Miloš Havel | Reflex.cz
reklama
nahoru

Miloš Havel

Lukáš Kašpar3. března 2004 • 19:10

Komunisté Miloše Havla téměř démonizovali: právě on lapil do osidel okupační kolaborace desítky filmařů a divadelníků. Ve své vile sváděl tento bohémský homosexuál mladé umělce k nezřízenému životu a dělal vše pro to, aby dosáhl přízně německých hodnostářů. Taková tvrzení se dají zpochybnit, třebaže mají reálný základ. Nesporné je, že nikoliv bohémství, ale jeho podnikatelskému pragmatismu vděčíme za filmy jako Kristián, Babička nebo Eva tropí hlouposti.

reklama

Přestože lze bez nadsázky považovat Miloše Havla za nejvýznamnějšího českého filmového podnikatele, dnes je vnímán jako strýc exprezidenta Václava Havla. Ve své době ale platil za mimořádně vlivnou osobnost, jejíž zájmy daleko přesahovaly filmové podnikání. Shodou okolností spadá vrchol jeho působení v české kinematografii právě do období nacistické okupace. Neexistuje nikdo, o jehož činnosti v oblasti české kultury by po válce před vyšetřovateli vypovídalo tolik svědků. Stejně tak neexistuje v této oblasti nikdo, kdo pomohl tolika lidem a kdo vyrobil tolik kvalitních filmů. Ovšem - za jakou cenu.

MLADÝ PODNIKATEL

Miloš Havel se narodil 3. listopadu 1899 na Zderaze u Prahy jako mladší ze dvou

Foto
synů majitele stavební firmy Vácslava Havla. Rodina díky jeho podnikatelským úspěchům nabyla značného majetku a zařadila se mezi tehdejší pražskou společenskou smetánku. Jelikož se Havlovi léta podíleli na hospodářském vedení Národního divadla, měli úzké styky s řadou osobností kulturního života. Za první republiky Havlové sympatizovali stejně jako řada tehdejších podnikatelů s pravicovou Československou národní demokracií, Miloš Havel se stal dokonce na čas členem Národní obce fašistické. V roce 1920 dokončil Vácslav Havel obchodní a zábavní středisko Lucerna.
Havlové v té době vlastnili pět pražských kin a založili filmovou produkční společnost Lucernafilm, v jejímž vedení Miloš seděl od devatenácti let. Po vzniku republiky se stal hlavním dovozcem americké filmové produkce na československý trh. Především díky němu zaplavily česká kina stovky westernů, jako byly slavné seriály Býčí oko či Červené eso, jimiž se inspirovali první trampové. Miloš Havel své tehdy velice nejisté podnikatelské aktivity na filmovém poli na rozdíl od jiných díky pevnému finančnímu zázemí své rodiny ustál.

HAVLOVSKÝ BARRANDOV

Na začátku dvacátých let založili Havlové filmové továrny A-B.Obrovský úspěch jim přinesl jeden z prvních českých zvukových filmů: C.a k. polní maršálek. Bratr Miloše Václav pak začal s výstavbou vilové čtvrti na Barrandově, kde nechal vybudovat ateliéry pro výrobu filmů Lucerny.Díky jejich kvalitě dosáhla společnost A-B ve třicátých letech pod vedením Miloše Havla ve filmovém průmyslu téměř monopolního postavení. Výrobní komplex s kapacitou až osmdesáti filmů ročně odsoudil ostatní společnosti k živoření. V roce 1934 byla rozpoutána novinová kampaň proti výrobnímu monopolu společnosti A-B a proněmecké orientaci jejího vedení, protože Havel upřednostňoval německé firmy,s nimiž měl - stejně jako se zástupci Říšské filmové komory a německého ministerstva propagandy - výborné
Foto
kontakty. To ale nebránilo Němcům, aby Miloše Havla po okupaci o ateliéry připravili. Už 16. března 1939 proběhl pokus českých fašistů o jejich převzetí, což Havel zmařil, ale hned druhý den poslal předsedovi České filmové unie a antisemitovi Václavu Binovcovi dopis, v němž ho informoval o rezignaci svých židovských ředitelů Levoslava Reichla a Osvalda Koska a o propuštění židovských režisérů Jiřího Weisse a Waltra Schorsche.
Ústupky nepomohly.V červnu odvedlo gestapo Havla do Petschkova paláce. Protože projevili okupanti o chod kvalitních českých ateliérů zájem, mělo vše proběhnout legální cestou. V e skutečnosti byl Havel šikanován a několik týdnů vězněn, než ustoupil nátlaku. Ztratil ve firmě majoritu, ale byl za své akciové podíly finančně odškodněn.

VELKÝ ŠÉF

Miloš Havel zůstal nadále jako majitel největší české filmové výrobny - Lucernafilm - významným podnikatelem. Možná nejen pro své obchodní schopnosti, ale i pro své způsoby chování měl podle současníků ze všech producentů naší kinematografie nejblíže ke vžité představě o filmovém magnátovi. Navíc přímo fanaticky zaujatém filmem. "Jednou přede mnou utrousil poznámku, že každý,kdo ve filmu něco znamená nebo znamenal, dříve či později bude v jeho službách," vzpomíná dramaturg Jindřich Elbl. Jeho bratr o něm mluvil jako o rozeném šéfovi, jenž dovedl svá přání nebo příkazy vyslovit tak, že mu mohl málokdo odporovat. Přestože prý nikomu neublížil, někteří podřízení se ho báli. Jedním z nich byl i Jiří Brdečka, který jeho povahové rysy popsal velmi detailně. "Mluvil tiše, zvolna, zdvořile a tímto způsobem uměl říkat laskavosti i arogance." Havel si podle něj
Foto
promyšleně osvojil vystupování odpovídající jeho představám o velkolepé osobnosti: pomalé tempo gest a řeči, vady výslovnosti (neustále říkal místo prosím puosím) a nechával se titulovat pan předseda.
Mezi známými se mu říkalo pepř. "Kdyby Miloš Havel ještě žil, docela by oželel přátelské sympatie, protože se jimi, díky své samolibosti, mohl samozásobit. Na co si potrpěl, to byl úctyhodný obdiv,třebaže i prokazovaný s očividnou servilností. Ne že by neprohlédl jeho faleš - na to se při své inteligenci a mnohostranné podnikavosti příliš vyznal v lidech - ale atmosféra podkuřování zřejmě lahodila jeho narcismu. Vlastně měl smůlu, že se narodil v tomto století a v této zemi. Asi by dal přednost době a dvoru Ludvíka Čtrnáctého,ovšem za předpokladu, že by byl Ludvíkem Čtrnáctým." Potrpěl si na okolí typické pro hollywoodské samovládce, na kamarilu přitakávačů a podkuřovačů. Právě lidé nekvalifikovaní, ale snaživí a loajální měli velkou šanci zaujmout v přísné hierarchii Lucernafilmu významné místo. Přitom během války pobíral ve společnosti Lucernafilm mnohem nižší měsíční gáži než jeho špičkoví zaměstnanci. Pamětníci často připomínají Havlovu homosexualitu. I jeho bratr píše, že Miloš o ženy moc nestál. Oženil se až v roce 1934 s Marií Weyrovou, ale "spíše ze starého přátelství než z touhy po ženě" .Na počátku války se po vzájemné dohodě rozvedli. To by nestálo za zmínku, kdyby nebyla okupace. Nacisté se na homosexualitu dívali prizmatem ideologie, která jakékoli odchylky velela brutálně potlačit. V Havlově případě to mohlo znamenat hrozbu zatčení či koncentrační tábor.Měl štěstí, že byl pro německé úřady důležitou osobou ve vysoce ceněném oboru. Otakar Vávra tvrdí, že Havlova orientace ovlivňovala i chod firmy včetně natáčení filmů, protože na něj měli největší vliv intimní přátelé, jako např. režisér František Čáp. Jiří Brdečka něco podobného zpochybňuje: "Zaměstnanci poctění jeho důvěrnější přízní neovlivňovali - jak tomu někdy bývá v podobných případech - chod podniku. Takové pokoutní vměšování pan předseda prostě nepřipustil. Především byl vždycky big boss."

NA HRANĚ KOLABORACE

Havel musel jednat s Němci, pokud si chtěl svou pozici udržet, ač si byl jako Čech vědom svého rizika. Stal se z něho obratný tanečník mezi vejci nesnadné protektorátní situace. Na jedné straně pomohl desítkám lidí svými intervencemi a osobní aktivitou, na straně druhé se přátelil s exponenty okupační moci. To mu
Foto
dával pocítit i domácí odboj, který neúnavně informoval londýnský exil o Havlově kolaboraci a přirovnával ho k ministru Emanuelu Moravcovi. Pro Havla to bylo tím tíživější, že sám londýnské vysílání poslouchal.
Nejproblematičtější byly večírky,které pravidelně pořádal a jichž se účastnili kromě českých filmařů, především hereček Gollové, Mandlové či Kabátové, i zaměstnanci Úřadu říšského protektora a významní členové SD a gestapa, jako Horst Böhme či Werner Dress. V prostředí, kde se seznamovali Češi s významnými okupanty,podle Nataši Gollové Havel vše aranžoval tak, aby byli "rafinovaně ostatní do německé společnosti vtahováni" .Němci si přítomnost českých hereček přáli a ty se podle všeho nijak nevzpouzely.
Miloš Havel byl na podobný způsob živo ta zvyklý už z předválečných let. Řada svědků dokládá jeho tvrzení, že vše dělal kvůli českému filmu. Styky s Němci mu měly umožnit pokračovat v práci, získávat informace o plánovaných opatřeních v české kinematografii, která mohl ještě včas zvrátit. Havel se pokoušel dosáhnout od opilých Němců pozitivních rozhodnutí, když se mu to nedařilo na úřadech. Podle něj bylo zastavení filmové výroby cílem okupantů, ale český film pokládal za natolik významný projev české kultury, že musel přetrvat za každou cenu. "A toho nebylo lze docílit jinak než vhodnou taktikou a stykem s Němci, jelikož český film byl přímo podřízen Němcům. S jinými Němci než filmovými jsem za války nepromluvil." Výjimkou byly jeho styky s německou zpravodajskou službou. V roce 1939 se seznámil s informátorem československé zpravodajské služby a agentem SD Paulem Thümmelem, který prosazoval Havlovy zájmy při prodeji ateliérů. Agentovo zatčení v březnu 1942 nahnalo Havlovi hodně strachu. Předtím mu totiž půjčoval kromě peněz i svůj vůz se řidičem, z něhož Thümmel vysílal tajné zprávy do Londýna. Za to agent vymohl například propuštění Jaroslava Kvapila z vězení a Josefa Scheinera z koncentračního tábora. Další nepříjemnost čekala Havla v roce 1944, kdy vypukla novinová kampaň týkající se okolností natáčení filmu Jarní píseň. Novináři se podivovali, jak mohla být režie svěřena nezkušenému Rudolfu Hrušínskému. Stejnými invektivami jako kolaborantští žurnalisté častovali Havla členové disciplinární rady Svazu českých filmových pracovníků i po osvobození. Lucerna byla podle nich "rejdiště pro zvrácené choutky".
Havel jako " všeobecně známý homosexuál shromáždil kolem sebe morálně zkažené mladé muže a potom je činil povolnými k svým činům. V poslední době zejména Rudolf Hrušínský ml., kterému dal za jeho povolnost ,udělat si film`, ačkoliv jmenovaný o filmové práci nemá ani ponětí. Na všech exteriérech měli tito homosexuálové skandály,takže Lucerna byla všeobecně známa jako semeniště pohlavně úchylných lidí." Pod obviněním je podepsán režisér komunistických propagandistických filmů nejhrubšího zrna (včetně snímku Vítězný lid z roku 1978) a předtím pracovník německého Pragfilmu Vojtěch Trapl. Havel vysvětlil obsazení Hrušínského tím, že ateliérový termín se uděloval na poslední chvíli a všichni jeho režiséři měli jiné závazky.

V ROLI ZACHRÁNCE

Kolaborace ovšem měla i své pozitivní stránky.Intervencemi u německých úřadů dosáhl Havel díky mimořádnému vlivu propuštění mnoha obyvatel protektorátu. Jeho přičiněním nemusely stovky českých kulturních pracovníků nastoupit na
Foto
nucené práce do říše. V říjnu 1944 ho navštívili spisovatelé Václav Řezáč a Jan Drda se žádostí, aby u sebe zaměstnal spisovatele, kteří mají být nasazeni do práce. Havel jim vyhověl. V posledním údobí války zaměstnával i mnohem více herců, než bylo ve skutečnosti třeba.
Díky němu se oba vůdčí režiséři Lucernafilmu - Vávra a Čáp - mohli vyhnout pokořující spolupráci s německým filmem. Otakar Vávra po válce k Havlovi příliš vděku necítil. Již 9. června 1945 vyslechl Miloš Havel tajně telefonický rozhovor,v němž režisér naváděl tehdejšího člena závodní rady výrobního oddělení Lucernafilmu Hyku, aby na něj učinil udání. V této souvislosti jsou zajímavé i poválečné výpovědi Jana Drdy a Václava Řezáče. Drda prohlásil, že mu bylo "vždy jasno, že Havel je typický kapitalista, který pro své hospodářské zájmy korumpuje všechny strany,jak Němce, tak Čechy, a také jsem se nikdy před nikým s tímto svým stanoviskem netajil". Bratr Miloše Havla Václav přitom vzpomíná, že Drda byl ke konci války častým hostem v jeho vile, kde rád popíjel. Havel podporoval finančně rodiny zatčených i ilegální pracovníky. Zasadil se i o zastavení stíhání několika svých blízkých, mimochodem se jednalo i o Vítězslava Nezvala. Lucernafilm natáčel snímek Jenom krok s Oldřichem Novým jen proto, aby herce uchránil před pracovním táborem, což se nezdařilo. Havlovi se podařilo zmařit natáčení proněmeckého filmu Kníže Václav, a naopak obhajoval produkci českých vlastenecky laděných filmů, jako byla například v té době veleúspěšná Čápova Babička. Sám řekl, že s Němci se muselo bojovat takřka o každý metr filmu, který vyjadřoval českou myšlenku.
Na začátku války stál Havel před rozhodnutím, zda pokračovat v práci, a tím spolupracovat s okupanty,nebo se stáhnout do ústraní. Zvolil první alternativu, kterou obhajoval tvrzením, že si stačí přečíst vážené literární kritiky,kteří dodnes zdůrazňují velký význam českých filmů, jež Lucernafilm natočil za války. "Bylo to často jediné veřejné slov o,které náš lid slyšel." Pokud zvážíme všechny Havlovy aktivity, musíme dát alespoň částečně za pravdu jeho zdánlivě přehnanému tvrzení, že bez něj by "tisíce filmových pracovníků místo na českém filmu pracovalo v továrnách na kanóny".

POVÁLEČNÝ VDĚK

Po válce Havel vypovídal osmkrát před disciplinární radou Svazu českých filmových pracovníků. Byl obviněn z nepřístojného chování v době okupace, jehož se měl dopustit tím, že udržoval styk s Němci v míře přesahující nezbytnou nutnost a že jim poskytoval dary,uplácel je, pomohl k útěku příslušníku gestapa, byl příčinou mravního úpadku řady lidí a vyrobil film Jan Cimbura s antisemitskou scénou. Havlovi přitížila svědectví Jana Drdy, Václava Řezáče a Lídy Baarové. V jeho prospěch vypovídala drtivá většina filmových pracovníků, což na předem daném rozhodnutí nemohlo nic změnit. Havel byl vyloučen z jakékoliv činnosti v české kinematografii. Snaha o Havlovo soudní potrestání byla nemalá, ale důkazy chyběly. Státní zástupce Jaroslav Morávek si vyžádal všechny jeho spisy,pokoušel se vypracovat žalobu podle velkého retribučního dekretu, a ještě Havla stíhat pro jeho provinění proti mravopočestnosti řádným trestním soudem. V případě, že by byl Havel lidovým soudem osvobozen nebo kdyby žaloba podle velkého retribučního dekretu nebyla možná, mělo se pokračovat v jeho stíhání podle malého retribučního dekretu.
V prosinci 1947 bylo ale řízení pro nedostatek důkazů zastaveno. Miloš Havel přišel o Lucernafilm, který existoval od roku 1912 do roku 1949. V červenci 1949 byl zadržen při pokusu o útěk do Rakouska v sovětské zóně rakouskými četníky a v Československu odsouzen k dvěma letům vězení. Byl dokonce získán jako spolupracovník StB, "úkoly však řádně neplnil". V roce 1952 se mu podařilo uprchnout do Mnichova, kde založil restauraci. V šedesátých letech se hojně stýkal s Čechy, kteří vyjeli na Západ. Pražského jara se nedočkal. Zemřel v únoru 1968 jako majitel obchodu s květinami.

Lukáš Kašpar


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama