Recep Tayyip Erdoğan.

Recep Tayyip Erdoğan. Zdroj: Prezidentský úřad Turecka

Ismail Kahraman, předseda tureckého parlamentu.
První dáma Turecka, Emine Erdoğanová, nosí šátek.
Turecký prezident Erdoğan a saúdský král Salmán.
Vloni Erdoğan otevřel v ankarské čtvrti Beştepe velkou mešitu.
4
Fotogalerie

Islamizace Turecka? Předseda parlamentu byl i na Erdoğana moc horlivý

Prezident Recep Tayyip Erdoğan se netají sklony k pozvolné islamizaci Turecka, ovšem jeho stranický kolega a předseda parlamentu byl poněkud sultánštější než sultán: s nápadem zavést islamistickou ústavu u šéfa narazil.

„Jsme muslimskou zemí a musíme mít muslimskou ústavu. Nemůžeme odstupovat od náboženství, sekularismus nemá co v nové ústavě pohledávat,“ řekl v pondělí Ismail Kahraman státní agentuře Anatolia. Pak se snažil svá slova vzít zpět, protože se proti tomu postavil prezident Erdoğan.

Ovšem ten už v pozici premiéra zaujal lehce islamistickou politiku. Vláda už před časem zrušila zákaz nošení hidžábů ve školách a na úřadech. Některá města omezila prodej alkoholu a dokonce se objevily pokusy zavést smíšenou výuku na univerzitách, tedy nemíchat muže a ženy. Radikálům se nelíbí ani západní turistky v bikinách na tureckých plážích.

Minulý rok pak vláda zavedla na školách povinnou výuku náboženství. To je ale vykládáno podle pravidel sunnitského islámu, přestože kolem 15 procent obyvatel země tvoří ší'itská menšina. Ta proti tomu marně protestuje. Z náboženské výuky jsou omluveni pouze židé a křesťané. Některá média či odborové organizace upozorňují, že tím byl dále narušen sekulární status země. Ten je základem politického zřízení od roku 1923, kdy Mustafa Kemal Atatürk přetvořil jádro zhroucené Osmanské říše v Tureckou republiku. Islám odsunul z politiky do soukromé sféry, podobně jako je tomu ve Francii či Česku.

Loni v listopadu ovšem vládnoucí strana AKP oznámila, že chce ústavu skutečně změnit. Několikrát se o tom jednalo v parlamentu, naposledy v únoru, ale zatím bez výsledku. Prioritou pro AKP není islám, nýbrž posílení prezidentských pravomocí. Lze však očekávat, že podobné reformy by šly ruku v ruce s určitou islamizací politiky. Erdoğan dává najevo odstup od kemalistické ideologie. Naopak se hovoří o neoosmanské politice – ať už je řeč o posilování vlivu Turecka v sousedství i v Evropě (financování mešit, škol, nadací…), nebo o mocenských ambicích „sultána“ Erdoğana.