Švýcarsko, Maracon: Vesnice, kde se nezamyká | Reflex.cz
reklama
nahoru

Švýcarsko, Maracon: Vesnice, kde se nezamyká

Lucie Jenšovská27. března 2014 • 00:15
Švýcarsko, Maracon:  Vesnice, kde se nezamyká
foto: Lucie Jenšovská

„Švýcaři jsou patrioti, do Evropské unie se neženou a nebojí se dát najevo, že si věci chtějí dělat po svém,“ říká Lucie Jenšovská (26). „Mám ale dojem, že v srdci skrývají obavy – nejistotu, jak dlouho si své výjimečné postavení udrží.“

reklama

Do Švýcarska jsem se dostala jako au-pair. Práci jsem našla přes portál www.aupairworld.com, který umožňuje přímý kontakt s rodinami. Obešla jsem se tak bez agentury a nutnosti platit jí za zprostředkování. Výhodou agentur je ovšem fakt, že vám pomohou najít další rodinu, když ta první zklame. Právě to se mi přihodilo. Původně jsem se domluvila s rodinou na Korsice, ale tři dny před odletem to odřekli. Udělala jsem si tedy na Korsice „nucenou dovolenou“, uklidnila nervy a začala hledat znovu. Nezabralo to ani týden a seděla jsem v letadle do Ženevy, odkud jsem pak pokračovala do kantonu Vaud.

Za rodinou do patra

Rodina, která mě přijala, žila ve vesnici Maracon, asi čtyřicet kilometrů od Lausanne směrem na severovýchod, podél břehu Ženevského jezera. Francouzsky, tedy tamějším úředním jazykem, se nazývá lac Léman. Je největším jezerem v Alpách a tvoří podstatnou část hranice s Francií.

Vesnice Maracon není velká, ale je tam skoro všechno, co obyvatelé ke svému životu potřebují. Kostel, pošta, základní škola i kulturní středisko, kam chodí ženy cvičit, a konají se tam i různé kursy a jiné vzdělávací akce. Nakupovat se ale jezdí do supermarketu ve Vevey, malém městě, kam je to asi dvacet kilometrů. Krajina kolem mi připomínala tu naši. Louky, lesy, hory …  Valná část vesničanů v Maraconu se dodnes živí zemědělstvím a jejich statky prozrazují, že se jim vůbec nedaří špatně. Také rodinné domy jsou tam velkorysé, obvykle dvougenerační. Vypadají spíš jako pěkné dvou- či třípatrové bytovky, ale všechna patra v každém domě obývá vždy jedna početná rodina.

Takový dům měli i Silvano s Patricií a Cloé, přestože v něm byli sami. Oběma rodičům bylo kolem padesáti a jejich dcera Cloé v době mého pobytu právě oslavila desáté narozeniny. Její otec Silvano pracoval jako scenárista pro reklamní agenturu. Matka Patricie byla doma, ale o dceru se starat ne-
mohla – před sedmi lety měla autonehodu a část těla jí ochrnula.

Pokyny bez řečí

Následkem zranění při autonehodě nemohla Patricie ani pořádně mluvit. Možná také proto, že to ani nezkoušela nějak trénovat. V komunikaci s námi všemi se omezovala jen na posunky a psané pokyny. Ani s její dcerou to nebylo jednoduché. Byla hyperaktivní a na jednu věc třeba co bude k jídlu, co budeme dělat večer a podobně – se dokázala ptát v pětiminutových intervalech třeba desetkrát za sebou. Au-pairky, jež měla rodina přede mnou, utíkaly po prvním měsíci. Já se ale s Cloé docela sblížila. Měla na tom podíl i skutečnost, že jí po týdnu skončily prázdniny a pak už jsem ji měla jen na odpoledne. Každopádně – našly jsme společnou řeč a já byla s rodinou i o víkendech, kdy bych mohla mít volno. Nijak jsem při tom netrpěla. Brali mě autem na hezké jednodenní výlety po okolí v okruhu nějakých čtyřiceti kilometrů, což byl proti dohodnutým podmínkám bonus navíc. A byly i jiné. Silvano mi třeba zaplatil i vlak, jímž jsem jednou sama odjela na výlet do Ženevy.

Na druhé straně, v mé pracovní náplni nebyla jen péče o Cloé. Za stravu, ubytování a nějakých pět set švýcarských franků měsíčně ode mne chtěli taky pomoc při úklidu, takže jsem ještě vytírala podlahy, vysávala a bojovala s nánosy prachu a pavučin, které vypadaly, že jsou v domě už celé týdny.
Přibyla mi i práce na zahradě. Jednou mě Patricie požádala, abych prostříhala keře, jejichž několik let nestříhané větve zasahovaly až do skalky. Jsem zvyklá z domova, tak jsem to vzala pořádně a Patricie mě pak požádala, abych sestříhala i ostatní dřeviny.

Film jako víno

Malá Cloé byla pravá švýcarská gurmánka a rodina byla natolik dobře situovaná, že zkrátka nepřišel žádný její člen. Téměř se u nich nevařilo, v případě nouze se jen ohřívala konzervovaná jídla nebo polotovary, a hodně jsme jedli v restauracích. Kromě švýcarských specialit (fondue nebo raclette, původně jí­dlo, jež si prý v horách připravovali pastevci) si rodina potrpěla na italskou a indickou kuchyni. Kdykoli jsme jeli na nákup do supermarketu, upozorňoval mě také Silvano na švýcarskou čokoládu, kterou musím ochutnat.

Kupodivu nešlo o značku Lindt, nýbrž Cailler. Nakonec mi jednu tu údajně vynikající čokoládu i koupil (nijak mě neuchvátila). Pro něj jsme zase hledali česká piva. Ta si velmi pochvaloval, na rozdíl od vína. „České víno je jako švýcarský film,“ říkal. „Lokální. Za hranicemi o něm nikdo nic neví.“
Nejsem si jista, koneckonců ani jeho názory na film jsem nesdílela, alespoň jsem neocenila francouzské filmy, jež mi doporučil ke zhlédnutí. 

Pocta Palachovi

V kantonu Vaud žije hodně přistěhovalců, ať už Němců, Arabů, nebo černochů odněkud z Afriky. Arabové byli i v Maraconu. Silvano, navenek formálně zdvořilý, se doma netajil svými antipatiemi a „očkoval“ jimi i svou dceru.

Cizinci ve Švýcarsku vadí leckomu. Někdy je to až legrační, jak jsou přistěhovalci vděčné téma. Na procházce mě třeba oslovil muž na invalidním vozíku a byl spokojen, když se potvrdila jeho předtucha, že jsem „z Východu“. Podle čeho to poznal? Prý z tvaru mého obličeje a z úsměvu.
Podobných zkušeností jsem měla víc a překvapilo mě to. Že by se Švýcaři méně smáli? Možná jen nevypadají tak vstřícně. Každopádně našinec u nich leccos ocení. Počínaje tím, že v Maraconu (a zřejmě i jinde) se auta ani domy nemusejí zamykat. Silvano kolikrát nechal do rána v nezamčeném autě i nákup včetně značkového oblečení.

Pokud jde o mne, obdivuji především švýcarský patriotismus a důraz na nezávislost. Výmluvný je nápis na Palachově pomníku, který jsem ke svému úžasu objevila ve Vevey: „Jan Palach, student Univerzity Karlovy, obětoval svůj život v ohni v Praze 16. ledna 1969 na obranu svých českých a slovenských krajanů, za svobodu, tak drahou srdcím Švýcarů.“
Nezapomeňme ani my!

Lucie Jenšovská


Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama