlení a stravu, také podávala rýže, tentokrát s čerstvě nadojeným a převařeným buvolím mlékem. Zpočátku se to zdálo k nevydržení a naučit se jíst bez příboru jen pravou rukou bylo malé dobrodružství. Ale zvykly jsme si, stejně jako si naše kyčle zvykly na posez se zkříženýma nohama.

Jiným strašákem byla voda. Nejdřív jsme si kupovaly jen balenou a pak jsme přidávaly čisticí kapky do té, již do barelu na střeše našeho domu přiváděla hadice od pramene na vzdáleném kopci. Po čase jsme zjistily, že nám problémy nedělá ani bez kapek. Občas se ale hadice někde rozpojila a místo nebylo jednoduché najít. Trasa k prameni byla dlouhá zhruba tři kilometry.

Neděle jako pondělí

Týden pro Nepálce začíná nedělí a volný den je naše sobota. To se všichni myjí. Při pohledu na jejich neskutečně mastné vlasy jsme si myslely, že mytí jednou týdně nemůže stačit, ale pak jsme zjistily, že si do vlasů záměrně vtírají olej, aby je měli lesklé.

Že v Nepálu nepoužívají toaletní papír, jsme věděly a děsilo nás to už předem. Vezly jsme s sebou zásoby ubrousků, ale nakonec jsme postoj přehodnotily. Když už vyzkoušet život po jejich, tak se vším všudy. Argumentem navíc byl fakt, že rodina odpad používala na hnojení svého políčka, takže se do něj nic házet nesmělo.

Nakonec jsme poznaly, že člověk si dokáže zvyknout na všechno, alespoň pokud má dobrou vůli a otevřenou mysl (a, po pravdě, taky ví, že je to jen na dobu určitou). Přistoupily jsme i na místní zvyk, že když žena dostane menzes, musí to hned ohlásit. Tím jsme se vždy na tři dny vyloučily ze společnosti, protože „znečištění“ znamenalo zákaz vstupu do kuchyně i sezení s ostatními při jídle. Nikdo se vás v tu dobu nedotkne. Ani vás nepožehnají tikou (ta červená tečka) na čelo.

Bylo pro nás trochu zvláštní svěřovat se takhle veřejně. Kdybychom to neudělaly, nikdo by nic nepoznal. Jenže bychom ani nezažily ten zvláštně nepříjemný a vlastně zajímavý, s trochou nadhledu i vtipný pocit dočasně vyvržených. Mimochodem, právě takhle jsme poznaly i Bosontu, paní domu, kde jsme bydlely. Příbuzní nám ji skutečně představili takto: „Tohle je Bosonta a právě menstruuje.“

Jiný svět

Do Bhakundebesi jsme nepřijely měnit svět. Byla nám jasná pomíjivost naší přítomnosti a snažily jsme se alespoň o malý lokální přínos, rozptýlení jednotvárného života tamějších obyvatel. Vstanete, najíte se, jdete do školy nebo do práce, po příchodu domů se navečeříte, pomodlíte a jdete spát. Žádná kultura, vzdělání, zábava. Vnitřní život na minimu. Upřímně, i ta spiritualita Východu je tak trochu bublina pro cizince. Všude je spousta chrámů a vlajících praporků s modlitbami. Nechci nijak shazovat hinduistickou ani buddhistickou víru, učení a hloubku, jak jsme si ale časem všimly, většina obyvatel se modlí tak nějak ze zvyku a přejí si jen to, aby se příští život narodili do lepších podmínek.

Komunikace s naší nepálskou rodinou byla velkým zážitkem. Když se po šesté večer venku setmělo a ve vesnici vypnuli proud, protože by stejně nebylo dost elektřiny pro všechny, sedávaly jsme s nimi v kuchyni u otevřeného ohniště (komín nebyl) a pomáhaly s vařením. U toho se zpívalo a povídalo… Domů jsem si ovšem kromě milých vzpomínek odvezla i vděčnost za život v zemi, kde dětství nezahrnuje práci na poli a o studiu, povolání ani partnerovi nerozhodují rodiče.

Ve škole jsme s Janou zpočátku byly trochu bezradné. Chtěli po nás evropský styl výuky, jenže jak ho realizovat bez počítačů a potřebného studijního materiálu? Rozhodly jsme se učit nejen angličtinu, ale vše, co bylo pro děti zajímavé – od zeměpisu po literaturu. Snažily jsme se o zábavný výklad, organizovaly hry, hrály divadlo… Zavedly jsme také „poškolní“ zájmové aktivity, což děti do té doby neznaly.

Postupně jsme přestaly být atrakcí a staly se běžnou součástí jejich života. A ony zase toho našeho. Což bylo docela pěkné. Tedy, pokud jste zrovna nestáli ve třídě čtyřiceti pokřikujících Nepálčat a marně nepřemýšleli, jak je zpacifikovat.

Markéta Prchalová


Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama