Peru, Lima: Město bez hranic | Reflex.cz
reklama
nahoru

Peru, Lima: Město bez hranic

Kateřina Kleňhová13. března 2014 • 00:15
Peru, Lima: Město bez hranic
foto: Kateřina Kleňhová

„Peruánci s jejich zpěvnou španělštinou mi přišli velice hovorní,“ říká Kateřina Kleňhová (25). „Alespoň ti ve městech, v Limě především. Jiní jsou Indiáni z hor. Ti se s vámi hned tak do řeči nepustí.“

reklama

Do hlavního peruánského města jsem se vypravila s pomocí naší univerzity v Hradci Králové. Ta nabízí k výjezdům poměrně bohaté spektrum zemí Latinské Ameriky, jejichž univerzity zase posílají své studenty k nám do Čech. Pojištění, očkování i letenky jsem zaplatila ze stipendia, zbytek stačil na ubytování a jídlo. Cestování a další zábavu, jak už to většinou bývá, jsem si musela zaplatit sama.

Nuda v Limě nehrozí

Do třicátých let minulého století rostla Lima podle plánu. Už tehdy se tam chtěla přistěhovat spousta lidí z venkova, ať už dobrovolně (za prací nebo vzděláním), či z donucení (hladomor, útoky guerill a přírodní katastrofy). Chudí campesinos to ovšem neměli jednoduché. Město nepovolovalo stavbu levných příbytků, a v roce 1946 se dokonce připravoval zákon, který lidem z provincií pobyt v Limě zakazoval (uvažovalo se i o zvláštních pasech pro případné návštěvy). Nakonec ale k ničemu takovému nedošlo a Limu pohltil příliv přistěhovalců. Z města, jež nemělo ani sedm set tisíc obyvatel, vyrostla devítimiliónová metropole. Na jihozápadě ji ohraničuje moře, ale jinak konce nedohlédnete, ani když se v centru necháte vyvézt na vrchol Cerro San Cristóbal.

Z klasických památek stojí za vidění především historické centrum z dob kolonialismu, klášter svatého Františka z Assisi, který patří k největším barokním stavbám, jež přežily ničivé zemětřesení v roce 1746, starobylé budovy v kreolském slohu i několik, na nichž jsou patrné maurské vlivy. Mimo centrum různě po městě je také řada zajímavých muzeí.

K noblesnějším čtvrtím plným barů a klubů patří Barranco a Miraflores, kde žije limská smetánka. Je z nich úžasný výhled na Tichý oceán a hodí se na klidné nedělní procházky či projížďky na bruslích nebo na kolech. Některé jinak rušné ulice jsou tam zavřené až do dvou odpoledne.

Jeleni na terase

Během naší zimy, kdy se Lima smaží vedrem, hledá spousta lidí útočiště na městských plážích, jež se táhnou především podél jmenovaných dvou čtvrtí. Jsou ale malé a přelidněné, takže já dávala přednost poloostrovu la Punta, asi patnáct kilometrů od centra, kde Lima nepozorovaně končí a začíná město Callao s letištěm a také nejdůležitějším peruánským přístavem. Pláže jsou tam kamenité, nicméně čisté a kupodivu téměř nenavštěvované.

Líbil se mi také areál Universidad Pontifícia Católica del Perú, kde jsem studovala. Kampus funguje jako malé a střežené městečko: vedle jednotlivých fakult je tam knihovna, malá kaple, kam se mohlo chodit na mši, kavárny, jídelny pro studenty, kde si studenti mohli za tři a půl solu (pět­advacet korun) dát poměrně hojný oběd, i restaurace pro profesory (tam už bylo jídlo jen o málo levnější než jinde ve městě). Nechyběla ani atrakce v podobě zdomestikovaných jelenů, kteří se pasou na upravených trávnících a někteří se nebojí přijít loudit o pamlsky až na terasu jídelny.

Univerzita je soukromá a projevuje se to pozitivně ve všech směrech. Profesoři nestávkují, jak je zvykem na státních školách, univerzita má dobré vybavení a poměrně vysokou úroveň přednášek. Co se týče zkoušek, náročnost záležela na jednotlivých profesorech, ale rozhodně mi nepřišlo, že by to zahraničním studentům nějak zvlášť usnadňovali. Sami Peruánci si soukromých univerzit považují víc než státních. Na rozdíl od těch našich nemají pověst institucí, díky nimž si lze vzdělání koupit i při minimu znalostí.

Nevím, ale poradím

Lima je multikulturní město. Kromě původních obyvatel pobřeží tu žije i spousta přistěhovalců z And a Amazonie se svou vlastní kulturou a zvyky. Na plážích například vznikly takzvané chichodromy (chicho je tradiční amazonská muzika), kde se scházejí lidé k tanci, a na Plaza Jorge Chávez nedaleko naší studentské rezidence v Parque Ayacucho se každou neděli konaly trhy, při nichž se lidé mohli seznámit s andskou kulturou a folklórem.

Obecně o Limeños platí, že se vším ochotně poradí, a to bohužel i v případech, kdy odpověď sami neznají. Takže na cestu se vyplatí ptát více lidí najednou. Také si musíte zvyknout na zdlouhavé nákupy v řetězcích, kde prodavačky pomalu a klidně kasírují a neméně pomalu vám dávají zboží do igelitek, jimiž rozhodně nešetří. Typická je i nedochvilnost, v hodinovém zpoždění nikdo nevidí žádný problém. Po pravdě – hodně tomu nahrává i chaotická doprava. Místo velkých autobusů po městě častěji jezdí malé combis, jež spolu s osobními auty a taxíky vytvářejí zácpy, které často znemožní včasný příjezd kamkoli.

Diskutabilní je v Limě bezpečnost. Hned v prvním týdnu všichni zahraniční studenti absolvovali školení, jak se ve městě pohybovat. Spousta Peruánců nám pak řekla, že se vše zbytečně dramatizuje, a mě během pobytu nic nepotkalo. Spousta mých kamarádů, spolužáků a známých však získala opačnou zkušenost. Někteří byli okradeni, aniž by to postřehli, jiní narazili i na lupiče se zbraní v ruce.

Pomoc, kerá nestačí

Po nějakých patnácti dvaceti kilometrech směrem do vnitrozemí Lima končí a nastupují zelenavé Andy. Nejbližší destinací pro výlet pro mě byla provincie Huarachirí, úžasný kraj s bezpočtem vodopádů, například v oblasti Maticana či Surco.

Cesta do přírody vede přes údolí a kopce zastavěné provizorními přístřešky a malými domky z plechu a betonu nebo neomítnutých cihel, jejichž majitelé o nějaké povolení ke stavbě ani nežádají. Tyto části města mě fascinovaly snad ještě víc než naleštěný střed města. Cizinci se tam většinou bojí podívat, ale naše univerzita spolupracovala s neziskovou organizací Techo, jež se snaží pomoci těm nejpotřebnějším a do čtvrtí, jako například San Juan de Lurigancho, posílá dobrovolníky. V tričku s nápisem Techo se k vám pak místní chovají daleko otevřeněji a s větší důvěrou.

Pro chudé obyvatele periférie je Lima hodně problematickým místem k životu. Nejsmutnější pohled je na žebrající děti. Ve čtvrti Jesús María jsem navštívila i jedno z azylových zařízení pro mládež, jež fungují díky neziskovce Mundo Libre. Jeho osazenstvo tvoří děvčata (jinde i chlapci), která žila na ulici. Většinou se závislostí na těch nejlevnějších drogách nebo náhražkách, jako je terokal – ten se normálně nečichá, lepí se s ním boty. Jestli se do Limy někdy vrátím, tak určitě s cílem někde pomoci. Pro dobrovolníky je tam příležitostí víc než dost.

Kateřina Kleňhová


Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama