Ukrajina, Dnipropetrovsk: Teplo podle úřadu

Na Ukrajinu jsem přijela z Anglie, kde jsem učila. Získat místo v britské škole není složité. Pokud jste ukončili jakoukoli pedagogickou fakultu po našem vstupu do Evropské unie, stačí se přihlásit v National College for Teaching and Leadership (NCTL), kde vám po přezkumném řízení udělí „qualified teacher status“ (bez něho v Anglii na státních školách učit nemůžete).

Nabídka z Britské mezinárodní školy v Dnipropetrovsku (u nás je známější pod ruským názvem Dněpropetrovsk) po čtyřech letech v Anglii nabízela lákavou změnu. Kromě obstojného platu čtyři tisíce hřiven (v korunách krát dvě) byl součástí pracovní smlouvy i pronájem zařízeného bytu a krytí veškerých výloh spojených s cestováním. Výuka navíc probíhá podle anglických osnov, takže pro mě je snadné pokračovat i zde. K uznání kvalifikace a povolení k pracovnímu pobytu na Ukrajině mi pro změnu stačil jen český diplom, který zaměstnavatel nechal přeložit a potvrdit u místního notáře.

Psi v ulicích

Dnipropetrovsk leží východně od středu Ukrajiny a s více než miliónem obyvatel je čtvrtým největším městem země. Dřív se tu vyráběly zbraně a také součástky v rámci sovětského vesmírného programu, cizinci sem směli vstoupit jen se zvláštním povolením. I dnes jde o důležité průmyslové centrum, kromě hutí a strojíren je tu také hodně továren na zpracování potravin.

Město leží na obou březích řeky Dněpr a dvacet tři kilometry dlouhé nábřeží patří spolu s městským parkem Hloba a přilehlým jezerem k nejatraktivnějším místům. Dojem naopak kazí smečky toulavých psů, jež tu patří k běžnému koloritu. Když nastanou mrazy, vyhublá zvířata se stahují k domům v naději, že jim někdo něco hodí. Někteří to dělají, ale mnozí je považují jen za obtížnou havěť. Nejhorší pohled je na permanentně březí feny, z jejichž mléka žijí i větší psi.

Teplo za jedny peníze

K méně příjemným překvapením, která mě po příjezdu čekala, patřil hned první den objev spolubydlícího s hezkým názvem rus domácí (jinak též šváb). Našla jsem si tedy bydlení jinde. Co jsem naopak nenašla ani po dlouhém hledání, to byl kohout na regulaci ústředního topení. Nakonec jsem se dozvěděla, že teplo ve všech bytech řídí jakýsi Úřad pro regulaci teploty. Když u mě dosáhla sedmadvaceti stupňů, kroutila jsem nad tím hlavou, ale ještě víc jsem se divila v zimě. Ve dnech, kdy teploty venku klesly na pětadvacet pod nulou, bylo u mě v bytě příjemných dvacet stupňů. Zato kolegyně, jež bydlí u řeky, odkud zřejmě fouká, měla v bytě tak chladno, že se na čas musela odstěhovat ke svému synovi. Přitom za teplo platí všichni stejně, bez ohledu na to, kolik ho mají a jak velký je byt.

Asi největším šokem pro mě bylo, jak se společnost chová k handicapovaným lidem. Vidět invalidy bez vozíku, jen na jakési prkenné desce s kolečky, jak se snaží přejet ulici a pak tráví odpoledne před obchodním domem žebráním, bylo leckdy nad moje síly. Doby dávno minulé připomíná i přístup k postiženým dětem. Když jsem se ptala ukrajinské kolegyně na speciální školy, dozvěděla jsem se, že žádné nemají. Pokud dítě nezvládne vý­uku v běžné škole (kde mají třídy až čtyřicet žáků), pošlou ho domů, aby se o ně postarala rodina. Autismus, Aspergerův syndrom nebo ADHD jako by tu nikdo neznal. Děti takto postižené se prostě berou jako problémové a nezvladatelné.

I muži mají své dny

Lidé na Ukrajině ctí své tradice, k nimž patří především svátky podle pravoslavného kalendáře. K novodobým obyčejům pak pro spoustu obyvatel Dnipropetrovsku patří víkendové návštěvy parku Hloba. Je plný zeleně a návštěvníci si v něm mohou užít i vyhlídku z ruského kola, projížďku loďkou nebo účast na některém z koncertů často pořádaných ve zdejším amfiteátru. Kdo žije ve Dnipropetrovsku delší dobu, nevyhne se ani fotbalu. Stadión je ve středu města a podpora místního klubu FC Dni­pro, za nějž hrají i dva čeští fotbalisté, patří k bontónu. Přestože fotbalu nefandím, neušla jsem pozvání na tribunu, a stržena atmosférou se dokonce přidala ke skandování hrozícímu poškozením hlasivek.

Pro nás trochu zvláštní tradicí je svátek mužů. Připadá na 23. února. Ženy doma napečou dorty nebo koláče, které pak nabízejí kolegům v práci. I kluci v mé třídě dostali malé dárky od svých spolužaček.

Rusům nic nehrozí

Na Ukrajinu jsem se vydala v době, kdy na náměstí Majdan začaly první demonstrace proti prezidentu Janukovyčovi a jeho vládě. Postupně jsem sledovala, jak přerůstají v nepokoje, padají Leninovy sochy. Jednu svrhli i u nás v Dnipropetrovsku.

Téměř polovinu obyvatel města, alespoň podle mého odhadu, tvoří Rusové, a tak se demonstrace střídají – kromě akcí na podporu jednotné Ukrajiny se konají i proruská shromáždění. Všechno ale probíhá bez jakéhokoli násilí z obou stran. Jen v televizi jsem viděla, jak dav vláčel papírovou loutku rodiče jednoho z mých žáků a nakonec ji pověsil. A jeden chlapec z mé třídy se po prázdninách nevrátil, protože jeho otec, poslanec za Janukovyčovu stranu, utekl s rodinou do Ruska.

Budoucnost v mlze

Jaký bude další osud Ukrajiny, to se neodvážím předpovídat. Moskva zřejmě pokračuje s vydatnou propagandou o útocích na ruskou menšinu – o víkendu odtamtud volal bratr našeho řidiče a staral se, jestli je rodina v pořádku. Samozřejmě byla. V Dnipropetrovsku, stejně jako ve dvě stě kilometrů vzdáleném Donecku, se jen demonstruje. I tam ovšem mají své stoupence obě varianty další budoucnosti země.

Pokud jde o lidi z mého okolí, mladí jsou orientováni evropsky, ale na upozornění, že Evropská unie tuto zemi nespasí, moc neslyší. Padesátníci a starší by zase Ukrajinu rádi připojili k Rusku. Ne proto, že se cítí být Rusy. Prostě proto, že se za časů SSSR měli líp.

O výsledcích referenda na Krymu všichni mí ukrajinští známí mluví jako o zmanipulovaných a není jim jasné, co bude dál. Krym nemá samostatnou infrastrukturu a s dodávkami vody, plynu i elektřiny je závislý na Ukrajině. Co teď lidi rozděluje asi nejvíc, to je postoj k mobilizaci. Jako záložníci se museli registrovat i muži kolem čtyřiceti let.